Ava Gardner o Franku Sinatrovi (část první)

Aneb Frank Sinatra očima jediné ženy, kterou prý kdy miloval.

Frank Sinatra se za svůj život stihl oženit celkem čtyřikrát. A všechna jeho manželství se zdají více než příhodná pro období života, ve kterém se nacházel.
Svou první ženu Nancy poznal už jako teenager. Nancy byla jako ortodoxní katolička rodinný typ, přivedla na svět tři Frankovy děti a i po rozvodu pro něj byla oporou, stabilním místem vesmíru, na které se mohl kdykoliv spolehnout.
Důvodem rozvodu Frank a Nancy byla Ava, ve své době slavná okouzlující herečka, která měla povahou k Frankovi tak blízko jako žádná jiná žena v jeho životě. Bohužel to byla ale právě podobnost životního stylu, co dovedlo jejich vztah k záhubě; oba byli žárliví, výbušní, dominantní. Jakékoliv hádky a problémy ale nemohly vyvážit to, jak Frank Avu miloval; prý ještě 30 let po rozchodu jí často volal s návrhem zkusit to znovu.
Když Frank poznal Miu, procházel právě krizí středních let a jeho kariéra pomalu padala jako sněhová vločka. Mia byla mladší než Frankova dcera a v těžkém období života mu dokázala vrátit vášeň a nadšení. Manželství nicméně dlouho netrvalo, Mia se brzy stala slavnou, což Frank nejspíš jako odepsaný zpěvák psychicky neunesl. I tak si ale s Miou podobně jako s Avou či Nancy do konce života skvěle rozuměl a byl ochotný zmlátit jakéhokoliv chlapa, který Mie ublíží (jako například Woody Allen).
Poslední žena, kterou si Frank vzal a se kterou zůstal až do smrti, byla Barbara. Nebyla o moc mladší, zato ale dokázala postarat se o stárnoucího Sinatru, na kterého kolem osmdesátky začaly doléhat následky nezkrotného životního stylu.

Knížku, kterou tady budu citovat, napsala Ava a byť se jedná o autobiografii, myslím, že řada příběhů s Frankem může být zajímavá. Přece jen, co může Sinatru vystihnout víc než slova jediné ženy, kterou kdy skutečně miloval?

Frank a Ava v roce 1952
Jednoho dne jsme unikli přátelům a šli do restaurace sami. Tam často začínali naše hádky a musím přiznat, že jsem jich většinu vyvolala já, ještě než přišel předkrm. Šla kolem hezká dívka a usmála se. Frank přikývl a taky se usmál. Pak se objevila jiná a vše se opakovalo. To už Frank vycítil, jak teplota na druhé straně stolu stoupá, a ve snaze zachránit situaci se zatvářil otráveně. Jenže to mi nestačilo. Poznamenala jsem něco ve stylu: "To spíš se všemi těmi kočkami?" a už jsme byli v sobě.
Přibližně takhle toho večera začala naše hádka. Má žárlivost ukázala drápy. Kdybych však věděla, k čemu se schyluje, zůstala bych na kávu, zaplacení účtu a taxíkem bych s Frankem odjela domů.
Jenže já se ve vteřině zvedla, během další popadla kabelku, vylétla ven a mávala na taxíka.
Byla jsem dopálená. Dopálená na sebe, na Franka, na celý svět.
Bydlela jsme v Hampshire House, kde jsem společně s Frankem a Bappie sdílela velké apartmá. Dvě ložnice, jedna pro Franka a druhá pro Bappie a mě, byly oddělené obřím obývacím pokojem a kuchyní.
Bappie v naší ložnici spala, tak jsem si sedla do obýváku. Cítíla jsem se osamělá a nešťastná. Jít si lehnout nemělo smysl, byla bych celé hodiny nespala.
Ale s kým jsem si teď mohla promluvit o svých problémech? Musela jsem se někomu vyzpovídat. Zanedlouho pojedu s Frankem na dlouhé měsíce do Evropy. A pak mě napadlo, že je ce městě Artie Shaw (pozn. Avin první manžel). Má v New Yorku malý byt. Jestli bude doma, určitě mi pomůže. To on dokázal. Občas jsem se s ním stále vídala, což Franka, při jeho povaze, dovádělo k šílenství.
Zavolala jsem tedy Artiemu. Byl doma a jeho současná přítelkyně také. Podle hlasu zřejmě poznal, že jsem sklesklá, a tak řekl: "Víš co, Avo? Chceme si jít dřív lehnout, ale jestli chceš, můžeš se ještě stavit na skleničku."
Připadalo mi to jako dobrý nápad. Odešla s nechala svůj adresář otevřený na stránce s Artieho číslem. Pokouším se sama sobě namluvit, že jsem to neudělala schválně, ale je jasné, že šlo o klasický trik.
Když jsem přišla, byli už Artie a jeho přítelkyně v županech, řekli mi ale, že do postele nepospíchají. Má návštěva trvala tak dvacet minut, možná půl hodiny, když se ozval zvonek. Artie otevřel. "Podívejme, to jsi ty, Franku. Pojď dál. Jsem rád, že tě vidím. No ano, Ava tu je taky. Znáš se s mou přítelkyní?" Artie byl hladký jako úhoř a snad to v tu chvíli bylo potřeba.
Frank vešel. Měl s sebou svého kámoše Hanka Sanicolu, který se trochu v rozpacích držel v pozadí. Frank byl v obličeji šedý a vypadal vyjukaně. Věděla jsem, jak se cítí, znala jsem jeho nesnáze. Žili jsme spolu. Byla jsem jeho přítelkyně. On miloval mě a já jeho.
Našel otevřený adresář a šel po stopě, připraven bojovat, bude-li třeba. A teď jsem z něho udělala hlupáka. Seděli jsme tu pěkně v kruhu a popíjeli, Artie se svou přítelkyní v županech, úplná domácí idylka.
Artie věděl, oč jde, a snažil se ze všech sil, aby tato návštěva vypadala naprosto přirozeně a společensky.
"Posaď se, Franku, a napij se s námi. Ty taky, Hanku."
Frank zavrtěl hlavou. Otočil se na místě, hlava trochu skloněná a ramena shrbená. Vyšli s Hankem ze dveří a zavřeli je za sebou. My už jsme si také neměli co víc říct. Artie ještě chvíli nenuceně hovořil, ale po několika minutách jsem jim poděkovala a vrátila se do Hampshire House.
To už bylo pozdě v noci. Nevím, jak dlouho jsem byla doma, když zazvonil telefon. Byl to Frank, volal ze své ložnice, nikdy nezapomenu jeho hlas. "Já už to déle nevydržím," řekl mi. "Já se zabiju, hned teď se zabiju!"
Pak zazněla ta strašlivá rána a já veděla, že je to výstřel z revolveru. Jako by mi hlava explodovala a zavalila mě vlna strachu, hrůzy a zděšené nevíry. Ach bože, bože! Upustila jsem telefon a bežela do Frankova pokoje. Nevím, co jsem čekala, že tam najdu - mrtvolu? Na posteli leželo tělo. Ach bože, je mrtvý. Padla jsem na něho a řvala: "Franku, Franku..." Se slabým úsměvem ke mně otočil tvář a řekl: "Ahoj." V ruce držel revolver, ze kterého se dosud kouřilo. Vypálil jednu ránu do polštáře a skrze něj do matrace a myslel, že tím zvuk ztlumí natolik, že se leknu jen já. Neuvědomil si, že je půl New Yorku pozdě v noci vzhůru a že jsou připraveni zaznamenat si s tužkou v ruce tuto událost do svých diářů. Pamatuju si velmi dobře své pocity. Neměla jsem zlost, ani pocit křivdy, cítila jsem jen nesmírnou úlevu. Byl naživu, díkybohu, byl naživu. Tiskla jsem ho k sobě. Co bych dělala, kdyby byl mrtvý? Nebyla jsem schopna na to pomyslet.
Nezeptala jsem se ho, proč to udělal. Věděla jsem to sama. Ale teď už musel nastoupit rozum. Byla to strašná rána a lidé se budou ptát, co se stalo. Frank vstal a vzal si župan. Zazvonil telefon. Byla to recepční. "Pane Sinatro, slyšel jste ten výstřel? Bylo to někde poblíž vašeho pokoje."
Výstřel? Jaký výstřel? Frank zahrál svou nevinu tak dokonale, že by za svůj výkon mohl dostat Oscara. Ale nejdřív bylo potřeba zbavit se usvědčujícího důkazu. Zavolali jsme Hanka Sanicolu, který bydlel pár poschodí pod námi, a během chvíle byl u nás. Ještě teplý revolver jsme strčili Bappie pod polštář -cožpak všechny počestné dívky ze Severní Karolíny nespaly s revolverem pod hlavou? - zatímco Hank rychle nakoukl do prázné chodby, popadl matraci a po zadních schodech ji odnesl do svého pokoje. Věděli jsme, že nikdo, kdo bydlí v Hampshire House, by se na zadních schodech ani za nic neukázal.
Teď teprve se dostavil šok a já seděla na židli a celá se třásla. Zanedlouho se ozvalo další zaklepání na dveře - očekávali jsme ho - a s ním přišli dva strážníci. Frank je pozval dál, měl na sobě župan, já byla normálně oblečená. "Neradi vás obtěžujeme, pane Sinatro, ale někde v těchto místech někdo vystřelil. Snažíme se jen zjistit, co se stalo." Frank vypadal naprosto nevinně. A já, ačkoliv jsem se třásla jako sulc, jsem pravděpodobně taky působila přesvědčivým dojmem. Strážníci se zdvořile odporoučeli a my s Frankem jsme se k oné záležitosti už nikdy víc nevrátili. Dodatečné rozebírání toho, co se stalo, nebylo v našem stylu, navíc kdybychom začali přemítat staré hádky, pustili bychom se do nich pravděpodobně znovu. I tak jich na nás ještě hodně čekalo v budoucnosti.

Frank a Ava v roce 1976