Aneb o dalším ročníku nejvýznamnějšího českého filmového festivalu.
Pětačtyřicátý ročník Karlovarského filmového festivalu je za námi. Podobně jako loni jsem tak na počátku července strávila v tomto lázeňském městě několik dnů, viděla něco pod dvacet filmů a potkala několik zajímavých lidí. Jaký letošní KVIFF byl? Jiný a přece pořád tak stejný. Celebritami se to tolik nehemžilo, což je možná čistě můj subjektivní pocit, ale po minulých letech byl letos až podivný klid. Tak nějak jsem si už na KVIFFu zvykla, že se De Niro jen z vlastního přesvědčení rozhodne uvést pro běžné diváky další film nad rámec toho jednoho, který měl v popisu práce, nebo že se v lázních koná beseda s Johnem Malkovichem, kam může kdokoliv přijít a prohodit s ním několik slov o filmech.
Letos dorazil (z těch významnějších představitelů světového filmu) jen Jude Law a krom promítání jeho staršího filmu The Talented Mr. Ripley (Talentovaný pan Ripley) - poznámka: hezký počin, ale vidět to znovu mě nějak neláká - se kolem něj vlastně nic extra nedělo. Ano, dorazil na narozeniny Jirky Macháčka, kde si s ním střihl na podiu karaoke. Hezké, neočekávané, ale v případě, že nepatříte mezi Macháčkovy přátele, kteří byli na party pozvaní, taky v podstatě pro běžného diváka k ničemu.
Juda Lawa jsem tedy nepotkala, neměla jsem ale ostatně ani příliš chuť. Ačkoliv mi pár jeho filmů už rukama prošlo, nepovažuji se za jeho skalního příznivce, takže běhat po kolonádě za místy, kde by se mohl objevit, jen proto, abych všem pak ukazovala rozmazaný fotky, jaksi nemělo smysl.
Letos jsem se tedy zaměřila na méně známé tvůrce, kterých se mi rok od roku daří potkat stále víc a víc. Většinou moje iniciativa končí tím, že mě potěší, když na podiu uvedou svůj poslední počin, někdy mě ale ten neznámý film zaujme natolik, že mám chuť jít hned svoje uznání takovému tvůrci přetlumočit. Letos jsem si takhle odchytla producenta Edmona Rocha (pracoval například na Parfému: Příběh vraha nebo Sedmi letech v Tibetu), který ve Varech uváděl svůj režisérský debut Garbo: The Spy (Špion Garbo). Kdybyste se k tomu filmu nějakým zázrakem dostali, vřele ho doporučuju; je to sice dokument, a tak by se dalo čekat, že zábavnost bude nulová, ale opak je pravdou. Roch svůj snímek pojal velmi originálně a neotřele, hraje si se střihem, kombinuje scény z klasických filmů s archivními záběry a jednotlivé části snímku řadí naprosto netypicky a inovativně. A přitom všem ten film nepůsobí jako snaha o přehnaný art jako ta statická nuda jménem Truchlení pro Annu (také letos ve Varech).
A jako bonus je pan Roch nesmírný sympaťák, pro kterého je film zjevně obrovskou vášní, takže o Garbovi i dalších filmech dokázal povídat nesmírně zajímavě a se zaujetím. Osobně jsem z něj byla v takovým vytržení, že se naše první prohozené věty nesly asi v tomto duchu:
Já: (nejistě, protože si nevěděla, jestli je skutečně Španěl; do té doby mluvil jen anglicky a film ve španělštině nemusí znamenat nic) "Hola."
On: (se širokým úsměvem) "¡Hola!"
Já: (nadšená, že mi zjevně rozumí) "¡Pues, eres de Espaňa!"
To, že začít mu okamžitě tykat a pronést hned na úvod něco tak vysoce intelektuálního, skutečně nebylo v mém úmyslu, asi nemusím dodávat. Ale i tak ten cca pětiminutový dialog proběhl příjemně, z mé strany částečně i proto, že jsem mu rozuměla a že mi on pochválil jak španělštinu, tak přízvuk, což vždy potěší :-) Edmon mi byl nakonec sympatický natolik, že jsem ho jako prvního člověka za všechny ty roky na festivalu požádala o podpis a od dnešního dne budu pečlivě sledovat jeho budoucí projekty a propagovat mezi známými jeho filmy.
Čas strávený v malém sále na Špionu Garbovi skutečně patřil k těm (nej)lepším okamžikům letošních Varů. Nevím, jestli na tom má nějaký podíl fakt, že jsem z diváky nejvýše hodnocené desítky viděla jen dva filmy (a oba v normálním kině, ne na festivalu), ale asi bude lepší o tom nespekulovat. A jaké že filmy byly hodnoceny nejlépe? Všeříkající je tato tabulka:
Povšimněte si srandovního faktu, že v ní nenajdeme žádný film ze "soutěžní sekce". Zdá se mi, že už je to taková malá karlovarská tradice, ale filmy zařazené do hlavní soutěže, jsou v řadě případů příšerné. Loni festival vyhrál ten pozoruhodný, alternativní počin, kde kluk sedící na stromě před domem pozoruje svého otce (ano, o tom byl celý film), letos se ocenění dočkala La Mosquitera (Moskytiéra); tu jsem neviděla, a tak nemůžu ani soudit. Zato jsem se ale dostala k íránskému odkazu na kultovního Taxikáře jménem Chiz-haie hast keh nemidani (Jsou věci, které nevíš), který bohužel s Taxikářem nemá pranic společného (snad krom toho taxíku) a ve kterém při troše štěstí ani nepostřehnete, kolik ženských postav se v něm vyskytuje; všechny jsou od hlavy k patě zahalené a tudíž se běžnému evropskému divákovi jejich dějové linky zatraceně pletou.
Íránská delegace v čele s režisérem snímku
Druhým (a posledním) pokusem o film ze soutěžní sekce pro mě bylo Trois temps apres la mort d'Anna (Truchlení pro Annu), které - jak velmi chytře poznamenal jeden z komentátorů ČSFD - by mohlo sloužit jako návod k použití stativu. Kamera se za hodinu a půl filmu vůbec nepohnula, a co bylo horší, herci na tom byli velmi podobně. Ano, i obyčejné rozmrznutí ryby v tomto filmu ztělesňovalo jeden z nejakčnějších bodů.
Osobně mám tak z Varů nejlepší zkušenosti se sekcemi jako Horizonty nebo Dny kritiků Variety, ale to teď nebudu dlouze rozebírat. Co z letošního ročníku bych tedy doporučila dál?
Velmi se mi líbil například Single Man s Colinem Firthem, který začíná za nějaký týden v kinech. Single Man krásně balancuje na hraně komedie a silného dramatu, navíc má velmi působivé vizuální zpracování a úžasnou hudbu, což jsou aspekty, které vždy ocením. A přiznávám, že i Colin Firth u mě v tomto filmu zabodoval, řekla bych, že si mé srdce získal o něco více, než jako ten konzervativně založený chlap ve svetru se sobem z Deníku Bridget Jones. Co je ale nejhezčí, je ten prostý fakt, že ve vás Single Man něco zanechá a že vás i po závěrečných titulcích nutí přemýšlet. Čím více se vzdaluji času jeho shlédnutí, tím více ve mně zraje a tím lepší mi celkové přijde.
Pokud budete někdy mít chuť na trochu neotřelý, zvláštním způsobem legrační dokument, sežente si Marwencol. Jedná se o příběh umělce Marka, kterého před lety zmlátila jedna agresivní partička tak brutálně, že několik následujících dní zůstal v komatu v nemocnici. Když se Mark dostal zase domů, celý okolní svět mu přišel podivuhodně cizí; nikoho (ani sebe samého) nepoznával a navíc se začal bát, že by ho něco podobného mohlo potkat znovu. Na zahradě si tak vytvořil vlastní, pozoruhodný druh terapie: postavil belgické městečko z doby druhé světové války, kde se jako loutky pohybují všichni jeho známí a kde on může s figurkami libovolně manipulovat a vrátit tak všem zloduchům (ztělesněným postavičkami eSeSáků), co mu kdy ve skutečném světě udělali.
Film, který se mně osobně líbil velmi, zatímco komunita na ČSFD ho považuje za průměrný, je Copie conforme (Věrná kopie). Hodně zkráceně tento snímek vypovídá o dvou lidech, kteří se téměř neznají, a zvláštní hře, kterou se jednoho dne rozhodnou hrát. Ti dva lidé jsou anglický spisovatel James, který téměř neumí italsky a v Toskánsku pouze propaguje svou knihu, a Francouzka Elle, která v Toskánsku vlastní uměleckou galerii a kterou spisovatel hned na první přednášce okouzlí svým intelektuálním vystupováním. A ona hra? Při společném výletu, který dvojice náhodou podnikne jen pár minut poté, co spolu poprvé promluví, jsou kolemjdoucími chybně považováni za manžele a temperamentní Elle tuto fámu nevyvrací, naopak ji ještě přiživuje. Mnohem zdrženlivější James brzy nemá na výběr a na hru o předstírání patnáct let sezdaného páru pomalu přistupuje taky. James a Elle se tak stávají věrnou kopií tradičních dvojic a brzy se stírá hranice mezi tím, co říkají jen v rámci hry, a tím, co si myslí doopravdy.
Copie conforme je zkrátka jeden z těch krásně mezinárodních produktů (íránský režisér, italské prostředí, anglicko-francouzská ústřední dvojice) ve stylu konverzačního dramatu, které vás neustále nutí přemýšlet, jestli hlavní hrdinka (v podání úžasné Juliette Binoche) svou poznámku o tom, že si nepřeje, aby James večer odjel, myslela vážně nebo jen v rámci své role. A jestli si ji spisovatel přebere správně, když Elle i přes jeho chladný přístup k předstírání šťastné manželské dvojice (nebo i to je součástí jeho vžití do role?) odmítá ze hry vystoupit a neustále zachází dál a dál.
Skutečně se těším, až tenhle film uvidím někdy znovu.
Italský trailer. Bohužel s dabingem, ale "náladu" filmu vystihuje úžasně.
Co dalšího ještě zmínit? Mohlo by to být třeba dánské drama R odehrávající se v prostředí věznice, které nad řadou filmů s podobným motivem vyniká hlavně svou drsnou realitou a snahou nečinit z několika potetovaných zavřených šílenců a jejich dozorců vysoce intelektuální prostředí.
Ze svého úhlu pohledu si také neodpustím zmínit snímek, který jsem letos ve Varech viděla vůbec jako první, a to starou americkou klasiku A Latter from an Unknown Woman (Dopis neznámé) z roku 1948. Zdá se pro mě být už tak trochu zvykem, že každý ročník KVIFFu začnu filmem starším než třicet let, a i tentokrát jsem z něj skákala nadšením. A asi to nebude jen mou úchylkou pro starší filmy; Dopis neznámé je totiž v černobílém povedení skutečně vizuálně úchvatný, má spád a oproti některým starším klasikám není třeba jeho děj brát s nadhledem, naopak si myslím, že by uspěl i dnes.
Dopis neznámé vypráví o kdysi nadějném klavírním virtuosovi Stefanu Brandtovi, který všechen svůj talent pohřbí v bohémském životě. Jedné noci, kdy se děj filmu začíná odvíjet, dorazí domů a nalézá zde dopis od jemu neznámé ženy začínající větou: "V době, kdy tyto řádny čteš, jsem už možná mrtvá." V následujících řádcích se pak Stefanovi začíná odvíjet příběh ženy, která ho celý svůj život milovala a na kterou on už v té záplavě milenek dávno zapomněl. Retrospektivně si tak začíná uvědomovat, jak mizerný život vede a jak jen kvůli své nevšímavosti zahodil naději na lásku, rodinu, uznání, štěstí.
A ve vyjmenování by se dalo pokračovat dál a dál. Od přátel a rodinných příslušníků se ke mně doneslo, že výborný je i film Bardsongs (Písně bardů) nebo Mr. Nobody (Pan nikdo), který se zanedlouho také objeví v kinech. Psát další statě už tu ale nehodlám, rozebírat zde každý film mi přijde zbytečné. Řada z nich by si sice zasloužila nějakou zmínku, ať už proto, že jsou úžasné, nebo proto, že by se jim měl divák velkým obloukem vyhnout, ale snad aspoň tento malý výběr poslouží jako nástin toho, co šlo letos ve Varech vidět.
Tak zas příští rok!
Pětačtyřicátý ročník Karlovarského filmového festivalu je za námi. Podobně jako loni jsem tak na počátku července strávila v tomto lázeňském městě několik dnů, viděla něco pod dvacet filmů a potkala několik zajímavých lidí. Jaký letošní KVIFF byl? Jiný a přece pořád tak stejný. Celebritami se to tolik nehemžilo, což je možná čistě můj subjektivní pocit, ale po minulých letech byl letos až podivný klid. Tak nějak jsem si už na KVIFFu zvykla, že se De Niro jen z vlastního přesvědčení rozhodne uvést pro běžné diváky další film nad rámec toho jednoho, který měl v popisu práce, nebo že se v lázních koná beseda s Johnem Malkovichem, kam může kdokoliv přijít a prohodit s ním několik slov o filmech.
Letos dorazil (z těch významnějších představitelů světového filmu) jen Jude Law a krom promítání jeho staršího filmu The Talented Mr. Ripley (Talentovaný pan Ripley) - poznámka: hezký počin, ale vidět to znovu mě nějak neláká - se kolem něj vlastně nic extra nedělo. Ano, dorazil na narozeniny Jirky Macháčka, kde si s ním střihl na podiu karaoke. Hezké, neočekávané, ale v případě, že nepatříte mezi Macháčkovy přátele, kteří byli na party pozvaní, taky v podstatě pro běžného diváka k ničemu.
Juda Lawa jsem tedy nepotkala, neměla jsem ale ostatně ani příliš chuť. Ačkoliv mi pár jeho filmů už rukama prošlo, nepovažuji se za jeho skalního příznivce, takže běhat po kolonádě za místy, kde by se mohl objevit, jen proto, abych všem pak ukazovala rozmazaný fotky, jaksi nemělo smysl.
Letos jsem se tedy zaměřila na méně známé tvůrce, kterých se mi rok od roku daří potkat stále víc a víc. Většinou moje iniciativa končí tím, že mě potěší, když na podiu uvedou svůj poslední počin, někdy mě ale ten neznámý film zaujme natolik, že mám chuť jít hned svoje uznání takovému tvůrci přetlumočit. Letos jsem si takhle odchytla producenta Edmona Rocha (pracoval například na Parfému: Příběh vraha nebo Sedmi letech v Tibetu), který ve Varech uváděl svůj režisérský debut Garbo: The Spy (Špion Garbo). Kdybyste se k tomu filmu nějakým zázrakem dostali, vřele ho doporučuju; je to sice dokument, a tak by se dalo čekat, že zábavnost bude nulová, ale opak je pravdou. Roch svůj snímek pojal velmi originálně a neotřele, hraje si se střihem, kombinuje scény z klasických filmů s archivními záběry a jednotlivé části snímku řadí naprosto netypicky a inovativně. A přitom všem ten film nepůsobí jako snaha o přehnaný art jako ta statická nuda jménem Truchlení pro Annu (také letos ve Varech).
A jako bonus je pan Roch nesmírný sympaťák, pro kterého je film zjevně obrovskou vášní, takže o Garbovi i dalších filmech dokázal povídat nesmírně zajímavě a se zaujetím. Osobně jsem z něj byla v takovým vytržení, že se naše první prohozené věty nesly asi v tomto duchu:
Já: (nejistě, protože si nevěděla, jestli je skutečně Španěl; do té doby mluvil jen anglicky a film ve španělštině nemusí znamenat nic) "Hola."
On: (se širokým úsměvem) "¡Hola!"
Já: (nadšená, že mi zjevně rozumí) "¡Pues, eres de Espaňa!"
To, že začít mu okamžitě tykat a pronést hned na úvod něco tak vysoce intelektuálního, skutečně nebylo v mém úmyslu, asi nemusím dodávat. Ale i tak ten cca pětiminutový dialog proběhl příjemně, z mé strany částečně i proto, že jsem mu rozuměla a že mi on pochválil jak španělštinu, tak přízvuk, což vždy potěší :-) Edmon mi byl nakonec sympatický natolik, že jsem ho jako prvního člověka za všechny ty roky na festivalu požádala o podpis a od dnešního dne budu pečlivě sledovat jeho budoucí projekty a propagovat mezi známými jeho filmy.
Čas strávený v malém sále na Špionu Garbovi skutečně patřil k těm (nej)lepším okamžikům letošních Varů. Nevím, jestli na tom má nějaký podíl fakt, že jsem z diváky nejvýše hodnocené desítky viděla jen dva filmy (a oba v normálním kině, ne na festivalu), ale asi bude lepší o tom nespekulovat. A jaké že filmy byly hodnoceny nejlépe? Všeříkající je tato tabulka:
Povšimněte si srandovního faktu, že v ní nenajdeme žádný film ze "soutěžní sekce". Zdá se mi, že už je to taková malá karlovarská tradice, ale filmy zařazené do hlavní soutěže, jsou v řadě případů příšerné. Loni festival vyhrál ten pozoruhodný, alternativní počin, kde kluk sedící na stromě před domem pozoruje svého otce (ano, o tom byl celý film), letos se ocenění dočkala La Mosquitera (Moskytiéra); tu jsem neviděla, a tak nemůžu ani soudit. Zato jsem se ale dostala k íránskému odkazu na kultovního Taxikáře jménem Chiz-haie hast keh nemidani (Jsou věci, které nevíš), který bohužel s Taxikářem nemá pranic společného (snad krom toho taxíku) a ve kterém při troše štěstí ani nepostřehnete, kolik ženských postav se v něm vyskytuje; všechny jsou od hlavy k patě zahalené a tudíž se běžnému evropskému divákovi jejich dějové linky zatraceně pletou.
Druhým (a posledním) pokusem o film ze soutěžní sekce pro mě bylo Trois temps apres la mort d'Anna (Truchlení pro Annu), které - jak velmi chytře poznamenal jeden z komentátorů ČSFD - by mohlo sloužit jako návod k použití stativu. Kamera se za hodinu a půl filmu vůbec nepohnula, a co bylo horší, herci na tom byli velmi podobně. Ano, i obyčejné rozmrznutí ryby v tomto filmu ztělesňovalo jeden z nejakčnějších bodů.
Osobně mám tak z Varů nejlepší zkušenosti se sekcemi jako Horizonty nebo Dny kritiků Variety, ale to teď nebudu dlouze rozebírat. Co z letošního ročníku bych tedy doporučila dál?
Velmi se mi líbil například Single Man s Colinem Firthem, který začíná za nějaký týden v kinech. Single Man krásně balancuje na hraně komedie a silného dramatu, navíc má velmi působivé vizuální zpracování a úžasnou hudbu, což jsou aspekty, které vždy ocením. A přiznávám, že i Colin Firth u mě v tomto filmu zabodoval, řekla bych, že si mé srdce získal o něco více, než jako ten konzervativně založený chlap ve svetru se sobem z Deníku Bridget Jones. Co je ale nejhezčí, je ten prostý fakt, že ve vás Single Man něco zanechá a že vás i po závěrečných titulcích nutí přemýšlet. Čím více se vzdaluji času jeho shlédnutí, tím více ve mně zraje a tím lepší mi celkové přijde.
Pokud budete někdy mít chuť na trochu neotřelý, zvláštním způsobem legrační dokument, sežente si Marwencol. Jedná se o příběh umělce Marka, kterého před lety zmlátila jedna agresivní partička tak brutálně, že několik následujících dní zůstal v komatu v nemocnici. Když se Mark dostal zase domů, celý okolní svět mu přišel podivuhodně cizí; nikoho (ani sebe samého) nepoznával a navíc se začal bát, že by ho něco podobného mohlo potkat znovu. Na zahradě si tak vytvořil vlastní, pozoruhodný druh terapie: postavil belgické městečko z doby druhé světové války, kde se jako loutky pohybují všichni jeho známí a kde on může s figurkami libovolně manipulovat a vrátit tak všem zloduchům (ztělesněným postavičkami eSeSáků), co mu kdy ve skutečném světě udělali.
Film, který se mně osobně líbil velmi, zatímco komunita na ČSFD ho považuje za průměrný, je Copie conforme (Věrná kopie). Hodně zkráceně tento snímek vypovídá o dvou lidech, kteří se téměř neznají, a zvláštní hře, kterou se jednoho dne rozhodnou hrát. Ti dva lidé jsou anglický spisovatel James, který téměř neumí italsky a v Toskánsku pouze propaguje svou knihu, a Francouzka Elle, která v Toskánsku vlastní uměleckou galerii a kterou spisovatel hned na první přednášce okouzlí svým intelektuálním vystupováním. A ona hra? Při společném výletu, který dvojice náhodou podnikne jen pár minut poté, co spolu poprvé promluví, jsou kolemjdoucími chybně považováni za manžele a temperamentní Elle tuto fámu nevyvrací, naopak ji ještě přiživuje. Mnohem zdrženlivější James brzy nemá na výběr a na hru o předstírání patnáct let sezdaného páru pomalu přistupuje taky. James a Elle se tak stávají věrnou kopií tradičních dvojic a brzy se stírá hranice mezi tím, co říkají jen v rámci hry, a tím, co si myslí doopravdy.
Copie conforme je zkrátka jeden z těch krásně mezinárodních produktů (íránský režisér, italské prostředí, anglicko-francouzská ústřední dvojice) ve stylu konverzačního dramatu, které vás neustále nutí přemýšlet, jestli hlavní hrdinka (v podání úžasné Juliette Binoche) svou poznámku o tom, že si nepřeje, aby James večer odjel, myslela vážně nebo jen v rámci své role. A jestli si ji spisovatel přebere správně, když Elle i přes jeho chladný přístup k předstírání šťastné manželské dvojice (nebo i to je součástí jeho vžití do role?) odmítá ze hry vystoupit a neustále zachází dál a dál.
Skutečně se těším, až tenhle film uvidím někdy znovu.
Co dalšího ještě zmínit? Mohlo by to být třeba dánské drama R odehrávající se v prostředí věznice, které nad řadou filmů s podobným motivem vyniká hlavně svou drsnou realitou a snahou nečinit z několika potetovaných zavřených šílenců a jejich dozorců vysoce intelektuální prostředí.
Ze svého úhlu pohledu si také neodpustím zmínit snímek, který jsem letos ve Varech viděla vůbec jako první, a to starou americkou klasiku A Latter from an Unknown Woman (Dopis neznámé) z roku 1948. Zdá se pro mě být už tak trochu zvykem, že každý ročník KVIFFu začnu filmem starším než třicet let, a i tentokrát jsem z něj skákala nadšením. A asi to nebude jen mou úchylkou pro starší filmy; Dopis neznámé je totiž v černobílém povedení skutečně vizuálně úchvatný, má spád a oproti některým starším klasikám není třeba jeho děj brát s nadhledem, naopak si myslím, že by uspěl i dnes.
Dopis neznámé vypráví o kdysi nadějném klavírním virtuosovi Stefanu Brandtovi, který všechen svůj talent pohřbí v bohémském životě. Jedné noci, kdy se děj filmu začíná odvíjet, dorazí domů a nalézá zde dopis od jemu neznámé ženy začínající větou: "V době, kdy tyto řádny čteš, jsem už možná mrtvá." V následujících řádcích se pak Stefanovi začíná odvíjet příběh ženy, která ho celý svůj život milovala a na kterou on už v té záplavě milenek dávno zapomněl. Retrospektivně si tak začíná uvědomovat, jak mizerný život vede a jak jen kvůli své nevšímavosti zahodil naději na lásku, rodinu, uznání, štěstí.
A ve vyjmenování by se dalo pokračovat dál a dál. Od přátel a rodinných příslušníků se ke mně doneslo, že výborný je i film Bardsongs (Písně bardů) nebo Mr. Nobody (Pan nikdo), který se zanedlouho také objeví v kinech. Psát další statě už tu ale nehodlám, rozebírat zde každý film mi přijde zbytečné. Řada z nich by si sice zasloužila nějakou zmínku, ať už proto, že jsou úžasné, nebo proto, že by se jim měl divák velkým obloukem vyhnout, ale snad aspoň tento malý výběr poslouží jako nástin toho, co šlo letos ve Varech vidět.
Tak zas příští rok!
Žádné komentáře:
Okomentovat