Včerejší noc, tedy vlastně dnešní, jsem zasvětila novému dílu Indiany Jonese. V 11 večer jsem do sebe ještě hodila jeden Redbull, dokoukala se na penalty mezi Chelsea a Manchasterem v Lize mistrů a vyrazila na českou premiéru do kina. Producenti určili jako den oficiální premiéry 22. května, česká kina toho tedy hned využila a pustila film do kin už minutu po půlnoci.
A nadšenci, kteří byli v tuhle "nenormální noční hodinu" (jak to nazval táta) do kina ochotní jít zabrali celé kino, kde zůstali sedět od nápisu LucasFilm až po poslední jméno závěrečných titulků.
Prostě Indy je Indy... Tedy ne úplně takový, jakého ho známe z minula. Lehce zestárl a Spielberg si z toho faktu rád utahuje, oproti předchozím třem dílům přibylo trochu toho sci-fi a akce ala bondovky let devadesátých, ale cožpak nebyli Dobyvatelé ztracené archy jiní než Chrám zkázy? A ten zas naprosto nepodobný Poslední křížové výpravě?
Když se nad tuhle dávku novoty a menších nelogičností ve scénáři (cesta na raketě trvá přibližně stejně dlouho jako cesta autem) přenesete, čekají vás desítky narážek na předchozí díly, tu z krabice vykukuje Archa úmluvy, tu se na nás z fotky směje Sean Connery, tu potkáváme po letech znovu Marion. Všechny tyhle momenty jsou podpořeny perfektním soundtrackem Johna Williamse (ten chlapík si už třicet let drží nejvyšší formu) i řadou vtípků, třeba při scéně s tekutým (promiňte, suchým) pískem jsem se smála od začátku do konce.
Jo, Indy je zpátky. Možná ne takový, jakého by ho chtěli vidět kritici, možná ne takový, jakého by ho chtěli mít intelektuálové, ale přesně takový, jakého si ho zamilujeme my. Diváci.
dobrej film docela
OdpovědětVymazat