Aneb pár výkřiků do tmy, jejichž jediným závěrem je fakt, že sympatizuji s naším rektorem.
Zleva: Moje rameno, prezidentka univezitního klubu Lib Dems Sophie, rektor Charles Kennedy a poslankyně Skotského parlamentu za Liberální demokraty
Ja asi víte, zvyšování školného tento čtvrtek v House of Commons prošlo. Naděje, že mi tento zákon zastavila druhá komora parlamentu (House of Lords) je mizivá, a pravděpodobnost, že by ho nepodepsala královna, je ještě menší. O školném nicméně tenhle článek ze své podstaty nebude; spíš jen považuji za nutné zmínit, že to není zas takové zlo ve stylu: "9,000 liber ročně, jak to ti chudáci studenti budou moci zaplatit," jak asi z mnoha článků vyplývá. Regulace toho, kdy, kdo a jak bude školné platit jsou v návrhu nastaveny lépe než doposud, takže představa trpícího studenta, který celou svou výplatu odvádí na splátky a který zadluží ještě své praprapravnuky, není objektivní. Ale jak jsem říkala, to teď rozebírat nehodlám.
Mnohem víc mě totiž zaujalo, že se více jak třetina poslanců Liberálních demokratů odvážila hlasovat proti tomuto návrhu. Vzhledem k tomu, s jakou vervou leader Lib Dems Nick Clegg návrh svého "většího koaličního bratra" Konzervativců podporoval, mi ta cca 35% rebelie proti rozhodnutí vedení nepřijde zrovna zanedbatelná. Strana jako kdyby se vracela ke svému kurzu před pěti lety, kdy byl předsedou strany ještě Charles Kennedy a kdy také zažila svůj doposud největší úspěch.
Vraťme se tedy o pět let do minulosti. V roce 2005 Liberální demokraté pod vedením Charlese Kennedyho získali 62 křesel ve Westminsteru, rekord v minulosti ani v budoucnosti doposud nepřekonaný (tedy po roce 2005 přišly jen jedny volby, ty letošní, ale stejně). Dříve dvoupolární (v roce 1951 97% všech odevzdaných hlasů připadlo buď Konzervativcům, nebo Labouristům) Británie se tak začínala štěpit a vše nasvědčovalo tomu, že se na britské politické scéně začíná objevovat třetí významný hráč. Noví voliči Liberálních demokratů přicházeli hlavně z řad Konzervativců.
Charles Kennedy, nynější rektor mé univerzity, působil proti zkostnatělým Konzervativcům uvolněně. Právě neformálnost a jakési naplňování myšlenek liberalismu (vize legalizace marihuany, snížení věku na legální konzumaci alkoholu z 18 na 16 let, volební právo taktéž od 16 let) bylo jeho základním poznávacím znamením, nakonec ale také zajistilo jeho pád. V roce 2005 se totiž leaderem Konzervativců stal jen 39 letý David Cameron považovaný dodnes více za centristu než pravičáka.
Mezi Lib Dems to se zvolením Camerona začalo vřít. Pokud Kennedy odvádí stranu od středu směrem k liberalismu, kdežto Cameron přivádí Konzervativce od pravice blíže ke středu, je pravděpodobné, že se "středoví" voliči, kteří k Liberální demokracii přešli od Konzervativců, zase ke Konzervativcům navrátí. Nejschůdnější vizí, jak zachránit stranu, se zdálo být odstranění Kennedyho z jejího vedení. Tento pro někoho možná nečekaný manévr Liberální demokracie proti muži, který získal straně řadu voličů, bývá dodnes považován za Cameronův první významný "skalp" a úspěch na britské politické scéně po zvolení do funkce.
Kennedyho odstoupení samozřejmě nebylo prezentováno jako "strach strany z Camerona," ale mnohem přízemněji. Charles Kennedy se prostě a jednoduše "přiznal" k problémům s alkoholem, ze kterých ho britský bulvární tisk již nějakou dobu obviňoval. "Problém s alkoholem" je ostatně dodnes uváděn jako důvod Kennedyho odchodu z funkce, nicméně fakt, že proti Kennedymu se v rámci jeho vlastní strany vytvářela opozice, je nepopiratelný. A vede k tomu, že i nejvýznamnější učebnice britské politiky uvádějí "problém alkohol" pouze jako krycí manévr k "problému Cameron".
Tím však rozhodně nenaznačuji, že by Kennedy byl abstinent. Spíš naopak. Miloval večírky a alkoholu se rozhodně nebránil. Nic to však nemění na tom, že jeho politické schopnosti to nijak neovlivnilo, a kdyby mu jeho spolustraníci z dolní sněmovny nevrazili nůž do zad, mohl při svém obrovském charismatu a popularitě, která ho mezi voliči Liberálních demokratů neopouští dodnes, vést stranu nadále. Nebylo se tedy čemu divit, když i leader skotské SNP prohlásil, že "i Julius Caesar se od Bruta dočkal lepšího zacházení než Charles Kennedy od svých kolegů."
Liberální demokraté tak za 4 roky vystřídali tři předsedy, z nich poslední Nick Clegg byl zvolen teprve v květnu letošního roku. Kennedy po sedmileté dráze leadera přešel na méně viditelnou pozici a stal se řadovým poslancem ve Westminsteru. V roce 2008 k tomu navíc přidal i funkci rektora University of Glasgow, kde před lety (podobně jako dnes já) studoval filosofii a politologii. Svůj hlas mu ve volbách dalo celkem 46% studentů univerzity.
Po čtvrtečním hlasování o školném musím nicméně říct, že na mě Liberální demokraté začínají lehce působit jako reinkarnace té pět let staré strany. Ano, pořád je "jejich liberalismus" skutečnému liberalismu vzdálen, ale nehledě na vývoj diskuze "školné je správné / špatné" jim fandím už jen proto, že se alespoň někteří snaží dodržet své předvolební sliby a držet se ideálů, které jim za ty poslední roky přivedly voliče. A také se odvažuju tvrdit, že právě tohle rozhodnutí jim jen může pomoci. Kopii Konzervativců britská scéna nepotřebuje. Voliči Lib Dems totiž ještě stále pocházejí hlavně z řad mladých lidí, kteří sympatizují právě s jejich nekonzervativním pohledem na britskou politiku.
Osobně bych jim asi pod vedením Kennedyho fandila ještě mnohem víc, na druhou stranu je mi velmi sympatické, že zrovna tenhle pán stojí v čele naší univerzity. Ano, tento článek (a pohled na něj) vyznívá záměrně idealisticky, ale když jsem se s ním nedávno one-to-one bavila, byly mi jeho politické názory velmi blízké. A ještě více se mi líbilo, že si za nimi i po těch letech stále stojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat