Aneb o nápoji, který se za poslední století vyšplhal mezi nejoblíbenější na světě.
Jednoho dne prý mladý Frank Sinatra, bylo mu tehdy něco málo přes dvacet, přišel zhroucený do baru a zeptal se obsluhy, co nejsilnějšího by mu mohli nalít. Barman vytáhl lahev Jacka Danielse a Sinatra se do nápoje zamiloval natolik, že následujících šedesát let nepil téměř nic jiného. Jeho denní spotřeba se podle pověr dala počítat ne na sklenky, ale flašky (byl schopen vypít bez problému prý více než dva litry denně) a lékaři se divili, že ho ještě nepostihla otrava alkoholem.
Od dob, kdy byl Sinatra na vrcholu popularity, už přece jen pár let uplynulo, whiskey z Tennessee se ale šíří dál a stále nachází novou klientelu. Bez obav přiznávám, že mezi její mladší věrné zákazníky patřím i já; v baru ostatně téměř nic jiného nepiju a na obrázku o něco výše můžete vidět několik málo produktů, které se mi doma s logem této společnosti podařilo nalézt a naskládat před foťák. Najdete tam krom whiskey samotné vše o trička přes čokoládu až po zapalovač Zippo.
Co je na Jacku Danielsovi tak úchvatné? Jeho ostrost a zároveň jemnost. Mám ráda i jiné whiskey (snad jen z Jamesona neskáču nijak nadšením), ale je to jen Jack Daniels, kdo ve sklenici zanechává úžasnou vůni dřeveného uhlí. Pro neznalce těžko popsatelné, pro milovníky zcela jasné. Ten krásný dovětek jako Jack prostě nikdo jiný nemá, byť dobrovolně přiznávám, že sama tuto whiskey ráda mírním nějakou tou kostkou ledu.
Dokonalý chuťový požitek nabízí Jack Daniels i proto, že je na něm - lidově řečeno - pořád poznat poctivá práce. Zatímco jiní výrobci hledají způsoby k co nejrychlejšímu a nejlevnějšímu získávání whiskey, každá kapka z nápoje pana Jacka Daniela si musí najít svou cestu do lahve přes třímetrovou vrstvu javorového uhlí. Navíc si můžete být jistí, že sud, ve kterém se uskladnila právě ta, kterou právě popíjíte, nebyl nikdy předtím použit; naopak se tvrdí, že se tyto jednou-použité sudy vyvážejí do Skotska, kde slouží ke skladování whiskey místních výrobců.
Kolem Jacka Danielse už zkrátka vznikl jako kult. A ke každému kultu patří i řada mýtů. Například ten, proč je na etiketě uvedeno ono pověstné číslo sedm. Někdo tvrdí, že je to podle počtu milenek, které Jack Daniel měl. Jiní říkají, že má na čísle podíl sedmero medailí, které Jack Daniel získal ve světě. Dočtete se také, že za něj může sedm ztracených sudů, které byly po nalezení označeny číslem sedm, nebo že se na vynálezu whiskey krom Jacka Daniela podílelo dalších šest mužů. Ve skutečnosti prostě nikdo nic neví. Tajemství toho, proč na každé lahvi čteme "Old No. 7", si vzal Jack Daniel s sebou do hrobu.
Reklama na Jacka Danielse v londýnském metru
Jack Daniel zemřel v roce 1911, prý na otravu krve, kterou si přivodil kopnutím do trezoru, jeho světoznává značka však žije dál. A s ní i její kult a nezaměnitelná chuť, které se dá velmi snadno propadnout.
Jednoho dne prý mladý Frank Sinatra, bylo mu tehdy něco málo přes dvacet, přišel zhroucený do baru a zeptal se obsluhy, co nejsilnějšího by mu mohli nalít. Barman vytáhl lahev Jacka Danielse a Sinatra se do nápoje zamiloval natolik, že následujících šedesát let nepil téměř nic jiného. Jeho denní spotřeba se podle pověr dala počítat ne na sklenky, ale flašky (byl schopen vypít bez problému prý více než dva litry denně) a lékaři se divili, že ho ještě nepostihla otrava alkoholem.
Od dob, kdy byl Sinatra na vrcholu popularity, už přece jen pár let uplynulo, whiskey z Tennessee se ale šíří dál a stále nachází novou klientelu. Bez obav přiznávám, že mezi její mladší věrné zákazníky patřím i já; v baru ostatně téměř nic jiného nepiju a na obrázku o něco výše můžete vidět několik málo produktů, které se mi doma s logem této společnosti podařilo nalézt a naskládat před foťák. Najdete tam krom whiskey samotné vše o trička přes čokoládu až po zapalovač Zippo.
Co je na Jacku Danielsovi tak úchvatné? Jeho ostrost a zároveň jemnost. Mám ráda i jiné whiskey (snad jen z Jamesona neskáču nijak nadšením), ale je to jen Jack Daniels, kdo ve sklenici zanechává úžasnou vůni dřeveného uhlí. Pro neznalce těžko popsatelné, pro milovníky zcela jasné. Ten krásný dovětek jako Jack prostě nikdo jiný nemá, byť dobrovolně přiznávám, že sama tuto whiskey ráda mírním nějakou tou kostkou ledu.
Dokonalý chuťový požitek nabízí Jack Daniels i proto, že je na něm - lidově řečeno - pořád poznat poctivá práce. Zatímco jiní výrobci hledají způsoby k co nejrychlejšímu a nejlevnějšímu získávání whiskey, každá kapka z nápoje pana Jacka Daniela si musí najít svou cestu do lahve přes třímetrovou vrstvu javorového uhlí. Navíc si můžete být jistí, že sud, ve kterém se uskladnila právě ta, kterou právě popíjíte, nebyl nikdy předtím použit; naopak se tvrdí, že se tyto jednou-použité sudy vyvážejí do Skotska, kde slouží ke skladování whiskey místních výrobců.
Kolem Jacka Danielse už zkrátka vznikl jako kult. A ke každému kultu patří i řada mýtů. Například ten, proč je na etiketě uvedeno ono pověstné číslo sedm. Někdo tvrdí, že je to podle počtu milenek, které Jack Daniel měl. Jiní říkají, že má na čísle podíl sedmero medailí, které Jack Daniel získal ve světě. Dočtete se také, že za něj může sedm ztracených sudů, které byly po nalezení označeny číslem sedm, nebo že se na vynálezu whiskey krom Jacka Daniela podílelo dalších šest mužů. Ve skutečnosti prostě nikdo nic neví. Tajemství toho, proč na každé lahvi čteme "Old No. 7", si vzal Jack Daniel s sebou do hrobu.
Jack Daniel zemřel v roce 1911, prý na otravu krve, kterou si přivodil kopnutím do trezoru, jeho světoznává značka však žije dál. A s ní i její kult a nezaměnitelná chuť, které se dá velmi snadno propadnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat