Aneb malá recenze (aka propaganda) nejnovějšího filmu Toma Hoopera.
Nepamatuji si, že bych někdy v minulosti sledovala přímý přenos z předávání filmových cen, zvlášť když začíná v jednu v noci. Dnes jsem to nicméně považovala téměř za svou občanskou povinnost. Nejen, že jsem díky životu v Británii měla poprvé možnost vidět většinu nominovaných filmů ještě před ceremoniálem (zatímco do českých kin vždy dorazí s několika měsíčním zpožděním), ale hlavně se sedmi nominacemi (nejlepší film, režie, scénář, herec hlavní a vedlejší role, herečka ve vedlejší roli, hudba) na letošní Zlaté glóby zaútočil film The King’s Speech, zcela upřímně jeden z nejlepších filmů, na které jsem kdy do kina zavítala.
V České republice doposud zatím docela neznámý počin, k jehož premiéře by při troše štěstí mohlo dojít v březnu, vypráví skutečný příběh anglického krále Alberta (známého pod panovnickým jménem Jiří VI.), který v čele Británie stanul po neočekávané abdikaci svého bratra Edwarda právě v době, kdy v Evropě rostl Hitlerův vliv a vše se schylovalo k druhé světové válce. Albert, v podání výborného Colina Firtha, na nástup na trůn nebyl nijak připraven a bohužel ani nesplňoval ideály dokonalého vůdce. Zatímco Hitler dokázal svým vystupováním strhnout celé Německo, koktající a nejistý Albert do poslední chvíle přesvědčený, že bude navždy pouze vévodou z Yorku a na trůn nikdy nenastoupí, nesplňoval v žádném případě představy charismatického a sebejistého vládce. Žít o sto let dříve, málokterý z občanů by měl šanci královo nervózní vystupování postřehnout, počátek 20. století se ale nesl v duchu rozmachu moderních sdělovacích prostředků (především rádia) a období, kdy pro vladaře stačilo vypadat majestátně na obrazech, tak bylo nadobro pryč. Britské impérium, jehož občany tehdy byla čtvrtina obyvatel planety, zkrátka potřebovalo vůdce a Albertovi tak nezbylo nic jiného než najít si učitele, který z něj před národem takového muže udělá. A tím nebyl nikdo jiný než obyčejný, nevýznamný logoped Lionel (Geoffrey Rush), na jehož poznámkách, do nedávné doby Britům neznámým, je postaven celý film.
Jak prohlásil můj řecký kamarád, spolu-scénárista a spolu-režisér (pracujeme spolu na krátkometrážním univerzitním filmu), síla The King’s Speech spočívá v tom, že se od první scény dokážete s hlavní postavou ztotožnit. Colin Firth v roli prince Alberta stojí za mikrofonem před tisíci diváky neschopen kvůli trémě přečíst proslov a vy od úvodního momentu tuto nervozitu sdílíte s ním. Postavy se zasmějí a vy se smějete s nimi. Národ je dojatý a vy také.
Těžko říct, kdo na tomto vývoji nese největší podíl, protože skutečně máloco na tomto filmu můžu hodnotit negativně. Režisér Tom Hooper možná není sebejistý veterán filmového byznysu, jehož specifický rukopis byste viděli v každém záběru podobně jako u filmů Davida Finchera nebo Dannyho Boyla, ale na nedostatek profesionality nebo invence si u něj divák rozhodně stěžovat nemůže. Vizuální i hudební stránka je podmanivá a přímo z ní cítíte tu konzervativní atmosféru Británie 30. let a scénář dokazuje, že i tak zdánlivě nezajímavé téma jako návštěva logopeda může být pojato nesmírně zábavně. Svou schopností vložit do každého dialogu Jeho Veličenstva Alberta (někdy i do každé jeho repliky) nějakou vtipnou narážku, aniž by přitom film sklouzl ke komedii, mě doteď fascinuje.
Vrchol filmu pro mě ale představuje samotné herecké obsazení. Na plátně se sem tam objeví arcibiskupský záškodníček v podání mého oblíbebého Shakespearovského klasika Dereka Jacobiho a Helena Bonham Carter si po řadě výstředních rolí zahrála historicky významnější, povahově a vzhledově však mnohem nevýraznější roli "královny matky" Alžběty, manželky krále Alberta, a jakkoliv bych ji do podobně "usedlé" role asi nikdy sama neobsadila, sedla do ní dokonale. Geoffrey Rush, recenzemi kvůli Firthovi často opomínaný, je perfektní a kdybych byla členem Akademie, dala bych mu svůj hlas jakožto nejlepšímu herci ve vedlejší roli za rok 2011 bez váhání.
A Colin... je zkrátka Colin. Ti z vás, kteří viděli Single Mana (jako mí blogerští skoro-sousedé Arty a Míša, se kterými jsem ho viděla loni na festivalu ve Varech) mi možná dají za pravdu, že ten chlap má už nějakou dobu na víc, než aby jen hrál právníka v legračním svetru z Deníku Bridget Jones. Jeho schopnost udělat z hlavní postavy muže, se kterým budete současně sympatizovat a fandit mu stejně jako ho litovat a obdivovat, je neuvěřitelná. Nedivila bych se, kdyby po jeho postavě české matky začaly své děti houfně pojmenovávat Albert, jakkoliv je u nás toto jméno doposud spojeno hlavně s obchodním řetězcem.
Colin loni za Single Mana zlatého plešounka kvůli Jeffu Bridgesovi nezískal, tak doufám, že letos bude mít štěstí více. Snad ještě nikomu jsem za těch pár let nepřála Oscara více než jemu.
Za 42 x 24 hodin mu budu v noci držet palce stejně tak jako jsem mu je držela před 16 hodinami u Zlatých glóbů. Do té doby asi ještě (minimálně) jednou podlehnu a vyrazím na King's Speech do kina. Zrovna tento čtvrtek se v CineWorldu koná představení rozšířené o sekci Questions & Answers, během které budou přes plátno kina Tom Hooper a Colin Firth odpovídat na otázky publika. Vyrazila bych, i kdyby tam žádné Q & A nebylo. Tenhle film za to zkrátka stojí a zaslouží si na Oscarech doposud úspěšnější "facebook movie" (aka The Social Network) rozdrtit.
CSFD 83% | IMDb 8.6/10 | Rotten Tomatoes 95% | Český trailer
Žádné komentáře:
Okomentovat