The end gets closer every day

Tak už konečně vím i výsledky z TOEFLu. Na to, že jsem před jeho skládáním byla na maturáku, spala asi 4 hodiny a v podstatě vůbec netušila, co po mně budou chtít, dopad' celkem dobře. Vlastně o něco líp, než jsem čekala, témata readingu jako nitrogenáza nebo životní cyklus termitů skutečně mé humanitně založené duši radost neudělala. Podařilo se mi ale v iBT dosáhnout 97, takže podle týhle tabulky jsem vlastně někde mezi CAE a CPE. Taková lepší C1. Což rozhodně není špatný.

Americký školy chtějí skóre 80 a já jen doufala, že neskončím někde kolem šedesátky. Na to, že bych mohla splnit i požadavky skotských škol, jsem se ani neodvážila pomyslet a rovnou jsem se smířila s tím, že bych musela absolvovat několikatýdenní přípravnej kurz angličtiny. Nakonec ani to nebude potřeba.

University of Edinburgh požaduje výsledek 92 v iBT nebo A u CAE. Výborný. Jen je škoda, že ten výsledek v TOEFLu po dvou letech zaniká.

Hm. Těch osm let na gymplu uteklo strašně rychle. Vždycky jsem se těšila na univerzitu, protože se konečně budu moct víc zaměřit na to, co mě baví, ale... sakra, mám naši školu ráda. A bude mi chybět. Ty lidi mi budou chybět. Nejen studenti, ale i někteří učitelé.

It's all about people.

A tenhle rok jsou na mě všichni až podezřele hodní.



And I can't talk in a crowd
When I'm alone I'm too loud
Thank you for keeping me company
You've all been so nice to me

Jo, Rob(bie) Williams. Po letech má znovu koncertovat. Jenom škoda, že přesedlal na nějakou šílenou elektronickou hudbu. Před lety jsem toho chlapa měla hodně ráda. A pořád ho ráda mám, jen mi víc sedly ty jeho kytarový, ironicky upřímný písničky, který si sám psal.

Snad nejvíc ze všeho mu ale vždy slušel swing. Nedávno jsem si koupila jeho koncert Live at the Albert z roku 2000, kde mu bylo asi 25 let (byť kvůli drogové minulosti vypadal mnohem starší). Jeho jedinej swingovej koncert v životě. Týdny před tím, než si lidé mohli poprvé na desce poslechnout, jak zpívá něco "ze staré školy". Ale podal ho neuvěřitelně.

Včera by Frankie Sinatra oslavil 94 let, tak tady je My Way v Robově podání z Royal Albert Hall. Pravda, Frank ji nesnášel. Nikdy nepochopil, proč by měl v šedesáti zpívat, že se jeho konec blíží. Bohužel publikum se do té písně zamilovalo a začalo ji vyžadovat na každém koncertu.

Dnes je My Way se Sinatrou neodlučitelně spojená, ale to nic nemění na tom, že se toho večera před téměř deseti lety Robovi zatraceně povedla.

Podle té řady rozhovorů, co jsem s Robem slyšela, pro něj podobný koncert symbolizoval něco jako splněný sen. Hlavně v závěru je vidět, jak moc pro něj reakce diváků znamená. (V bonusech na DVD natočených před koncertem sám přiznává, že si nemyslí, že by uměl swingovat tak dobře, aby si některé Frankovy (Sinatra), Deanovy (Martin) a Samovy (Davis Jr) písně vůbec mohl dovolit vydat na CD a zpívat na koncertech).