Yes, we can!

Když jsem v posledních týdnech sledovala na internetu články týkající se amerických voleb, Barack Obama mě nikdy moc nezaujal. Od počátku jsem ho sice považovala za favorita jeho strany, už téměř před rokem (jak ten čas letí) jsem ho na internetu i tady na blogu nazvala budoucím kandidátem Demokratů na prezidenta. Od té doby uběhlo hodně času a Barack skutečně začal dříve favorizovanou (v mých očích ale šíleně hysterickou) Hillary Clinton postupně předbíhat. Proto mě napadlo, že bych si něco s Obamou měla taky konečně najít na YouTube a podívat se, jak vlastně dokáže na lidi působit.

Hned první video, na které jsem narazila, bylo "Yes, we can" (Ano, můžeme) natočené hudebníkem Will.I.Am z skupiny Black Eyed Peas. Ten si do takové zvláštní písně poskládané z úryvků Obamova proslovu přizval řadu muzikantů, kteří s Obamou v průběhu celé skladby vše zpívají do kytarového podkresu.

V tu chvíli mi došel ten diametrální rozdíl mezi McCainem a Obamou. John McCain je sice zajímavý chlapík, hrdina Vietnamské války roky mučený ve vězení atd., ale když začne mluvit, nadšeně na něj zírat zrovna nebudete. Je moc velký realista na to, aby vám sliboval lepší zítřky, a v debatách mu občas chybí charisma, kterým by strhl davy. Barack Obama naproti tomu působí jako nový John F. Kennedy, mladý nezkažený politik plný ideálů, které s ním budete vykřikovat po celé Americe. Když pronáší slova: "Ano, můžeme nastolit spravedlnost a rovnost. Ano, můžeme jít cestou příležitostí a prosperity. Ano, můžeme vyléčit tento národ. Ano, můžeme napravit tento svět. Ano, můžeme," zní to tak podmanivě, že se nakonec ani nebudete divit lidem, kteří v jedné části vykřikují: "Chceme změnu!"

Po dnešním dni tedy musím názor na mladého černocha Obamu lehce pozměnit. Nikdy jsem mu mezi věčně rozhádanými Demokraty, rozdělenými téměř rovně mezi Hillary a Baracka, nedávala moc šancí. Ale kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli se může stát prezidentem, moje odpověď by zněla: "Yes, he can."