Pokračování "idylky" u jezera Tahoe, kam Frank, Ava a několik jejich přátel odjelo pravděpodobně během roku 1950. O Frankových předstíraných sebevražedných výstupech se nikde nepíše, tak by možná nebylo od věco zmínit je alespoň tady.
Autorem textu je i tentokrát Frankova budoucí manželka a slavná americká herečka Ava Gardner.
Autorem textu je i tentokrát Frankova budoucí manželka a slavná americká herečka Ava Gardner.
Divoké hádky nikdy doopravdy neustanou. A tak za nějaký večer, když jsme se oba zase přes míru napili, Frank pronesl náhle poznámku, která mě ranila tak houboce, že jsem se nezačala hádat, ani jsem na něj nekřičela; jen jsem prostě odešla. Vyběhla jsem bosa ven a hnala jsem se k jezeru. Svah dolů k vodě byl přikrý a silné stromy byly rozmístěny blízko u sebe. Museli jste být hodně opilí a mít velké štěstí, abyste do nich nevrazili, a to jsem tehdy splňovala. Najednou jsem slyšela, jak za mnou někdo běží a snaží se mě dohonit. Reenie.
Zastavila jsem se a obě jsme se posadily na zem. Nic jsme neřekly. Nebylo co. Nakonec Reenie odevzdaným hlasem navrhla: "No tak, slečno, nechte toho. Co kdybychom se vrátily domů?"
To byl nejlepší nápad, který jsem v posledních dnech slyšela. Vylezly jsme zpátky na kopec, sbalily zavazadla a v nově opraveném voze vyrazily do Los Angeles. Bylo hodně po půlnoci, ale měly jsme s sebou láhev whiskey, z které jsme mohly pomalu upíjet, aby nám na těch tmavých, opuštěných silnicích bylo teplo. Když jsem jela sem, byla jsem plná lásky a očekávání; teď na zpáteční cestě mě provázelo zoufalství. Odjela jsem a tím pravděpodobně ztratila muže, kterého jsem milovala.
Když jsme za několik hodin dojely do našeho domu v Pacific Palisades, nad oceánem už svítalo. Byly jsme vyčerpané, zvadlé, zbědované. Doklopýtaly jsme se k našim ložnicím s toutou se vyspat a v tom začal telefon vyzvánět. Dopotácela jsem se k němu a zvedla ho. Podle zvuku Hankova hlasu jsem poznala, že tentokrát je to doopravdy. "Avo, proboha, pospěšte si. Frank přebral prášky!"
Bože můj! V Hampshire House jsem musela proběhnout jen několika ložnicemi. A teď jsme před sebou měly dlouhé hodiny jízdy po klikatých silnicích.
"Reenie," křikla jsem. "Nebudeš tomu věřit. Musímě zpátky. Teď hned!"
"Vždyť jsme se cestou tam a zpátky hnedle zabily," namítla Reenie. "Potřetí by nám to už nemuselo vyjít."
To byla pravda. "Zavolám na letiště a chytneme přiští letadlo," rozhodla jsem.
Během let mě Francis Albert Sinatra naštval mnohokrát, ale nikdy ne tolik jako to ráno, když jsem se měla vrátit k jeho lůžku u jezera Tahoe.
Vozem jsme se bleskurychle dostaly na losangelské letiště. Další auto nás vyzvedlo na nevadském letišti a dovezlo k domu u jezera. Hank Sanicola už čekal u dveří. Vypadal právě tak unaveně a vyčerpaně jako já. Sotva jsem mohla promluvit.
"Jak mu je?" zeptala jsem se.
"Je v pořádku," ujistil mě Hank.
Díkybohu! Běžela jsem do ložnice. Podívala jsem se na ležícího Franka a ten ke mně obrátil smutné modré oči.
"Myslel jsem, že's mě opustila," řekl slabě.
Chtěla jsem ho uhodit, doopravdy uhodit. Frank mě i Reenie přiměl, abychom naklusaly zpátky k jeho lůžku. Pěkně si odpočinul, lékaři nad ním bděli, měřili mu puls a obskakovali ho. A ani mu nemuseli vyplachovat žaludek - na to si nevzal dost prášků. Všichni zůstali celou noc vzhůru, až na Franka! Hank sháněl pomoc po celých Státech, my s Reenie se hnaly sem a tam zpátky přes hory jako dva blázni a Frank se právě probudil, otočil se na posteli a řekl: "Ahoj, děvče."
Byla bych ho zabila, místo toho jsem mu za čtvrt vteřiny odpustila. Neměla jsem nervy řešit podobné příhody. Teď už navíc vím, že všechny tyto Frankovy předstírané sebevražedné výstupy, jeho zoufalé signály lásky, kterými mě chtěl dostat zpátky, byly v základě voláním o pomoc. Byl dole, šel ke dnu. Smlouvy s ním se rušily. Advokáti jeho ženy se rozhodli vytáhnout z něj poslední dolar, až se musel zasmát a oznámit mi: "Až se mnou budou hotovi, nebudu ti moct koupit ani nylonky." Bože můj, byl to přece člověk jako kdokoliv jiný. Miliony lidí ho milovaly a oni z něj teď udělali vyřízeného člověka. Frank byl hrdý muž, a když ztratil úctu, nezbylo z něj nic.
Naše láska byla hluboká a upřímná, i když fakt, že jsme nemohli žít spolu, ani bez sebe, byl pro nezasvěcené někdy nepochopitelný. Vím jen tolik, že kdyby měl Frank v té době ztratil, nebo kdybych já ztratila jeho, náš svět by se zhroutil.
Zastavila jsem se a obě jsme se posadily na zem. Nic jsme neřekly. Nebylo co. Nakonec Reenie odevzdaným hlasem navrhla: "No tak, slečno, nechte toho. Co kdybychom se vrátily domů?"
To byl nejlepší nápad, který jsem v posledních dnech slyšela. Vylezly jsme zpátky na kopec, sbalily zavazadla a v nově opraveném voze vyrazily do Los Angeles. Bylo hodně po půlnoci, ale měly jsme s sebou láhev whiskey, z které jsme mohly pomalu upíjet, aby nám na těch tmavých, opuštěných silnicích bylo teplo. Když jsem jela sem, byla jsem plná lásky a očekávání; teď na zpáteční cestě mě provázelo zoufalství. Odjela jsem a tím pravděpodobně ztratila muže, kterého jsem milovala.
Když jsme za několik hodin dojely do našeho domu v Pacific Palisades, nad oceánem už svítalo. Byly jsme vyčerpané, zvadlé, zbědované. Doklopýtaly jsme se k našim ložnicím s toutou se vyspat a v tom začal telefon vyzvánět. Dopotácela jsem se k němu a zvedla ho. Podle zvuku Hankova hlasu jsem poznala, že tentokrát je to doopravdy. "Avo, proboha, pospěšte si. Frank přebral prášky!"
Bože můj! V Hampshire House jsem musela proběhnout jen několika ložnicemi. A teď jsme před sebou měly dlouhé hodiny jízdy po klikatých silnicích.
"Reenie," křikla jsem. "Nebudeš tomu věřit. Musímě zpátky. Teď hned!"
"Vždyť jsme se cestou tam a zpátky hnedle zabily," namítla Reenie. "Potřetí by nám to už nemuselo vyjít."
To byla pravda. "Zavolám na letiště a chytneme přiští letadlo," rozhodla jsem.
Během let mě Francis Albert Sinatra naštval mnohokrát, ale nikdy ne tolik jako to ráno, když jsem se měla vrátit k jeho lůžku u jezera Tahoe.
Vozem jsme se bleskurychle dostaly na losangelské letiště. Další auto nás vyzvedlo na nevadském letišti a dovezlo k domu u jezera. Hank Sanicola už čekal u dveří. Vypadal právě tak unaveně a vyčerpaně jako já. Sotva jsem mohla promluvit.
"Jak mu je?" zeptala jsem se.
"Je v pořádku," ujistil mě Hank.
Díkybohu! Běžela jsem do ložnice. Podívala jsem se na ležícího Franka a ten ke mně obrátil smutné modré oči.
"Myslel jsem, že's mě opustila," řekl slabě.
Chtěla jsem ho uhodit, doopravdy uhodit. Frank mě i Reenie přiměl, abychom naklusaly zpátky k jeho lůžku. Pěkně si odpočinul, lékaři nad ním bděli, měřili mu puls a obskakovali ho. A ani mu nemuseli vyplachovat žaludek - na to si nevzal dost prášků. Všichni zůstali celou noc vzhůru, až na Franka! Hank sháněl pomoc po celých Státech, my s Reenie se hnaly sem a tam zpátky přes hory jako dva blázni a Frank se právě probudil, otočil se na posteli a řekl: "Ahoj, děvče."
Byla bych ho zabila, místo toho jsem mu za čtvrt vteřiny odpustila. Neměla jsem nervy řešit podobné příhody. Teď už navíc vím, že všechny tyto Frankovy předstírané sebevražedné výstupy, jeho zoufalé signály lásky, kterými mě chtěl dostat zpátky, byly v základě voláním o pomoc. Byl dole, šel ke dnu. Smlouvy s ním se rušily. Advokáti jeho ženy se rozhodli vytáhnout z něj poslední dolar, až se musel zasmát a oznámit mi: "Až se mnou budou hotovi, nebudu ti moct koupit ani nylonky." Bože můj, byl to přece člověk jako kdokoliv jiný. Miliony lidí ho milovaly a oni z něj teď udělali vyřízeného člověka. Frank byl hrdý muž, a když ztratil úctu, nezbylo z něj nic.
Naše láska byla hluboká a upřímná, i když fakt, že jsme nemohli žít spolu, ani bez sebe, byl pro nezasvěcené někdy nepochopitelný. Vím jen tolik, že kdyby měl Frank v té době ztratil, nebo kdybych já ztratila jeho, náš svět by se zhroutil.
Žádné komentáře:
Okomentovat