Moje pokerové dny: část II.

Když se nedaří, tak se nedaří... A to jsem si myslela, že sem budu v tuhle dobu psát oslavný příspěvek, že existuje ještě někdo, komu to jde méně než mně.

Začátek vypadal celkem nadějně, ten kluk (možná spíš chlap, podle nicku soudím, že bude ročník '81) působil dojmem zazobaného amatéra, který přihodí naprosto na všechno. Věčně sázky zvyšoval, karty mi celkem šly, tak jsem dorovnávala a za prvních pět her jsem se dostala do pěkného plusu $4,78 (ke stolu jsem radši usedala jen se $2.00).

Říkala jsem si, jestli neodejít od stolu, ale touha sebrat tomu maníkovi vše (kdy jindy se dostanu ke stolu k hráči, který je schopen zvyšovat každé kolo?) nakonec vyhrála.

Hned v dalším kole jsem měla pár, maník zas zvyšoval jak o život. Jako turn přišla karta hezky do druhého páru na mé ruce.

Dostala jsem se do euforie. Dvě nejvyšší karty na stole tvořily mé dva páry. Tohle ten chlapec neměl šanci přebít a přesto (tradičně) zvyšoval jak pomatenej.

Když vyložil karty, došlo mi proč.

Ony ty karty na stole (myslím, že 8, J, 7, 2, K) společně s jeho 9 a 10 tvořily docela hezkou postupku.

Sakra, sakra, sakra!

Ode dneška razím nové pravidlo: Pokud vyhráváš, odejdi. I kdybys v plusu měla být jen o zatracené dva centy.

Odejdi, pakuj se od stolu a buď ráda, že jsi někoho porazila. Protože jednou, za nějaký neurčitý čas, se karty proti tobě obrátí a ty půjdeš ke dnu.

Žádné komentáře:

Okomentovat