Aneb druhá část kontroverzní knihy, kterou Gary Crosby napsal o svém otci, ve své době pravděpodobně nejslavnějším americkém zpěvákovi - Bingu Crosbym.
Bing Crosby a Bob Hope během natáčení Road to Singapore
Historie knihy: První vydání Going My Own Way
První vydání Going My Own Way v roce 1983 (šest let po Bingově smrti) způsobilo v USA šok. Do té doby lidé Binga brali jako nesmírně milého, rodinně založeného člověka, což byla role, kterou přijímal v řadě filmů a ve všech těch vánočních speciálech. Gary však svého otce popsal jako tvrdého, chladnokrevného, přísného člověka, který ponižoval a mlátil své děti, věčně nechával rodinu o samotě a zahýbal své manželce Dixie s herečkami, které se po jeho boku objevily ve filmech (více v příštích uveřejněných částech).
Některé z následujících obvinění jsou možná pravdivé, některé nejspíš ne, ale vyložit si co a jak bylo, není pro člověka, který Binga neznal, nejlehčí. Nezbývá než se zaměřit na výroky přátel a rodinných členů, ale ty sem hodím, až při publikování třetího úryvku.
Celá myšlenka bylo o tom být obyčejný. Jeden z davu. Nikdo speciální.
Krom roka, který jsem strávil na Black Foxe Military Academy, drahé soukromé škole, kam posílali své syny lidi jako Charlie Chaplin, jsem s bratry chodil až do střední na místní katolickou školu. Našimi spolužáky bylo ještě pár dalších dětí ze show byznysu. Pamatuju si na Jackieho, syna Jacka Haleye, a Leslieho, syna Williama Gargana. Nicméně většina dětí pocházela z rodin, které stěží dosáhly střední třídy a mohly si dovolit jen to nejskromnější vzdělání.
Zatímco jsem vyrůstal na konci 30. a počátku 40. let, hvězdy a další významné osobnosti show byznysu rádi pořádali nákladné narozeninové večírky pro své děti, čím více extravagantní, tím lépe. Máma a táta všechny pozvánky odmítali, nicméně čas od času se rozhodli, že mí bratři a já bychom mohli jít. To byla jediná vstupenka, kterou jsem do světa bohatých měl, a nepřicházela příliš často. Což mi tedy nevadilo.
Neměl jsem nic proti dětem hvězd, jen jsem je prostě neznal. Když mi bylo šest, došlo mi, že toho nemáme moc společného. Jim v kapsách stále chrastily peníze. Mohli být drzí na rodiče a prošlo jim to. Nikdy na tom po fyzické stránce nebyli moc dobře. Nebavili je míčové hry, ani žádná jiná aktivita, při které se mohli zpotit. Z toho, co říkali, se zdálo, že odpoledne tráví lenošením v domě ve svém hezkém oblečení anebo jdou do kina. Běžné děti nechodili do kina každý den. To se dělalo jen v sobotu odpoledne, kdy šli v kině westerny a animáky a seriály. Běžné děti měli přes týden zápas v nějakém míčovém sportu nebo běhali kolem domu hrajíc si na kovboje a indiány.
(...)
Naše narozeninové večírky byli jiné. Máma a táta nám dovolili, abychom si v sobotu odpoledne přivedli čtyři nebo pět kamarádů ze školy, a s nimi jsme několik hodin hráli míčové hry nebo běhali po pozemku. Protože to byla speciální příležitost, zmírnili nám pravidla. Dokud jsme se chovali relativně slušně, dovolili nám, abychom si to užili. Kolem třetí se podávala zmrzlina a dort a dostali jsme dárky. Máma se vždy postarala o to, abychom dostali jednu či dvě věci, které jsme si přáli, krom tradičních ponožek a spodního prádla. Kolem páté se společnost rozešla domů a to bylo až do příštího roku vše.
(...)
Měl jsem problémy s tím být jen obyčejný kluk. Můj táta totiž rozhodně nebyl obyčejný otec.
Obyčejní tátové nenatáčeli filmy a nenahrávali desky a neměli svou vlastní show v rádiu. Kdykoliv jsem zapnul Philco, byl tam on, dělal svou show nebo hostoval na cizí nebo zpíval jednu ze svých písní.
Obyčejní tátové nemají své fotky v novinách a časopisech. Nacházel jsem je rozházené po domě a jednoho dne, když jsem byl akorát tak dost starý na to, abych uměl číst, jsem se dozvěděl, jak skvělý zpěvák prý je. Článek tvrdil, že je nejlepší zpěvák všech časů, že jeho hlas slyšelo více lidí než kterýkoliv jiný v historii. Myslel jsem si, že je to skutečně něco a dalšího dne jsem ve škole všem řekl, že ten skvělý Bing Crosby je můj táta. Když jsem se odpoledne vrátil domů, máma o mém vychloubání už věděla a posadila mě s tím, že si musíme promluvit.
"Poslouchej, Gary, nejsi jiný než kdokoliv jiný. Jen proto, že je tvůj otec slavný, neznamená, že jsi někdo speciální. Tak nebuď namyšlený. Nezvedej nos moc vysoko. Nemysli si, že jsi lepší než jiné děti. Protože nejsi."
To bylo vše, co mi musela říct. Podobnou chybu už jsem nikdy neudělal.
Ale pořád tu něco nesedělo. Obyčejné děti nemusely jít do rádia se svým otcem a hrát v jeho filmech. Obyčejné děti nevozil do školy řidič v černém obleku a černé čepici. Šly do školy pěšky nebo je před školou vyhodily jejich mámy. Než jsem začal chodit na střední, prosil jsem se svými bratry každého řidiče, kterého jsme měli, aby nás vyhodil dva bloky před školou a odpoledne nás na stejném místě zas naložil. Nikdy to neudělali, samozřejmě. Ztratili by práci, pokud by na to táta přišel. A on by na to přišel. Věděl všechno.
Také to vypadalo, že všichni na světě mého tátu znají. To mě mátlo, když jsem byl malý. Zatímco jsem odcházel ze školy nebo když jsme tankovali na čerpací stanici - kdekoliv k nám přicházeli dospěláci, které jsme v životě neviděli, a začali o něm mluvit.
"Vy jste Crosbyho synové, že? Jak se má váš otec? Jak se má?"
Vypadalo to, jako by ho znali celý život.
"Vy znáte našeho otce?" zeptal se jeden z nás.
"Samozřejmě!" odpověděli. "Je úžasný! Slyšel jsem ho v rádiu tenhle čtvrtek. Mám všechny jeho nahrávky. Viděl jsem ho v Road to Singapore s Bobem Hopem. Odvedl tam dobrou práci, co myslíte?"
Nevědíc, co jiného udělat, jsme se usmáli a řekli: "Jo, určitě jo."
Téměř vždy měli s otcem nějakou historku.
"Jednou jsem ho potkal na golfu..."
"Minulý rok šel po ulici, tak jsem ho pozdravil..."
Nemohl jsem to pochopit. Mluvili o něm, jako by byl Bůh. Nezdálo se, že by některý z nich byl jiný.
A podobnosti byly ještě patrnější, když se začalo schylovat k Vánocům. Kolem Díkuvzdání se obrovský obývák v našem domě začal zaplňovat dárky pro otce. Týden před Vánocemi jich už bylo tolik, že už téměř nebylo místo pro další, ale stejně chodily až do Nového roku. Byly jich stovky a stovky a minimálně 90% bylo od lidí, o kterých táta v životě neslyšel. Byly tu golfové hole i flašky šampaňského od společností, které s tátou chtěly pracovat, i hrnečky a ponožky upletené staršími dámami, které tátu milovaly.
Věděl jsem, že ostatním otcům nic podobného nechodí.
Také jsem věděl, že je lepší nebýt jeho syn. Nezapíral bych to, kdyby se mě někdo zeptal, ale lidé se měnili sotva se mnou navázali spojení. Začali se chovat divně.
Krom roka, který jsem strávil na Black Foxe Military Academy, drahé soukromé škole, kam posílali své syny lidi jako Charlie Chaplin, jsem s bratry chodil až do střední na místní katolickou školu. Našimi spolužáky bylo ještě pár dalších dětí ze show byznysu. Pamatuju si na Jackieho, syna Jacka Haleye, a Leslieho, syna Williama Gargana. Nicméně většina dětí pocházela z rodin, které stěží dosáhly střední třídy a mohly si dovolit jen to nejskromnější vzdělání.
Zatímco jsem vyrůstal na konci 30. a počátku 40. let, hvězdy a další významné osobnosti show byznysu rádi pořádali nákladné narozeninové večírky pro své děti, čím více extravagantní, tím lépe. Máma a táta všechny pozvánky odmítali, nicméně čas od času se rozhodli, že mí bratři a já bychom mohli jít. To byla jediná vstupenka, kterou jsem do světa bohatých měl, a nepřicházela příliš často. Což mi tedy nevadilo.
Neměl jsem nic proti dětem hvězd, jen jsem je prostě neznal. Když mi bylo šest, došlo mi, že toho nemáme moc společného. Jim v kapsách stále chrastily peníze. Mohli být drzí na rodiče a prošlo jim to. Nikdy na tom po fyzické stránce nebyli moc dobře. Nebavili je míčové hry, ani žádná jiná aktivita, při které se mohli zpotit. Z toho, co říkali, se zdálo, že odpoledne tráví lenošením v domě ve svém hezkém oblečení anebo jdou do kina. Běžné děti nechodili do kina každý den. To se dělalo jen v sobotu odpoledne, kdy šli v kině westerny a animáky a seriály. Běžné děti měli přes týden zápas v nějakém míčovém sportu nebo běhali kolem domu hrajíc si na kovboje a indiány.
(...)
Naše narozeninové večírky byli jiné. Máma a táta nám dovolili, abychom si v sobotu odpoledne přivedli čtyři nebo pět kamarádů ze školy, a s nimi jsme několik hodin hráli míčové hry nebo běhali po pozemku. Protože to byla speciální příležitost, zmírnili nám pravidla. Dokud jsme se chovali relativně slušně, dovolili nám, abychom si to užili. Kolem třetí se podávala zmrzlina a dort a dostali jsme dárky. Máma se vždy postarala o to, abychom dostali jednu či dvě věci, které jsme si přáli, krom tradičních ponožek a spodního prádla. Kolem páté se společnost rozešla domů a to bylo až do příštího roku vše.
(...)
Měl jsem problémy s tím být jen obyčejný kluk. Můj táta totiž rozhodně nebyl obyčejný otec.
Obyčejní tátové nenatáčeli filmy a nenahrávali desky a neměli svou vlastní show v rádiu. Kdykoliv jsem zapnul Philco, byl tam on, dělal svou show nebo hostoval na cizí nebo zpíval jednu ze svých písní.
Obyčejní tátové nemají své fotky v novinách a časopisech. Nacházel jsem je rozházené po domě a jednoho dne, když jsem byl akorát tak dost starý na to, abych uměl číst, jsem se dozvěděl, jak skvělý zpěvák prý je. Článek tvrdil, že je nejlepší zpěvák všech časů, že jeho hlas slyšelo více lidí než kterýkoliv jiný v historii. Myslel jsem si, že je to skutečně něco a dalšího dne jsem ve škole všem řekl, že ten skvělý Bing Crosby je můj táta. Když jsem se odpoledne vrátil domů, máma o mém vychloubání už věděla a posadila mě s tím, že si musíme promluvit.
"Poslouchej, Gary, nejsi jiný než kdokoliv jiný. Jen proto, že je tvůj otec slavný, neznamená, že jsi někdo speciální. Tak nebuď namyšlený. Nezvedej nos moc vysoko. Nemysli si, že jsi lepší než jiné děti. Protože nejsi."
To bylo vše, co mi musela říct. Podobnou chybu už jsem nikdy neudělal.
Ale pořád tu něco nesedělo. Obyčejné děti nemusely jít do rádia se svým otcem a hrát v jeho filmech. Obyčejné děti nevozil do školy řidič v černém obleku a černé čepici. Šly do školy pěšky nebo je před školou vyhodily jejich mámy. Než jsem začal chodit na střední, prosil jsem se svými bratry každého řidiče, kterého jsme měli, aby nás vyhodil dva bloky před školou a odpoledne nás na stejném místě zas naložil. Nikdy to neudělali, samozřejmě. Ztratili by práci, pokud by na to táta přišel. A on by na to přišel. Věděl všechno.
Také to vypadalo, že všichni na světě mého tátu znají. To mě mátlo, když jsem byl malý. Zatímco jsem odcházel ze školy nebo když jsme tankovali na čerpací stanici - kdekoliv k nám přicházeli dospěláci, které jsme v životě neviděli, a začali o něm mluvit.
"Vy jste Crosbyho synové, že? Jak se má váš otec? Jak se má?"
Vypadalo to, jako by ho znali celý život.
"Vy znáte našeho otce?" zeptal se jeden z nás.
"Samozřejmě!" odpověděli. "Je úžasný! Slyšel jsem ho v rádiu tenhle čtvrtek. Mám všechny jeho nahrávky. Viděl jsem ho v Road to Singapore s Bobem Hopem. Odvedl tam dobrou práci, co myslíte?"
Nevědíc, co jiného udělat, jsme se usmáli a řekli: "Jo, určitě jo."
Téměř vždy měli s otcem nějakou historku.
"Jednou jsem ho potkal na golfu..."
"Minulý rok šel po ulici, tak jsem ho pozdravil..."
Nemohl jsem to pochopit. Mluvili o něm, jako by byl Bůh. Nezdálo se, že by některý z nich byl jiný.
A podobnosti byly ještě patrnější, když se začalo schylovat k Vánocům. Kolem Díkuvzdání se obrovský obývák v našem domě začal zaplňovat dárky pro otce. Týden před Vánocemi jich už bylo tolik, že už téměř nebylo místo pro další, ale stejně chodily až do Nového roku. Byly jich stovky a stovky a minimálně 90% bylo od lidí, o kterých táta v životě neslyšel. Byly tu golfové hole i flašky šampaňského od společností, které s tátou chtěly pracovat, i hrnečky a ponožky upletené staršími dámami, které tátu milovaly.
Věděl jsem, že ostatním otcům nic podobného nechodí.
Také jsem věděl, že je lepší nebýt jeho syn. Nezapíral bych to, kdyby se mě někdo zeptal, ale lidé se měnili sotva se mnou navázali spojení. Začali se chovat divně.
Historie knihy: První vydání Going My Own Way
První vydání Going My Own Way v roce 1983 (šest let po Bingově smrti) způsobilo v USA šok. Do té doby lidé Binga brali jako nesmírně milého, rodinně založeného člověka, což byla role, kterou přijímal v řadě filmů a ve všech těch vánočních speciálech. Gary však svého otce popsal jako tvrdého, chladnokrevného, přísného člověka, který ponižoval a mlátil své děti, věčně nechával rodinu o samotě a zahýbal své manželce Dixie s herečkami, které se po jeho boku objevily ve filmech (více v příštích uveřejněných částech).
Některé z následujících obvinění jsou možná pravdivé, některé nejspíš ne, ale vyložit si co a jak bylo, není pro člověka, který Binga neznal, nejlehčí. Nezbývá než se zaměřit na výroky přátel a rodinných členů, ale ty sem hodím, až při publikování třetího úryvku.
For Keith:
OdpovědětVymazatThe idea was to be ordinary. One of the troops. Nobody special.
Except for a year at Black Foxe Military Academy, an expensive boarding school where people like Charlie Chaplin shipped off their sons, my brothers and I were sent to neighborhood Catholic school until we graduated from junion high. Our classmates included a few other show bussiness children. I remember Jack Haley's son Jackie and Williams Gargan's boy Leslie. But most of the kids came from families barely middle class enough to scratch up the relatively modest tutuion.
While I was growing up in the late thirties and early forties, the stars and other heavyweights in the bussiness liked to hold elaborate birthday parties for their children, the more extravagant the better. Mom and Dad usually turned the invitations down, but every now and then they decided my brothers and I should go. That was about the only exposure I had to that world, and it didn't happen very often. Which was all right with me.
I had nothing against the star kids. I simply didn't know them. And by the time I was six years old I could see we didn't share much in common. They always had money jingling in their pockets. They mouthed off at their parents and got away with it. They weren't very physical. They didn't like to play ball or do anything that might work up a sweat. From the way they talked they seemed to spend their afternoons lounging around the house in their nice clothes or going to the movies. Regular kids didn't go to the movies in the daytime. That was only good on Saturday morning, when there were Westerns and cartoon and serials. Regular kids got a ball game going in the daytime or ran around playing cowboys and Indians.
(...)
Our own birthdays were different. Mom and Dad let us ask four or five school kids over on Saturday afternoon, and we played ball and ran around the backyard for a couple of hours. Because it was a special occasion, they eased up on the normal rules. As long as we were reasonably well behaved, they allowed us to enjoy ourselves. About three o'clock there was ice cream and cake and we were handed our presents. Mom always made sure we received one or two gifts we wanted, along with the usual socks and underwear. At five o'clock, the company went home, and that was that for another year.
(...)
There were a few problems with being just and ordinary kid. For one thing, Dad didn't seem to be just and ordinary father.
Ordinary fathers didn't make movies and recordings and have their own radio program. Anytime I turned on the Philco, there he was, doing his own show or guesting on someone else's or singing one of his records.
Ordinary fathers didn't have their pictures in the newspapers and magazines. I'd find them scattered around the house, an one day, when I was just about old enough to make out the words, I read about what a great singer he was. It said he was the best singer in the world who ever existed, his voice was heard by more people that any other in the history. I thought that was really something, and the next morning I told the kids at school that the great Bing Crosby was my father. By the time I came home that afternoon, word had already gotten back to Mome, and she sat me down for a little talk.
"Listen, Gary, you're no different from anyone else. Just because your father is sort of famous doesn't mean you're anything special. So don't get cocky. Don't get the big head. Don't start thinking you're better that the other kids. Because you're not."
One was all she had to tell me. I never made that mistake again.
Still, it didn't quite fit. Ordinary kids didn't have to go on the radio with their father and be in his movies. Ordinary kids weren't driven to school by a man in a black coat and cap. They walked or they moms dropped them off. Until we went out of town to high school, my brothers and I tried to con every chauffeur we had into letting us two blocks away and meeting us back there at the end of the day. They never would do it, of course. It would meant their jobs if Dad founf out. And he would be sure to know. He knew everything.
OdpovědětVymazatAnd everyone in the world seemed to know him. That mystified me when I was small. On the way to the car at three o'clock or while we waited at the gas station for the tank to be filled - anywhere we went grownups we had never seen before came up to us and started chatting about him.
"You're the Crosby boys, right? Well, how's your father? How's your old man?"
Then they beamed as if they knew him all their lives.
"Do you know my father? one of us would ask.
"Oh, sure!" they answered. "He's great! I heard him on the radio Thursday night. I got all his records. I saw him in Road to Singapore with Bob Hope. He sure did good in it, didn't he?"
Not knowing what else to do, we would smile back and say, "Yeah, he sure did."
They almost always had stories about him.
"I met him on the golf course one time..."
"He was walking down the street last year, and I said hi..."
I couldn't figure it out. They spoke about him as if he were God. There didn't seem to be a whole lot of difference between them.
The similarity grew even stronger when Christmas rolled around. Starting about Thanksgiving, the huge living room in our house began to fill up with presents for Dad. By the week before Christmas there was hardly room for more, but the boxes continued to arrive through New Year's. There were hundreds and hundreds of them, and at least 90 percent were from people Dad didn't know, had never heard of. They ranged from golf clubs and magnums of champagne sent by companies hoping to do bussiness with him to socks and mufflers little old ladies had knit because they loved him so much.
I knew other fathers didn't have that going for them.
I also knew it was better not to be his son. I wouldn't deny it if I were asked, but people changed as soon as they made the connection and started acting strange.
Thanks for posting that. I greatly appreciate it. That was quite interesting. You always do such wonderful posts. Love the photos. Have a great week.
OdpovědětVymazatYou're the most welcome. I find the book really readable and it gets more interesting thoughtout, however, I want to post the articles in an order and not skip from childhood into adultery and back.
OdpovědětVymazatHave a wonderful weekend. Cheers!