Poker, Noc kostelů, náměstí

Pár dnů, pár naprosto bezvýznamných okamžiků v lidském životě. Vlastně ani sama nevím, proč sem teď tenhle článek píšu. Snad kvůli nějaké zpětné retrospektivě?

Vše začalo pokerem ve čtvrtek. Vlastně úplnej nejpůvodnější začátek byl už o pár desítek minut dřív, ale všechno vědět nemusíte.

Žetony, karty, big blind, dvojitý poklepání na stůl... Jak já tu hru miluju. Za krásný tři hodiny jsem se dostala asi na dvojnásobek počtu čipů. A pak to během tří her vše naházela do all-in, abych konečně mohla domů.

O 18 hodin později už jsem byla v Praze na vyhlášení jisté soutěže ve španělštině. K mému zděšení tam byl i velvyslanec, se kterým jsem se před třemi měsíci na jeho ambsasádě v rámci modelu OSN bavila o zdravotnictví v jeho zemi. K mému ještě většímu zděšení si mě pamatoval.

"Tebe znám."

"Sí. Soy del modelo de la Organización de las Naciones Unidas."

"Zastupovala jsi naši zemi... Jak to vypadá s tvým týmem na příští rok?"

"No sé. Estoy pensando que podría ir al modelo de NATO."

...

Nechápu. Nejsem normální. Ale já mu fakt odpovídala španělsky, když on na mě mluvil česky. Došlo mi to až po nějaké půlminutě naší konverzace.

O dalších pár hodin později. Jsem doma, válím se ve vaně. Za hodinu mám se mám s Martinou sejít ve Františkánským kostele v rámci Noci kostelů.

Přichází mi SMS od Martiny:

Sem v ty cajce,super,pohni!:-D

Dál se válím ve vaně. O pět minut později dostávám další SMS:

Tak co, jak jsi na tom?

Říkám si, že tentokrát už ji ignorovat nebudu, tak s vypětím všech sil Martině odepisuju:

Uzivam si krasne teple vody ve vane... ;-) Uvidime se za chvili, zlato :-)

Sotva položím iPhone na topení, aby se nevykoupal i se mnou, zase už vibruje. SMS od kamaráda. Moc krátká na to, aby mi to dávalo smysl:

:-)

V tu chvíli mi to dojde. Ta poslední SMS, ta, na kterou jsem odpověděla, se netýkala setkání v čajovně, ale otázky na to, jak jsem dopadla v Praze. A už vůbec nebyla od Martiny.

O další desítky minut později. Přebíhám mezi Františkánským kostelem a Katedrálou sv. Bartoloměje. Všichni jsou šíleně milí, Blanka mi posílá SMS, že mě Daniel viděl z věže. Náhodou je oba potkávám během vystoupení jazzového tria v katedrále.

Odcházím ještě před koncem koncertu, protože chci stihnout rozjímání se svíčkou, které by měl vést Pavel u Františkánů. Sotva dorazím, cítím vibrace v kapse. Další SMS, Blanka:

Ted hrajou Sinatru, ha ha ha (dabelsky smich)

Chvíli se rozmýšlím, pak se otáčím a sprintuju zpátky. Určitě překonávám všechny své rekordy na 60, 100, 200 i já-nevím-kolik metrů. V katedrále nakonec slyším poslední tři tóny My Way. Otáčím se a jdu zas zpátky.

Patnáctá minuta následujícího dne. Zůstávám u Františkánů na Bohoslužbu vedenou Pavlíkem, kterou má celý program skončit. Hned v počátku říká něco o tom, že doufá, že bude zajímavá a přínosná i pro nevěřící, a mám pocit, že se při těch slovech podíval na mě.

Je to zvláštní, ale nikdy dřív jsem si ho jako kněze nedokázala úplně představit. Třicetiletý chlap v košili a kalhotech, navíc s notebookem přes rameno, pro mě jednoduše nesymbolizovat vizi duchovního, kterou jsem měla kdesi hluboko v hlavě ukotvenou. Dnes ale můžu zodpovědně prohlásit, že mu jeho volbu schvaluju. Ten chlap má během bohoslužby tak silné charisma, že bych tomu nikdy nevěřila.

Pondělní odpoledne. Znovu s Pavlem a Martinou. Tentokrát na náměstí u stánku v rámci Cirkusu totality. Přichází nějaký chlap, aby nám ukázal několik knih, které nejspíš vyhrabal kdesi na půdě. Skutečné skvosty. Můj zájem poutá především útlá brožurka z roku 1942 nazvaná "Mírový program Adolfa Hitlera".

Chlap odchází a za půl hodiny se znovu vrací. Přináší Pavlovi jakousi malou krabičku, kterou rozdává jako vzorek nějaká lékařská organizace. Pavel si čte popis na obalu a se smíchem muži kondomy vrací s tím, že ty on jako kněz žijící v celibátu nevyužije.

A přitom by z nich byly tak krásný balonky...