Aneb epilog k těm osmi letům na gymplu a pár dalších příběhů.
Měsíc není moc dlouhá doba na to, aby docházelo k významným změnám. Ale když se teď dívám zpátky na těch třicet dnů, mám pocit, že ten poslední můj život přece jen trochu posunul.
Po roce jsem se zas na Slavnostech svobody viděla s Patem Watersem, vnukem generála Pattona. Pamatoval si mě velmi dobře, což už jen jako prostý fakt samo o sobě bylo velmi příjemné. Toho dne jsem také zjistila, proč si nechává říkat "Pat Waters", a ne "George Patton" nebo "George Waters", když už by k tomu jeho jméno "George Patton Waters" přece jen svádělo. Tak tedy tady je malý rodinný příběh.
Malý, čtyřletý Pat Waters nazývaný rodiči Georgie se velmi bál bouřky. Když se jednou zase venku udělalo ošklivo a silně pršelo, vzal Georgie svého pejska a zalezl s ním pod dětskou postýlku. V té době pobýval v domě i generál George Patton navrátivší se zrovna z bojišť druhé světové války. Hledajíc malého Georgieho vešel do pokoje a samozřejmě začal šmátrat rukama po postelí. Georgie, který netoužil být nalezen, generálovi podstrčil vynervovaného psa, který generála kousl. Ani to však šedesátiletého vojáka neodradilo a krvavou rukou prohledával prostor pod postelí nadále, dokud nenarazil na Georgieho. Vytáhl ho ven a oznámil mu, že nikdo v této rodině, kdo se bojí bouřky, nebude nosit jméno George Patton. Z legrace začal říkat malému Georgiemu Patsy (= zbabělec) Waters, později to zkrátil na pouhé neutrální Pat, tedy jméno, kterým se dnes téměř sedmdesátiletý Georgie nechává oslovovat dodnes.
Konec příběhu. Letošní Slavnosti svobody byly fajn. Nebýt toho věčného deště a davů lidí, kamkoliv se člověk rozhodl zavítat. Holt problém toho, že se jednalo o "kulaté" 65. výročí.
Přesuňme se dál. Do trochu smutnějších vod. Jeden pravidelný čtenář tohoto blogu, člověk, kterého jste mohli vidět i na mém maturáku, v první polovině měsíce zemřel. Víkend asi dva týdny před maturitou jsem tak strávila mimo Plzeň na pohřbu. Ne zrovna v nejlepší náladě.
V Plzni k žádným výrazným výkyvům nedošlo, i tak ale do mých mezilidských vztahů zavítalo několik změn. Lidé, kteří mi celý život tykali, mi nějakým záhadným způsobem začali vykat - zjevně kvůli ukončení gymplu působím až příliš dospěle - a lidé, kterým jsem já roky vykala, mi nabídli tykání.
Poznala jsem blíže jisté osoby, se kterými jsem se roky jen zdravila, a jsem za to nesmírně ráda. Strávila jsem několik příjemných večerů v podnicích, kam jsem v životě nezavítala, s lidmi, se kterými jsem před tím nikde nebyla. A pokud si to ještě před posunutím do další (univerzitní) fáze zopakujeme, nebudu se vůbec zlobit.
Počtvrté za svůj krátký život jsem zavítala k volbám. A i tentokrát dostala můj hlas strana, kterou jsem nikdy před tím nevolila.
Přečetla jsem knihu Kennetha Branagha Beginning a skáču z ní nadšením. Tak vtipnou a upřímnou autobiografii jsem nečetla od dob... vlastně nikdy. Já tedy autobiografií četla v životě asi dvacet, ale to nic nemění na tom, že ta kniha je napsaná velmi dobře. Možná ne tak nadčasově, jak psal Will Shakespeare, ale pořád zajímavě. Chvílemi jsem si myslela, že kvůli té knížce neodmaturuju.
Ale odmaturovala jsem. Měla jsem asi štěstí na otázky (světový meziválečný vývoj z dějepisu, filosofie 19. století ze ZSV), ale šlo to až podezřele lehce. Žádný stres, žádné nervování, žádné sebevražedné tendence a všechny předměty mám za jedna. Což zase v důsledku znamená, že jsem splnila požadovaný průměr 1,5 na University of Glasgow a v září tam na 99,9% odletím. Jupí!
Ano, s mým gympláckým životem je konec. Takové ty tendence "končí jedno z mých nejlepších období v životě, jsem šíleně smutná" mě dosud nepostihly. Asi mě až moc ovlivňuje Sinatrovo motto "The best is yet to come" (To nejlepší teprve přijde), ale věřím, že má budoucnost kdesi za La Manchem bude veselá. Počítám s tím podobně jako jsem předem počítala i s dobrými známkami u maturity.
Tím ale rozhodně netvrdím, že hodlám těch posledních osm let hodit za hlavu. Jen to prostě neberu tak tragicky. S těmi, které mám z té školy hodně ráda, doufám, zůstanu v kontaktu. Ty, se kterými jsem sympatizovala, snad ještě někdy uvidím. A ty, o které jsem nikdy nestála, sice uvidím taky, ale rozhodně méně, což jako takové nepůsobí příliš negativně. Byť je jich tedy ze všech jmenovaných skupin nejméně.
Toto je tedy takový malý epilog k jedné etapě mého života. Většinu z vás, se kterými jsem strávila nějakou dobu ve škole a mimo ni, mám hodně ráda. Kontakt na mě máte a pokud se ozvete, budu jen ráda.
Žádné komentáře:
Okomentovat