Příspěvek s tímto nadpisem jsem měla uložený v konceptech už od podzimu minulého roku. Jen ten nadpis, pod ním ani slovo. Ale víte co? Články se někdy musí dokončovat. A já si stále více uvědomuji, jak úžasné Shakespearovy hry jsou. A jak talentovaný je v nadpisu zmíněný chlap, který si za svůj životní cíl zjevně stanovil jejich převedení na filmové plátno.
Můžete si říkat, že v poslední době je tu lehce přeBranaghováno; není to tak dlouho, co jsem tu publikovala několik fotek z jeho Shakespearovských adaptací nebo úryvek z jeho knihy Beginning. Pokud však budu věřit statistikám toplistu, mnoho lidí na tento blog zavítalo v poslední době právě poté, co si ho vyhledávače zadali jméno tohoto pána. Takže se tu o něm a jeho verzích Shakespearova díla ještě dočtete.
Natočil jich poměrně hodně, v některých hrál, jiné režíroval, v řadě si dokonce střihl hned obě funkce a ještě k tomu jako bonus přihodil adaptaci scénáře či produkci. Nebylo mu ani třicet, když se trojlístku scénář - režie - herectví chopil u Jindřicha V., a za druhou a třetí funkci si hned odnesl nominaci na Oscara. A já - čistě z mého úhlu pohledu - můžu tuto Branaghovu adaptaci s čistým srdcem doporučit. Nevím, jakým zázrakem se Kennethovi (všímáte si toho úžasně staroanglického "th" v jeho jméně?) podařilo nakumulovat před kameru nejvýznamnější herce v Shakespearovském oboru (Derek Jacobi, Judi Dench), ale výsledek jeho historického opusu je úchvatný. A hlavně se na něm projevila už první tolik typická Branaghova vlastnost; převzít dialogy slovo od slova, a přesto dílo pojmout velmi osobitě. Právě v Jindřichovi V. tak vypluly více na povrch královy pochybnosti a hrůzy války. Například dlouhá, střihem nepřerušovaná scéna, kde Branagh v hlavní roli nese mrtvé tělo k "pobitevnímu spálení", je dle mého úžasná. Velká část díku za to patří i Patricku Doylovi, dvornímu Branaghovu skladateli, kterému lze jen tleskat, že ve 20. století dokázal vytvořit píseň, která zní nesmírně středověce.
Vraťme se však ještě trochu více do minulosti, kdy by nikdo nečekal, že z jistého Kennetha Branagha jednou vyroste část britského kulturního dědictví. Branagh se narodil roku 1960 do chudé rodiny ze Severního Irska. V Belfastu, kde v té době často probíhaly násilné střety mezi protestanty a katolíky, vyrůstal až do svých devíti let, kdy se jeho otci podařilo získat práci v anglickém městě Reading. Nové prostředí však pro Kena zpočátku nebylo o tolik lepší; kvůli svému nesrozumitelnému irskému přízvuku a introvertnímu založení se nedlouho po nástupu na novou školu stal centrem šikany. Události došly až tak daleko, že se sám pokusil zranit alespoň natolik vážně, aby několik týdnů nemusel opustit dům nebo nemocnici. Na pád z velké výšky, který by vyústil v nějakou tu zlomenou končetinu, však nikdy neměl dostatek odvahy, takže jeho tendence brzy zaznamenali rodiče, kteří se šikanu pokusili vyřešit přes vedení školy. Jak se dalo čekat, nepomohlo to, naopak se situace ještě zhoršila.
Problémy ustoupily, až když se Kenneth stal kapitánem školního rugbyového týmu; sám nicméně přiznává, že spíše než kvůli sportovnímu nadání této funkce dosáhl díky talentu pro pronášení velkých patetických proslovů. Vize budoucí kariéry, dalo by se říct. A tak se jednoho dne skutečně stalo, že jeho tým přišla navštívit vedoucí školního divadla a zeptala se, zda by někdo nechtěl ve školní hře vystupovat. Branagh se do divadla zapsal a zanedlouho už na jevišti trávil více času než na hřišti. V té samé době se také stal členem amatérských divadelních spolků v okolí, zamiloval se do díla Williama Shakespeara a rozhodl se, že jeho životním posláním je stát se hercem a přizpůsobit Shakespearovy hry tak, aby přitáhly i širší publikum. Jediný, kdo z jeho volby zpočátku nebyl nadšený, byla pochopitelně rodina.
S Judi Dench v Shakespearově hře Coriolanus
Po čtyřech letech a několika menších divadelních a filmových rolích mu Royal Shakespeare Company (RSC), nejznámější a nejuznávanější světová Shakespearovská divadelní společnost, navrhla, že by u nich mohl ztvárnit nějakou roli. Kenneth, který se právě věnoval natáčení filmu v Austrálii, víceméně z legrace přes svojí agentku poslal zprávu, že klidně, pokud mu dají roli Jindřicha V. Dostal ji.
Ve svých třiadvaceti se Kenneth stal nejmladším hercem, který kdy v rámci RSC hrál v hlavní roli v této u nás poměrně neznámé historické Shakespearově hře. Publikum bylo nadšené, na představení se také nejednou přišel podívat princ Charles, se kterým se mladý Kenneth poměrně rychle spřátelil (a přátelství pokračuje dodnes, Branagh byl jedním z hostů na Charlesově svatbě s Camillou).
Obrovská mašinérie zvaná RSC však Branaghovi nevyhovovala, a tak se rozhodl, že je na čase postavit se na vlastní nohy a nebýt závislý na příležitostech, které mu nabídne někdo cizí. Rozhodl se zariskovat a z peněz, které si doposud vydělal, zaplatil na dva týdny jedno londýnské divadlo pro 150 lidí a nacvičil hru The Madness, ve které měl necelou hodinu a půl sám pobývat na jevišti. I přes Branaghův úspěch s RSC však premiéra hry nedopadla zrovna ideálně.
Jako Richard III. v roce 2002
Kennethovi to přesto nestačilo a v sedmadvaceti začal připravovat adaptaci Jindřicha V., která byla zmíněna již v úvodu tohoto článku. Z natáčení seriálu Fortunes of War, které probíhalo v Rumunsku, Řecku a Egyptě a kde se seznámil se svou budoucí manželkou Emmou Thompson, pravidelně létal zpátky do Anglie a snažil se sehnat pro svůj film sponzory, kteří by mu přiřkli 4 miliony dolarů potřebné k jeho dokončení. Nutno říct, že ve světě, kde průměrný historický velkofilm stojí 100+ milionů dolarů, to nebyla zrovna vysoká částka, trvalo přesto dlouhé měsíce, než Branagh sehnal producenty, kteří by jeho nápadu věřili. Ono se ani není čemu divit; když se ani ne třicetiletý herec pokusí o režii a napsání scénáře k nepříliš známé historické hře, přičemž ani s jedním nemá předchozí zkušenosti, zavání to průšvihem.
Jindřich V. nicméně natočen byl a to za pouhé dva měsíce a dokonce za méně peněz, než Branagh původně předpokládal. Jak Kenneth později popisoval, režie pro něj byla spíše improvizací ve stylu "dejte tam tohle a uvidíme, co to udělá," Oscarová nominace právě na nejlepšího režiséra (a také herce v hlavní roli) ho přesto neminula.
Jeho vášeň pro Shakespeara ho dosud neopustila, byť mi občas přijde, že se mu v poslední době věnuje spíše po stránce režisérské než herecké. Možná je to jakýsi odkaz jeho Renaissance Theatre Company, nutno však také dodat, že právě poslední natočené Jak se vám líbí je mnohými kritiky považováno za Branaghovu nejvyspělejší a nejvyváženější Shakespearovu hru.
Jako Ivanov ve hře A. P. Čechova (2008)
Tolik tedy k tomuto muži, který byl nejednou nazván nejlepším Shakespearovským hercem od dob Laurence Oliviera a několikrát i lepším než samotný Olivier. Bylo by toho spoustu, co by se o něm dalo napsat - jeho neutuchající zájem o britské divadelní společnosti, snaha nezaprodávat se příliš velkofilmům (i proto je častěji k vidění v nějaké inscenaci pro HBO nebo BBC než v letních trhácích), další Oscarové nominace, jeho zvláštní předpoklady pro role nacistů (mezi jinými si zahrál například Heydricha), role Zlatoslava Lockharta v Harrym Potterovi - zmíním ale už jen jeho dva nejnovější projekty. Jeden režisérský a jeden herecký.
Ten herecký pro mě symbolizuje nejlepší kriminálku, co jsem kdy viděla, možná i proto, že doposud vznikly jen dvě řady (každá o třech 90 minutových dílech), hlavní hrdina je naprosto obyčejný člověk s problémy a vše se odehrává v úžasných švédských exteriérech. Tato kriminálka se jmenuje Wallander a Branagh za ni letos podruhé získal cenu BAFTA (Ceny Britské akademie filmového a televizního umění a vůbec nejprestižnější ocenění ve Velké Británii) pro nejlepšího herce v seriálu.
Režisérský projekt se jmenuje Thor a je to jeden z těch momentů, kdy Branagh vystoupil ze svých nízkorozpočtových projektů narvaných všemi významnými britskými herci. Natáčení tohoto vysoce sledovaného komiksu probíhá už několik měsíců v Kalifornii a do kin by dle plánů mělo dorazit do jednoho roku. Pro Kennetha to bude první režisérský velkofilm a upřímně doufám, že se mu podaří.
A to by už snad skutečně bylo všechno. Pokud jste se v textu dostali až sem, upřímně vás obdivuju, protože mám takový divný pocit, že já to po sobě nebudu ani schopna přelétnout očima, abych opravila případné chyby.
O Kennethu Branaghovi se tu časem ještě něco jistě objeví. Mám takové zvláštní tušení, že než ukončím studium na University of Glasgow, mohla bych ho potkat a prohodit s ním několik slov. Znám totiž několik lidí, kteří už řadu let znají jeho, navíc budu ve Velké Británii, takže... ale nebudu předbíhat. Pokud k něčemu takovému dojde a tento blog bude ještě existovat, s velkou pravděpodobností o tom něco málo napíšu.
Můžete si říkat, že v poslední době je tu lehce přeBranaghováno; není to tak dlouho, co jsem tu publikovala několik fotek z jeho Shakespearovských adaptací nebo úryvek z jeho knihy Beginning. Pokud však budu věřit statistikám toplistu, mnoho lidí na tento blog zavítalo v poslední době právě poté, co si ho vyhledávače zadali jméno tohoto pána. Takže se tu o něm a jeho verzích Shakespearova díla ještě dočtete.
Natočil jich poměrně hodně, v některých hrál, jiné režíroval, v řadě si dokonce střihl hned obě funkce a ještě k tomu jako bonus přihodil adaptaci scénáře či produkci. Nebylo mu ani třicet, když se trojlístku scénář - režie - herectví chopil u Jindřicha V., a za druhou a třetí funkci si hned odnesl nominaci na Oscara. A já - čistě z mého úhlu pohledu - můžu tuto Branaghovu adaptaci s čistým srdcem doporučit. Nevím, jakým zázrakem se Kennethovi (všímáte si toho úžasně staroanglického "th" v jeho jméně?) podařilo nakumulovat před kameru nejvýznamnější herce v Shakespearovském oboru (Derek Jacobi, Judi Dench), ale výsledek jeho historického opusu je úchvatný. A hlavně se na něm projevila už první tolik typická Branaghova vlastnost; převzít dialogy slovo od slova, a přesto dílo pojmout velmi osobitě. Právě v Jindřichovi V. tak vypluly více na povrch královy pochybnosti a hrůzy války. Například dlouhá, střihem nepřerušovaná scéna, kde Branagh v hlavní roli nese mrtvé tělo k "pobitevnímu spálení", je dle mého úžasná. Velká část díku za to patří i Patricku Doylovi, dvornímu Branaghovu skladateli, kterému lze jen tleskat, že ve 20. století dokázal vytvořit píseň, která zní nesmírně středověce.
Vraťme se však ještě trochu více do minulosti, kdy by nikdo nečekal, že z jistého Kennetha Branagha jednou vyroste část britského kulturního dědictví. Branagh se narodil roku 1960 do chudé rodiny ze Severního Irska. V Belfastu, kde v té době často probíhaly násilné střety mezi protestanty a katolíky, vyrůstal až do svých devíti let, kdy se jeho otci podařilo získat práci v anglickém městě Reading. Nové prostředí však pro Kena zpočátku nebylo o tolik lepší; kvůli svému nesrozumitelnému irskému přízvuku a introvertnímu založení se nedlouho po nástupu na novou školu stal centrem šikany. Události došly až tak daleko, že se sám pokusil zranit alespoň natolik vážně, aby několik týdnů nemusel opustit dům nebo nemocnici. Na pád z velké výšky, který by vyústil v nějakou tu zlomenou končetinu, však nikdy neměl dostatek odvahy, takže jeho tendence brzy zaznamenali rodiče, kteří se šikanu pokusili vyřešit přes vedení školy. Jak se dalo čekat, nepomohlo to, naopak se situace ještě zhoršila.
Problémy ustoupily, až když se Kenneth stal kapitánem školního rugbyového týmu; sám nicméně přiznává, že spíše než kvůli sportovnímu nadání této funkce dosáhl díky talentu pro pronášení velkých patetických proslovů. Vize budoucí kariéry, dalo by se říct. A tak se jednoho dne skutečně stalo, že jeho tým přišla navštívit vedoucí školního divadla a zeptala se, zda by někdo nechtěl ve školní hře vystupovat. Branagh se do divadla zapsal a zanedlouho už na jevišti trávil více času než na hřišti. V té samé době se také stal členem amatérských divadelních spolků v okolí, zamiloval se do díla Williama Shakespeara a rozhodl se, že jeho životním posláním je stát se hercem a přizpůsobit Shakespearovy hry tak, aby přitáhly i širší publikum. Jediný, kdo z jeho volby zpočátku nebyl nadšený, byla pochopitelně rodina.
Rodiče byli pozváni do školy na veledůležitou půlhodinu a táta se skutečně ukázal, aby zjistil, co mu chce paní Bell, kariérní poradce školy, říct. Paní Bell se chopila iniciativy a ve třech minutách shrnula mé dosavadní školní záznamy, předpokládané výsledky v budoucích zkouškách a položila přede mě nabídky zaměstnání, které v té době v Readingu byly. Měl jsem v podstatě tři možnosti: Britské železnice, pojišťovnu Prudential a armádu. Bylo na čase pohnout se kupředu.Kenneth se nakonec přihlásil na Royal Academy od Dramatic Art (RADA), pravděpodobně nejprestižnější hereckou školu ve Velké Británii, kde studovali také lidé jako Alan Rickman, Ralph Fiennes, Anthony Hopkins či Roger Moore, a k velkému překvapení rodiny byl přijat. Od vládních organizací navíc získal 100% stipendium a jeho kariéra divadelního herce se mohla naplno rozjet.
"Chci být hercem."
Nálada v místnosti ochladla. Nedíval jsem se na otce, ale cítil jsem, jak šokem poskočil a pak mi daroval hluboký, utrápený pohled. Byl si jistý, že něco takového musí přijít, a já mu teď jeho domněnku potvrdil. Jeho syn byl homosexuál.
Paní Bell se na mně podívala zmateně. "Nejsem si jistá, že tu máme informace o této kariéře." Odešla do kabinetu, kde se shromažďovaly všechny nabídky zaměstnání. "Ne, není tu nic. Myslím, že nic podobného jsme tu ještě neměli." Pauza. "Jsi si tím jistý?"
Vytasila na mě všechny argumenty proti a táta se zapojoval, jak jen to šlo. Vysoká nezaměstnanost, nelítostný boj o místo, můj nedostatek zkušeností, málo peněz.
"Chci být hercem."
Po čtyřech letech a několika menších divadelních a filmových rolích mu Royal Shakespeare Company (RSC), nejznámější a nejuznávanější světová Shakespearovská divadelní společnost, navrhla, že by u nich mohl ztvárnit nějakou roli. Kenneth, který se právě věnoval natáčení filmu v Austrálii, víceméně z legrace přes svojí agentku poslal zprávu, že klidně, pokud mu dají roli Jindřicha V. Dostal ji.
Ve svých třiadvaceti se Kenneth stal nejmladším hercem, který kdy v rámci RSC hrál v hlavní roli v této u nás poměrně neznámé historické Shakespearově hře. Publikum bylo nadšené, na představení se také nejednou přišel podívat princ Charles, se kterým se mladý Kenneth poměrně rychle spřátelil (a přátelství pokračuje dodnes, Branagh byl jedním z hostů na Charlesově svatbě s Camillou).
Obrovská mašinérie zvaná RSC však Branaghovi nevyhovovala, a tak se rozhodl, že je na čase postavit se na vlastní nohy a nebýt závislý na příležitostech, které mu nabídne někdo cizí. Rozhodl se zariskovat a z peněz, které si doposud vydělal, zaplatil na dva týdny jedno londýnské divadlo pro 150 lidí a nacvičil hru The Madness, ve které měl necelou hodinu a půl sám pobývat na jevišti. I přes Branaghův úspěch s RSC však premiéra hry nedopadla zrovna ideálně.
O sobotním večeru jsem narazil na kamenité dno. Představení začalo s dvanácti diváky v divadle pro 150 lidí, z nichž šest bylo z mé rodiny. To už jsem to taky mohl odehrát v obýváku. Osmdesát minut jsem strávil snahou vydat ze sebe to nejlepší, zatímco mě každou chvíli přepadaly myšlenky ukončit to a všem oznámit: 'Tohle je šílenství, pojďme domů.' Onu neděli strávenou v novém domě v Brentfordu jsem se bez přítelkyně a bez publika dostal do deprese.Nedlouho na to Branagh založil i vlastní hereckou společnost Renaissance Theatre Company, kde se pokusil zavést trochu jiný pořádek; do rolí režisérů obsadil úspěšné Shakespearovské herce. Společnost, kvůli které napsal i v tomto článku nejednou citovanou knihu Beginning (jak jednodušeji může populární herec získat rychle peníze důležité pro provoz společnosti?), o necelých sedm let později zanikla, protože se Branagh stále více začal věnovat filmu, počáteční úspěchy ale byly nemalé.
V pondělí ráno se v The Times objevila zmínka: 'Nejlepší mladý herec posledních let.' A odpoledne v Evening Standartu vyšla další recenze - 'Oslnivé, virtuozní představení.'
Zavolal jsem do divadla. Telefony nepřestávaly zvonit, od středy bylo vyprodáno a v pondělí a úterý zbývala jen poslední volná místa. Několik herců, kteří vystupovali v jiných představeních, volalo, jestli bych nezvládl ještě jedno půlnoční matineé, aby se na mě mohli přijít podívat taky. V krátkém momentu šílenství jsem souhlasil. V sobotu odehraju dvě představení, jedno od osmi a druhé v jedenáct večer. Můj bože, jakou změnu může přinést jeden den.
Kennethovi to přesto nestačilo a v sedmadvaceti začal připravovat adaptaci Jindřicha V., která byla zmíněna již v úvodu tohoto článku. Z natáčení seriálu Fortunes of War, které probíhalo v Rumunsku, Řecku a Egyptě a kde se seznámil se svou budoucí manželkou Emmou Thompson, pravidelně létal zpátky do Anglie a snažil se sehnat pro svůj film sponzory, kteří by mu přiřkli 4 miliony dolarů potřebné k jeho dokončení. Nutno říct, že ve světě, kde průměrný historický velkofilm stojí 100+ milionů dolarů, to nebyla zrovna vysoká částka, trvalo přesto dlouhé měsíce, než Branagh sehnal producenty, kteří by jeho nápadu věřili. Ono se ani není čemu divit; když se ani ne třicetiletý herec pokusí o režii a napsání scénáře k nepříliš známé historické hře, přičemž ani s jedním nemá předchozí zkušenosti, zavání to průšvihem.
Jindřich V. nicméně natočen byl a to za pouhé dva měsíce a dokonce za méně peněz, než Branagh původně předpokládal. Jak Kenneth později popisoval, režie pro něj byla spíše improvizací ve stylu "dejte tam tohle a uvidíme, co to udělá," Oscarová nominace právě na nejlepšího režiséra (a také herce v hlavní roli) ho přesto neminula.
Neděle 27. listopaduNásledující vývoj by mohl zabrat ještě desetinásobek dosud napsaného textu, ale řekněme prostě, že se Kennethovi dodnes mezi uznávanými britskými herci udržet podařilo. Nadále se věnuje divadlu, ačkoliv v menší míře než v počátcích; přece jen je těch 13 rozdílných divadelních Shakespearovkých rolí, které jsem napočítala mezi lety 1984 a 1993, více než obdivuhodné číslo. Naopak více se od počátku 90. let začal věnovat filmu, kde s manželkou Emmou Thompson až do rozvodu ztvárnil velkou řadu filmových párů. Pokud jste se zarazili u slova rozvod a máte rádi drby, dalo by se zmínit, že jednou z příčin rozchodu této lidmi milované dvojice (které se tehdy v Británii mohli popularitou rovnat snad jen princ Charles a Diana) byla pravděpodobně Kennethova nová láska Helena Bonham Carter. Ani s ní nicméně Kenneth nevydržel věčně a posledních osm let tak žije s výtvarnicí Lindsay Brunnock, za kterou se roku 2003 oženil.
Panika.
Pondělí 28. listopadu
V 8 ráno na děsivě prázdném poli v Sheppertonu. Annie Wotton a David Tringham mě pozorovali s nervózním očekáváním: Jak začnu točit bivu u Agincourtu? Nebyli jediní, koho to zajímalo. Čekalo nás 150 komparzistů, třicet koní, několik vozů, herců, kaskadérů. Do prdele s tím. Ať jdou všichni před kameru.
Natočené scény byly nejspíš komorní, ale nějak jsem tušil, že se nám možná podaří tolik chtěný efekt - vytvořit z bitvy u Agincourtu brutální, drsné peklo.
Úterý 29. listopadu
Po dni stráveném v sedle jsem s megafonem pobíhal po bojišti jako křivonohá troska s artrózou. První názory na ukázky z bitevní scény byly příznivé. Úleva.
Jeho vášeň pro Shakespeara ho dosud neopustila, byť mi občas přijde, že se mu v poslední době věnuje spíše po stránce režisérské než herecké. Možná je to jakýsi odkaz jeho Renaissance Theatre Company, nutno však také dodat, že právě poslední natočené Jak se vám líbí je mnohými kritiky považováno za Branaghovu nejvyspělejší a nejvyváženější Shakespearovu hru.
Tolik tedy k tomuto muži, který byl nejednou nazván nejlepším Shakespearovským hercem od dob Laurence Oliviera a několikrát i lepším než samotný Olivier. Bylo by toho spoustu, co by se o něm dalo napsat - jeho neutuchající zájem o britské divadelní společnosti, snaha nezaprodávat se příliš velkofilmům (i proto je častěji k vidění v nějaké inscenaci pro HBO nebo BBC než v letních trhácích), další Oscarové nominace, jeho zvláštní předpoklady pro role nacistů (mezi jinými si zahrál například Heydricha), role Zlatoslava Lockharta v Harrym Potterovi - zmíním ale už jen jeho dva nejnovější projekty. Jeden režisérský a jeden herecký.
Ten herecký pro mě symbolizuje nejlepší kriminálku, co jsem kdy viděla, možná i proto, že doposud vznikly jen dvě řady (každá o třech 90 minutových dílech), hlavní hrdina je naprosto obyčejný člověk s problémy a vše se odehrává v úžasných švédských exteriérech. Tato kriminálka se jmenuje Wallander a Branagh za ni letos podruhé získal cenu BAFTA (Ceny Britské akademie filmového a televizního umění a vůbec nejprestižnější ocenění ve Velké Británii) pro nejlepšího herce v seriálu.
Režisérský projekt se jmenuje Thor a je to jeden z těch momentů, kdy Branagh vystoupil ze svých nízkorozpočtových projektů narvaných všemi významnými britskými herci. Natáčení tohoto vysoce sledovaného komiksu probíhá už několik měsíců v Kalifornii a do kin by dle plánů mělo dorazit do jednoho roku. Pro Kennetha to bude první režisérský velkofilm a upřímně doufám, že se mu podaří.
A to by už snad skutečně bylo všechno. Pokud jste se v textu dostali až sem, upřímně vás obdivuju, protože mám takový divný pocit, že já to po sobě nebudu ani schopna přelétnout očima, abych opravila případné chyby.
O Kennethu Branaghovi se tu časem ještě něco jistě objeví. Mám takové zvláštní tušení, že než ukončím studium na University of Glasgow, mohla bych ho potkat a prohodit s ním několik slov. Znám totiž několik lidí, kteří už řadu let znají jeho, navíc budu ve Velké Británii, takže... ale nebudu předbíhat. Pokud k něčemu takovému dojde a tento blog bude ještě existovat, s velkou pravděpodobností o tom něco málo napíšu.
- - -
Dodatek: Neuplynul ani rok a půl od publikování tohoto článku a Kena jsem poznala osobně. Přečíst si o tom můžete tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat