V poslední době se cítím tak nějak fajn. Sice ještě pořád všechno brutálně nestíhám, ale záhadou se mi podařilo hodit vše na pohodu. Asi i proto, že jakákoliv kravina, která se mi povede (správné řazení v autoškole, druhé místo v okresní soutěži v angličtině, dokončená slohovka ze španělštiny...) se setkává s příjemnou a milou reakcí okolí. Až člověk začne přemýšlet nad tím, že ta chvíle námahy a soustředění stála za to.
Je to zvláštní, ale z nějakého důvodu se přes tyhle kravinky dostávám zas blíž k lidem, ke kterým bych si nikdy nemyslela, že se blíž dostanu. Vystávají z toho pak takové zajímavé situace; mám přátele, jsme na stejné hladině, máme stejný odstup vůči někomu, ale já pak toho člověka poznám líp, a když ho po nějaké době znovu vidím s oněmi přáteli, je poznat, že tu něco nesedí... Oni jsou jinde, drží se dál, zachovávají takový ten neutrální nezúčastněný postoj... A já bych přitom tomu člověkovi dala klidně ruku kolem krku a bavila se s ním jako se starým známým. Vše nakonec skončí tak, že se jen na sebe usmějeme a bez nějakých citových výkyvů se prostě shodneme, že uvolněnější konverzaci necháme na dobu, kdy zas tahle banda lidí nebude okolo...
Asi se divíte, proč píšu takhle neutrálně; žádné jméno, žádný popis lokací a situací, žádný výraznější znak, podle kterého byste mohli poznat, o koho se jedná. Je to vlastně tak trochu cíl, protože od té doby, co na těchto stránkách uveřejňuju své jméno, nemám jaksi vůbec jistotu, kdo se tu náhodou objeví.
Trošku se bojím toho, že sem může kdokoliv anonymně vlézt; ať už to budou mí přátelé, rodina, učitelé na škole nebo kdokoliv jiný. Nemám tuhle anonymitu ráda, ačkoliv 95% lidí z mého okolí by mi stejně mohlo být ukradených, protože ze svého úhlu pohledu, nemůžou mít vůbec představu, o kom mluvím, i kdybych tu nakrásně napsala jméno i příjmení dané osoby.
Jenže těch pět procent mi leze na mozek natolik, že v těch neutrálních vodách radši zůstanu.
Pravdou zůstává, že i pro mou hlavu samotnou je občas je těžké přehodit si tu hladinu vztahu k dané osobě. Když jsem třeba během dovolené v zahraničí s jedněmi staro-novými přáteli ve věku mých rodičů dostala nabídku, abych jim konečně tykala, stejně jsem jim ještě několik dnů čas od času vykala a později jsem se radši jakéhokoliv oslovování vyvarovala.
A co teprve, když proti vám nestojí jen vaše hlava, ale i další lidé, kteří tu hranici nepřekročí, protože ani jedna strana o to nemá zájem. Najednou se začíná ukazovat, že to, co bylo naprosto přirozené pro dva lidi - veškeré to vzájemné hecování, ironické poznámky, přátelská gesta, ruka kolem ramen, smích, dobírání si společných známých - se změní v pouhý pozdrav a dlouhé mlčení.
Sama nevím, co tu pořádně píšu, asi to nedává smysl, ale zkusit vysvětlit pocity bez toho, abych popsala jejich aktéry a konkrétní situace, se zdá být poměrně těžké.
Asi je na čase s tím skončit.
Je to zvláštní, ale z nějakého důvodu se přes tyhle kravinky dostávám zas blíž k lidem, ke kterým bych si nikdy nemyslela, že se blíž dostanu. Vystávají z toho pak takové zajímavé situace; mám přátele, jsme na stejné hladině, máme stejný odstup vůči někomu, ale já pak toho člověka poznám líp, a když ho po nějaké době znovu vidím s oněmi přáteli, je poznat, že tu něco nesedí... Oni jsou jinde, drží se dál, zachovávají takový ten neutrální nezúčastněný postoj... A já bych přitom tomu člověkovi dala klidně ruku kolem krku a bavila se s ním jako se starým známým. Vše nakonec skončí tak, že se jen na sebe usmějeme a bez nějakých citových výkyvů se prostě shodneme, že uvolněnější konverzaci necháme na dobu, kdy zas tahle banda lidí nebude okolo...
Asi se divíte, proč píšu takhle neutrálně; žádné jméno, žádný popis lokací a situací, žádný výraznější znak, podle kterého byste mohli poznat, o koho se jedná. Je to vlastně tak trochu cíl, protože od té doby, co na těchto stránkách uveřejňuju své jméno, nemám jaksi vůbec jistotu, kdo se tu náhodou objeví.
Trošku se bojím toho, že sem může kdokoliv anonymně vlézt; ať už to budou mí přátelé, rodina, učitelé na škole nebo kdokoliv jiný. Nemám tuhle anonymitu ráda, ačkoliv 95% lidí z mého okolí by mi stejně mohlo být ukradených, protože ze svého úhlu pohledu, nemůžou mít vůbec představu, o kom mluvím, i kdybych tu nakrásně napsala jméno i příjmení dané osoby.
Jenže těch pět procent mi leze na mozek natolik, že v těch neutrálních vodách radši zůstanu.
Pravdou zůstává, že i pro mou hlavu samotnou je občas je těžké přehodit si tu hladinu vztahu k dané osobě. Když jsem třeba během dovolené v zahraničí s jedněmi staro-novými přáteli ve věku mých rodičů dostala nabídku, abych jim konečně tykala, stejně jsem jim ještě několik dnů čas od času vykala a později jsem se radši jakéhokoliv oslovování vyvarovala.
A co teprve, když proti vám nestojí jen vaše hlava, ale i další lidé, kteří tu hranici nepřekročí, protože ani jedna strana o to nemá zájem. Najednou se začíná ukazovat, že to, co bylo naprosto přirozené pro dva lidi - veškeré to vzájemné hecování, ironické poznámky, přátelská gesta, ruka kolem ramen, smích, dobírání si společných známých - se změní v pouhý pozdrav a dlouhé mlčení.
Sama nevím, co tu pořádně píšu, asi to nedává smysl, ale zkusit vysvětlit pocity bez toho, abych popsala jejich aktéry a konkrétní situace, se zdá být poměrně těžké.
Asi je na čase s tím skončit.
Žádné komentáře:
Okomentovat