V polovině listopadu odlétám do Osla na poslední dvě evropská vystoupení. Večer, kdy přijíždím, spolu hrajeme Scrabble a, jak jsme zvyklí, dlouho si povídáme o myšlenkách, které mu jdou v posledních týdnech hlavou, a taky o tom, co by měl a co by neměl dělat příště. Zničehonic vytahuje pár nečekaných závěrů.
„Knebworth byl nepříjemný,“ začíná. „Byl prostě stresující. Nikdy jsem si neužíval žádnou část turné, opravdu, nic víc než ty dvě hodiny než jdu na podium a každý je na svém místě. To mám rád. Skončil jsem s Amerikou, protože je to poslední část skládačky, a nějak mě to vůbec nebere. Justin Timberlake vyhrál tři ceny na MTV awards a mně to vůbec nevadí... Myslím, že všechno, co je v poslední době proti mně mi nějak nevadí. Mám svoje peníze, tak vám všem děkuju. Tak daleko, jak vidím, kolik důkazů vlastně potřebuju? Kolik důkazů, abych byl konečně v pohodě?“
„Takže uvažuješ jako Elton John?“ vmíchává se do rozhovoru Pompey.
„Ne, Elton John má rád vystupování na podiu, rád vydělává peníze a rád je utrácí. Opravdu si užívá, když jede na turné – jde na podium na tři hodiny, jen on a jeho piano, a užívá si to. Uvědomuju si, že až budu potřebovat nějaký peníze, klidně zase můžu vyjet na turné v budoucnosti. Bude to v nějakým standartu, ať už budeme hrát v halách nebo kdekoliv jinde. Všechno, co dělám, je jen to, že se snažím zaměřit na to, co mě skutečně baví, a jediné, co mě skutečně baví, je psát si písničky.“
„Jediná otázka,“ říkám já, „je jestli tě otráví, když natočíš desku, na kterou jsi skutečně hrdý, ale ta potom z nějakých důvodů dostane menšího uznání a menší pozornosti.“
„Víš, podívej se na to,“ argumentuje. „Kdybych neměl nijaký potěšení v tom jezdit na turné a kdybych si to neužíval – což si neužívám – a kdybych to nemusel dělat, pak bych to neměl dělat, pokud mě to nebaví. Jako celá ta americká věc: „Úplně od začátku víš, že ti na tom tolik nezáleží a ani to tolik nechceš, ale jedeš tam stejně, abys viděl, jestli to dokážeš.“ Ale já to neudělal, víš. Jediná věc, ke který bych se cítil špatně, kdybych jí zanedbal, je, kdybych nepropagoval svoje další album, protože by se Stephen Duffy nedostal do podvědomí lidí tak, jak si zaslouží. To by byla jediná věc, která by mi vadila.“
„Ale,“ hraju ďáblova advokáta, „představ si, že natočíš desku, na kterou jsi extrémně hrdý a která by si vedla celkem slušně, ale ne zas tak slušně, protože by kolem ní není všechen ten ruch. Naštvalo by tě to? Nebo bys zpanikařil?“
„Všechno, co mi tohle dalo,“ říká se zápalem a sílou, jako kdyby už delší dobu čekal, až se tyhle slova dostanou ven, „je bohatství a mizernej pocit. A co to udělalo, zničilo mi to můj rodinnej život, mám problém najít si nový přátele. Co mi udělala sláva: cítím se mizerně, a za ten poslední rok a půl jsem často viděl jinou cestu, jak žít svůj život, kterou si teď můžu dovolit. Opravdu věřím, že jako bavič mám dar od boha. Neptám se na to nijak – prostě jen dělám to, co mě v tu chvíli napadne a lidem se to líbí, stoupají si a tleskají. Ale stejně tak věřím, že jsem nebyl narozen dostatečně tvrdě na to, abych dělal tohle. Myslím tím, že mentálně trpím, protože nejsem dostatečně tvrdý. A vše, co vím, je, že když jde ven nová deska a já musím jít a dělat tu všechnu práci kolem toho, jsem smutný. Tohle je to mít všechno. Víš co? Obletěl jsem celý svět a byl jsem už skoro všude. Ale nikdy jsem neviděl o moc víc než hotely.“
„A co ta část tebe, která si to užívá? Máš velké ego a hodně hrdosti, takže myslím, že úspěch musíš mít rád. A vyhrávání. Přece rád vyhráváš.“
„Jasně. Ale vyhrál jsem. Pro mě je to jako... je to jako desetiboj, jsem na 1500 metrech a jsem Daley Thompson a už jsem to stejně posral, tak se podívám, jak to vypadá za mnou. Co bych byl rád kdyby fungovalo, by bylo, že bych si šťastně skládal hudbu, vydal alba a jestli si je někdo koupí, pak je to skvělý. V mezičase – ať už by ta doba trvala 18 měsíců nebo 6 let - bych se nepokoušel očistit svojí veřejnou osobnost, klidně bych je nechal, ať mi jí pošpiní ještě víc. A ten čas bych si užíval, užíval bych si život, užíval bych si psaní písniček, psaní písní pro ostatní lidi, hrál bych ten zasranej golf a žil bych. Žil bych skutečný život. Protože ten není tak zkurveně dlouhej na to, abych ho mohl promarnit... fakt není. Nenávidím to, že mi bude 35, 36, budu mít vydaný další dvě desky, další tři desky nebo čtyři desky a pořád to bude: „Nenávidím to.“ A víš, každá moje část, všechno kolem mě, vždy řve: „Tohle nenávidíš...““
„Každý den se probouzíš s tímhle pocitem?“
„Nejsem z toho v depresi. A ten důvod, proč nejsem v depresi je jednoduchej... ještě nedávno to bylo: Nenávidíš to, ale nemáš dost peněz na to, abys přestal. Teď to je: Nenávidíš to a jsi dost bohatej na to, abys skončil.“
„Přemýšlel jsi takhle i před tím, než ses dostal znovu na vrchol?“
Zastavuje se a přemýšlí, než mi něco odpoví. „Myslím, kam jsme vlastně došli? Byli jsme v Japonku, což bylo zajímavý, ale s tím vším přišla i osamělost a nuda. Kdo ví? Možná, že jednou udělám album a půjdu ho propagovat, protože jsem ženatej a unavuje mě to, protože se chci dostat daleko od svý ženy a od svejch dětí na tři nebo čtyři týdny. Ale s Japonskem přišel... minimální zájem. A kam jinam jsme došli? V Americe jsme stávali brzo ráno, abychom stihli letadlo a ranní vysílání v rádiu a ten důvod, proč je to v pohodě je, že mi to nezpůsobovalo žádnou bolest. Bylo to skutečně v pohodě.“
Pompey říká něco o tom, že by se možná rád stal někým jako Bee Gees, kteří jsou známí hlavně jako skladatelé. Já odhaduju, že celá ta hádanka kolem Roba se skládá v tom, že každý mluví o tom, jaký úžasný talent má, když je na podiu. A to celkem zásadně ovlivňuje vše ostatní. Protože když ho uvidí tři minuty v televizi nebo jdou na koncert v Knebworthu – nemůžou věřit, že on si ten pocit nijak moc neužívá. Prostě tomu jednoduše nemůžou věřit.
„Jo,“ říká Rob, „ale je to takhle, minulou noc jsem měl jeden skvělej vtip. Řekl jsem ho. A oni to milovali. A pamatuju si, že to byl skutečně mimořádnej vtip. Ale já se tím nějak vůbec nebavil. Vše, co říkám je tohle. Každá moje část říká ne. A nic neříká ano.“ Na chvíli se usměje. „Myslím, že si zahraju takovou sebe-zničující hru, abych viděl, jestli jsem bez toho všeho šťastný. Protože, co když už mě nebudou chtít zpátky? Ale musím to zjistit.“
„Knebworth byl nepříjemný,“ začíná. „Byl prostě stresující. Nikdy jsem si neužíval žádnou část turné, opravdu, nic víc než ty dvě hodiny než jdu na podium a každý je na svém místě. To mám rád. Skončil jsem s Amerikou, protože je to poslední část skládačky, a nějak mě to vůbec nebere. Justin Timberlake vyhrál tři ceny na MTV awards a mně to vůbec nevadí... Myslím, že všechno, co je v poslední době proti mně mi nějak nevadí. Mám svoje peníze, tak vám všem děkuju. Tak daleko, jak vidím, kolik důkazů vlastně potřebuju? Kolik důkazů, abych byl konečně v pohodě?“
„Takže uvažuješ jako Elton John?“ vmíchává se do rozhovoru Pompey.
„Ne, Elton John má rád vystupování na podiu, rád vydělává peníze a rád je utrácí. Opravdu si užívá, když jede na turné – jde na podium na tři hodiny, jen on a jeho piano, a užívá si to. Uvědomuju si, že až budu potřebovat nějaký peníze, klidně zase můžu vyjet na turné v budoucnosti. Bude to v nějakým standartu, ať už budeme hrát v halách nebo kdekoliv jinde. Všechno, co dělám, je jen to, že se snažím zaměřit na to, co mě skutečně baví, a jediné, co mě skutečně baví, je psát si písničky.“
„Jediná otázka,“ říkám já, „je jestli tě otráví, když natočíš desku, na kterou jsi skutečně hrdý, ale ta potom z nějakých důvodů dostane menšího uznání a menší pozornosti.“
„Víš, podívej se na to,“ argumentuje. „Kdybych neměl nijaký potěšení v tom jezdit na turné a kdybych si to neužíval – což si neužívám – a kdybych to nemusel dělat, pak bych to neměl dělat, pokud mě to nebaví. Jako celá ta americká věc: „Úplně od začátku víš, že ti na tom tolik nezáleží a ani to tolik nechceš, ale jedeš tam stejně, abys viděl, jestli to dokážeš.“ Ale já to neudělal, víš. Jediná věc, ke který bych se cítil špatně, kdybych jí zanedbal, je, kdybych nepropagoval svoje další album, protože by se Stephen Duffy nedostal do podvědomí lidí tak, jak si zaslouží. To by byla jediná věc, která by mi vadila.“
„Ale,“ hraju ďáblova advokáta, „představ si, že natočíš desku, na kterou jsi extrémně hrdý a která by si vedla celkem slušně, ale ne zas tak slušně, protože by kolem ní není všechen ten ruch. Naštvalo by tě to? Nebo bys zpanikařil?“
„Všechno, co mi tohle dalo,“ říká se zápalem a sílou, jako kdyby už delší dobu čekal, až se tyhle slova dostanou ven, „je bohatství a mizernej pocit. A co to udělalo, zničilo mi to můj rodinnej život, mám problém najít si nový přátele. Co mi udělala sláva: cítím se mizerně, a za ten poslední rok a půl jsem často viděl jinou cestu, jak žít svůj život, kterou si teď můžu dovolit. Opravdu věřím, že jako bavič mám dar od boha. Neptám se na to nijak – prostě jen dělám to, co mě v tu chvíli napadne a lidem se to líbí, stoupají si a tleskají. Ale stejně tak věřím, že jsem nebyl narozen dostatečně tvrdě na to, abych dělal tohle. Myslím tím, že mentálně trpím, protože nejsem dostatečně tvrdý. A vše, co vím, je, že když jde ven nová deska a já musím jít a dělat tu všechnu práci kolem toho, jsem smutný. Tohle je to mít všechno. Víš co? Obletěl jsem celý svět a byl jsem už skoro všude. Ale nikdy jsem neviděl o moc víc než hotely.“
„A co ta část tebe, která si to užívá? Máš velké ego a hodně hrdosti, takže myslím, že úspěch musíš mít rád. A vyhrávání. Přece rád vyhráváš.“
„Jasně. Ale vyhrál jsem. Pro mě je to jako... je to jako desetiboj, jsem na 1500 metrech a jsem Daley Thompson a už jsem to stejně posral, tak se podívám, jak to vypadá za mnou. Co bych byl rád kdyby fungovalo, by bylo, že bych si šťastně skládal hudbu, vydal alba a jestli si je někdo koupí, pak je to skvělý. V mezičase – ať už by ta doba trvala 18 měsíců nebo 6 let - bych se nepokoušel očistit svojí veřejnou osobnost, klidně bych je nechal, ať mi jí pošpiní ještě víc. A ten čas bych si užíval, užíval bych si život, užíval bych si psaní písniček, psaní písní pro ostatní lidi, hrál bych ten zasranej golf a žil bych. Žil bych skutečný život. Protože ten není tak zkurveně dlouhej na to, abych ho mohl promarnit... fakt není. Nenávidím to, že mi bude 35, 36, budu mít vydaný další dvě desky, další tři desky nebo čtyři desky a pořád to bude: „Nenávidím to.“ A víš, každá moje část, všechno kolem mě, vždy řve: „Tohle nenávidíš...““
„Každý den se probouzíš s tímhle pocitem?“
„Nejsem z toho v depresi. A ten důvod, proč nejsem v depresi je jednoduchej... ještě nedávno to bylo: Nenávidíš to, ale nemáš dost peněz na to, abys přestal. Teď to je: Nenávidíš to a jsi dost bohatej na to, abys skončil.“
„Přemýšlel jsi takhle i před tím, než ses dostal znovu na vrchol?“
Zastavuje se a přemýšlí, než mi něco odpoví. „Myslím, kam jsme vlastně došli? Byli jsme v Japonku, což bylo zajímavý, ale s tím vším přišla i osamělost a nuda. Kdo ví? Možná, že jednou udělám album a půjdu ho propagovat, protože jsem ženatej a unavuje mě to, protože se chci dostat daleko od svý ženy a od svejch dětí na tři nebo čtyři týdny. Ale s Japonskem přišel... minimální zájem. A kam jinam jsme došli? V Americe jsme stávali brzo ráno, abychom stihli letadlo a ranní vysílání v rádiu a ten důvod, proč je to v pohodě je, že mi to nezpůsobovalo žádnou bolest. Bylo to skutečně v pohodě.“
Pompey říká něco o tom, že by se možná rád stal někým jako Bee Gees, kteří jsou známí hlavně jako skladatelé. Já odhaduju, že celá ta hádanka kolem Roba se skládá v tom, že každý mluví o tom, jaký úžasný talent má, když je na podiu. A to celkem zásadně ovlivňuje vše ostatní. Protože když ho uvidí tři minuty v televizi nebo jdou na koncert v Knebworthu – nemůžou věřit, že on si ten pocit nijak moc neužívá. Prostě tomu jednoduše nemůžou věřit.
„Jo,“ říká Rob, „ale je to takhle, minulou noc jsem měl jeden skvělej vtip. Řekl jsem ho. A oni to milovali. A pamatuju si, že to byl skutečně mimořádnej vtip. Ale já se tím nějak vůbec nebavil. Vše, co říkám je tohle. Každá moje část říká ne. A nic neříká ano.“ Na chvíli se usměje. „Myslím, že si zahraju takovou sebe-zničující hru, abych viděl, jestli jsem bez toho všeho šťastný. Protože, co když už mě nebudou chtít zpátky? Ale musím to zjistit.“
Žádné komentáře:
Okomentovat