Neo-noir filmy

Když někde v poslední době řeknu, že se mi líbí hlavně neo-noir filmy, odpovědí mi je většinou nechápavý pohled. Po tom, co jsem zkusila i google a zjistila, že na internetu toho o pojmu neo-noir skutečně moc není, jsem se rozhodla napsat takový malý vlastní výklad :-) Nejsem filmový teoretik, takže bude možná moje vysvětlení v něčem nepřesné, studenti FAMU v něm určitě najdou spoustu chyb, ale co... Lepší něco než nic ;-)

Na začátek je nutno uvést, že ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století existovaly jisté filmy noir, předchůdci neo-noir. Filmy noir byly povětšinou černobílé snímky se silným kontrastem světla a stínu. Nedá se určit jedna oblast, do které by spadaly, patří sem filmy se sociální tématikou, filmy o zločinu, gangsterky...

V každém případě ke konci 50. let dochází k ústupu noirových filmů. Ty se v hojné míře začínají objevovat zase v 70. letech, tentokrát ale bývají označovány jako neo-noir, tedy "nový noir". Film, který by se dal popsat jako neo-noir má na kontě snad každý významný americký režisér 70. let, od Martina Scorseseho (Taxikář), Romana Polanskiho (Čínská čtvrť) a Sydneyho Lumeta (Psí odpoledne, Serpico) až po Kmotrem proslaveného Francise Forda Coppolu (Rozhovor).

Co to ale přesně neo-noir snímek je? Je těžké oddělit noir filmy od neo-noir, jejichž nástup se dá určit někdy v polovině 60. let, možná by se ale dalo říct, že až s výjimkou několika (například Zuřícího býka) jsou neo-noir filmy barevné, mají originální kamerové záběry, režisér se hodně zaměřuje na vizuální zpracování, objevuje se noc a déšť. Po vzoru noiru se znovu sází na kontrast světla a stínu, který se neodehrává jen na plátně, ale i v duších postav.

Hlavní hrdinové neo-noiru jsou často osamělí jedinci, většinou policisté a detektivové, případně zločinci a zloději. Někdy se ale (jako v případě Taxikáře) jedná naopak o obyčejného člověka, který se jednoho dne rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou.

Neo-noir jako by se snažil ukázat světu realitu společnosti, není ani příliš úsměvný, ani příliš akční, celou dobu balancuje mezi několika vyzněními. Hlavní hrdina nejednou propadá vášni / lásce k nějaké ženě a musí se rozhodovat mezi ní a svou poviností (důkazem budiž Základní instinkt nebo Moře lásky).

Příběh takových filmů většinou není příliš překombinovaný, neoplývá tisícem zvratů, naopak je často až překvapivě prostý a více než na přílišnou ukecanost vsází na stylizované dialogy a (hlavně) monology. Stačí se podívat na Taxikáře, kde Robert De Niro mluví ke svému odrazu v zrcadle, nebo i doprovodný komentář hlavních postav v Sin City, které by se stylem dalo označit za jakýsi moderní neo-noir.

Do termínu neo-noir zkrátka spadají desítky, ne-li stovky skvostů světové filmografie, které toho na první pohled nemají žánrově zas tolik společného. Vzpomeňte si na všechny ty kriminálky jako Insomnie s Al Pacinem, L.A. - Přísně tajné s Kevinem Spaceym a Russellem Crowem i slavný Nelítostný souboj, kde proti sobě stojí polda s rozpadajícím se životem Al Pacino a příjemný sympatický zloděj Robert De Niro, přičemž vyhrát může jen jeden. Patří sem i gangsterky jako stylizované Road to Perdition s Tomem Hanksem nebo Dějiny násilí s Viggem Mortensenem. Komedie jako kultovní Big Lebowski ze stáje bratří Coenů. A v neposlední řadě se mezi neo-noir řadí i sci-fi, stačí se podívat na Blade Runnera od Ridleyho Scotta, kde se Harrison Ford prohání po deštivém New Yorku roku 2019 osvětleném tisíci neonů.

Říct, co je tedy vlastně neo-noir, není zrovna snadné. Ale pokud někdy uvidíte film s osamělým člověkem procházejícím se po deštivém velkoměstě, film s lehce pesimistickým vyzněním, film, kde se tma vyskytuje častěji než světlo, kde hudba tvoří stejně důležitou součást děje jako dialogy, je velká pravděpodobnost, že právě jeden neo-noir snímek sledujete.