Aneb o hře Williama Shakespeara, její historické předloze a filmu Kennetha Branagha.
Nedávno jsem zjistila, že mám v Shakespearových hrách zjevně slabost pro výřečné postavy. Kdyby se mě někdo zeptal na mých pět nejoblíbenějších charakterů z her tohoto britského dramatika, prohlásila bych nejspíše: Richard III., Hamlet, Iago, Coriolanus a Jindřich V. Kdyby však místo na mne dotaz padl na statistiky a někoho by zajímalo, jaká pětice dostává v Shakespearových hrách v přepočtu na počet vyřčených veršů největší prostor, jména by zůstala totožná. O Richardu III. už jsem se zde v minulosti zmiňovala a o Coriolanovi jsem psala také, tentokrát tedy prostor náleží Jindřichu V. A to především v podobě jednoho výborného filmu.
Podívejme se ale nejprve do minulosti. Kdože to Jindřich V. vlastně byl? Na první pohled pouze jeden z mnoha anglických králů, po jehož panování silnou stopu v dějinách nenajdeme. Jindřich V. dosedl na trůn v průběhu stoleté války, kdy si Anglie nárokovala právo na uvolněný francouzský trůn, zemřel nicméně ani ne jako pětatřicetiletý a korunu pro Anglii nezískal; dalo by se tedy předpokládat, že historie na jeho panování po dlouhých staletích zapomene.
To by však nesměl žít muž jménem William Shakespeare a nenapsat o Jindřichovi V. hru, ze které dodnes řada Angličanů vnímá mladého krále jako jednu z největších postav ve svých dějinách. Jindřichovi se totiž povedlo něco, do nenastává každých deset let, dokonce ani každé století. Jeho armáda u francouzského Agincourtu zázračně vyhrála bitvu, která měla být předem prohraná.
Pokud zabrousíme do historických dat, zjistíme, že onoho dne roku 1415 před osmadvacetiletým Jindřichem V. stála poměrně nezáviděníhodná situace. Jeho armáda čítala přibližně 6,000 mužů, kdežto francouzská dosahovala 36,000. Angličtí vojáci byli po dlouhém pochodu unavení, zatímco Francouzi na svého protivníka prakticky pouze v plné síle čekali. Nebylo tedy s podivem, že očekávaným výsledkem mělo být rozdrcení anglického vojska, a mnoho Jindřichových poddaných, kteří do Francie se svým králem dorazili, si minimálně dle Shakespearova textu přálo, aby nemuseli čelit podobné přesile.
A právě v tomto okamžiku pro Shakespeara nastává bod, kterým Jindřicha V. navždy zapisuje do učebnic. Slova, která mladý král před bitvou pronáší, jsou velkolepá a dodnes se jimi nechávají inspirovat scénáristé válečných velkofilmů. Jindřich V. totiž oproti všeobecnému názoru rozšířenému v anglických řadách aneb "kéž by nás dnes bylo víc" pronáší slova, podle kterých každý, kdo se na boj necítí, může bez obav z královy případné pomsty odejít, protože čím méně mužů bude bojovat, tím větší sláva připadne každému, kdo do bitvy nastoupí.
Branaghovo entusistické až lehce nadnesené provedení slavného projevu, které bylo součástí charitativního večera na záchranu katedrály
Anglické vojsko nakonec u Agincourtu skutečně zázračně zvítězilo; padlých na Jindřichově straně bylo pouhých 112, kdežto Francie přišla, především zásluhou anglického lukostřelectva, o celých 10,000 mužů. Pro Shakespeara tímto okamžikem Jindřichův příběh prakticky končí a v posledním dějství pouze krátce zmiňuje, že Jindřich získal ruku francouzské princezny Kateřiny a měl se stát králem nově dobytého území. Ve skutečnosti by však nebylo na škodu poznamenat, že mezi bitvou u Agincourtu a svatbou uplynulo pět let nebo že Jindřich na francouzský trůn vlastně nikdy nedosedl; podle dohody měl totiž převzít vládu až po smrti tehdejšího stárnoucího krále Karla VI. a té se nedožil. Ironií osudu totiž podlehl úplavici během jednoho ze svých tažení jen necelé dva měsíce předtím, než Karel VI. přirozenou smrtí opustil tento svět.
Na motivy hry Williama Shakespeara byly natočeny dvě známé filmové variace; autorem té první z roku 1944 je Laurence Olivier, nad tou druhou z roku 1989 zas nese ochrannou ruku Kenneth Branagh. (Je minimálně zajímavé, že oba pánové podle této Shakespearovy hry napsali scénář, zrežírovali ho a ještě se obsadili do hlavní role.) Přiznávám, že osobně celé Olivierovo dílo neznám, ale z těch několika scén, co jsem viděla, na mě přece jen Branaghova adaptace působí líp. Zatímco černobílá idealistická Olivierova verze bitvu u Agincourtu pojímá jako vznešené rytířské klání a svého hrdinu jako neomylného vůdce Anglie, v novějším filmu, za který si ani-ne-třicetiletý Branagh odnesl Oscarové nominace za nejlepšího režiséra a herce v hlavní roli, vyplývají více na povrch nejen královy pochybnosti, ale i horší stránka jeho povahy (vyhrožování válečnými zvěrstvy, poprava zrádců) a slavná bitva se mění v nepřehledné, špinavé peklo.
Branagh má také obrovský cit pro výběr herců, a tak zatímco Olivierova verze stojí prakticky na hlavním představiteli, Branagh i do těch nejmenších roliček obsazuje výrazné osobnosti. Na první pohled nepříliš zajímavou postavu vypravěče, který vám v prvních minutách filmu oznámí, že budete sledovat "skutky mnohých let v jedné hodině", získává Derek Jacobi a pronáší ony úvodní verše tak působivě, že těm, kteří mají problémy s porozuměním shakespearovské angličtině, může jeho řeč namísto prostého představení hry asociovat nějaký velkolepý nadčasový monolog.
Nedávno jsem zjistila, že mám v Shakespearových hrách zjevně slabost pro výřečné postavy. Kdyby se mě někdo zeptal na mých pět nejoblíbenějších charakterů z her tohoto britského dramatika, prohlásila bych nejspíše: Richard III., Hamlet, Iago, Coriolanus a Jindřich V. Kdyby však místo na mne dotaz padl na statistiky a někoho by zajímalo, jaká pětice dostává v Shakespearových hrách v přepočtu na počet vyřčených veršů největší prostor, jména by zůstala totožná. O Richardu III. už jsem se zde v minulosti zmiňovala a o Coriolanovi jsem psala také, tentokrát tedy prostor náleží Jindřichu V. A to především v podobě jednoho výborného filmu.
Podívejme se ale nejprve do minulosti. Kdože to Jindřich V. vlastně byl? Na první pohled pouze jeden z mnoha anglických králů, po jehož panování silnou stopu v dějinách nenajdeme. Jindřich V. dosedl na trůn v průběhu stoleté války, kdy si Anglie nárokovala právo na uvolněný francouzský trůn, zemřel nicméně ani ne jako pětatřicetiletý a korunu pro Anglii nezískal; dalo by se tedy předpokládat, že historie na jeho panování po dlouhých staletích zapomene.
To by však nesměl žít muž jménem William Shakespeare a nenapsat o Jindřichovi V. hru, ze které dodnes řada Angličanů vnímá mladého krále jako jednu z největších postav ve svých dějinách. Jindřichovi se totiž povedlo něco, do nenastává každých deset let, dokonce ani každé století. Jeho armáda u francouzského Agincourtu zázračně vyhrála bitvu, která měla být předem prohraná.
Pokud zabrousíme do historických dat, zjistíme, že onoho dne roku 1415 před osmadvacetiletým Jindřichem V. stála poměrně nezáviděníhodná situace. Jeho armáda čítala přibližně 6,000 mužů, kdežto francouzská dosahovala 36,000. Angličtí vojáci byli po dlouhém pochodu unavení, zatímco Francouzi na svého protivníka prakticky pouze v plné síle čekali. Nebylo tedy s podivem, že očekávaným výsledkem mělo být rozdrcení anglického vojska, a mnoho Jindřichových poddaných, kteří do Francie se svým králem dorazili, si minimálně dle Shakespearova textu přálo, aby nemuseli čelit podobné přesile.
A právě v tomto okamžiku pro Shakespeara nastává bod, kterým Jindřicha V. navždy zapisuje do učebnic. Slova, která mladý král před bitvou pronáší, jsou velkolepá a dodnes se jimi nechávají inspirovat scénáristé válečných velkofilmů. Jindřich V. totiž oproti všeobecnému názoru rozšířenému v anglických řadách aneb "kéž by nás dnes bylo víc" pronáší slova, podle kterých každý, kdo se na boj necítí, může bez obav z královy případné pomsty odejít, protože čím méně mužů bude bojovat, tím větší sláva připadne každému, kdo do bitvy nastoupí.
If we are mark’d to die, we are enow
To do our country loss; and if to live,
The fewer men, the greater share of honour.
God's will! I pray thee, wish not one man more.
- - -
Jsme-li odsouzeni k smrti, je nás dost
Abychom zemi způsobili ztrátu, a máme-li žít
Čím méně mužů, tím větší podíl cti nám připadne.
Dobrotivý bože! Prosím tě, nepřej si ani o člověka více.
(...)
This story shall the good man teach his son;
And Crispin Crispian shall ne’er go by,
From this day to the ending of the world,
But we in it shall be remembered-
We few, we happy few, we band of brothers;
For he to-day that sheds his blood with me
Shall be my brother; be he ne’er so vile,
This day shall gentle his condition;
And gentlemen in England now-a-bed
Shall think themselves accurs’d they were not here,
And hold their manhoods cheap whiles any speaks
That fought with us upon Saint Crispin’s day.
- - -
Tento příběh bude dobrý muž učit svého syna;
A den svatého Kryšpína nebude nikdy opomenut
Od dnešního dne až do skonání světa,
A my v něm budeme vzpomínaní
Naše hrstka, hrstka šťastných, mí bratři;
Jelikož ten, kdo dnes se mnou prolije krev
Je mým bratrem; byť z rodu nejprostšího
V tento den se stane vznešeným;
A angličtí gentlemani hovící si nyní v posteli
Se budou proklínat, že dnes tu nebyli
A jejich mužnost bude nicotná, dokud naživu bude ten
Kdo bojoval s námi v den svatého Kryšpína.
(osobní překlad, postrádá proto melodičnost originálu)
Na motivy hry Williama Shakespeara byly natočeny dvě známé filmové variace; autorem té první z roku 1944 je Laurence Olivier, nad tou druhou z roku 1989 zas nese ochrannou ruku Kenneth Branagh. (Je minimálně zajímavé, že oba pánové podle této Shakespearovy hry napsali scénář, zrežírovali ho a ještě se obsadili do hlavní role.) Přiznávám, že osobně celé Olivierovo dílo neznám, ale z těch několika scén, co jsem viděla, na mě přece jen Branaghova adaptace působí líp. Zatímco černobílá idealistická Olivierova verze bitvu u Agincourtu pojímá jako vznešené rytířské klání a svého hrdinu jako neomylného vůdce Anglie, v novějším filmu, za který si ani-ne-třicetiletý Branagh odnesl Oscarové nominace za nejlepšího režiséra a herce v hlavní roli, vyplývají více na povrch nejen královy pochybnosti, ale i horší stránka jeho povahy (vyhrožování válečnými zvěrstvy, poprava zrádců) a slavná bitva se mění v nepřehledné, špinavé peklo.
Branagh má také obrovský cit pro výběr herců, a tak zatímco Olivierova verze stojí prakticky na hlavním představiteli, Branagh i do těch nejmenších roliček obsazuje výrazné osobnosti. Na první pohled nepříliš zajímavou postavu vypravěče, který vám v prvních minutách filmu oznámí, že budete sledovat "skutky mnohých let v jedné hodině", získává Derek Jacobi a pronáší ony úvodní verše tak působivě, že těm, kteří mají problémy s porozuměním shakespearovské angličtině, může jeho řeč namísto prostého představení hry asociovat nějaký velkolepý nadčasový monolog.
Roli královy známé pak přijímá Judi Dench, postavu velitele vojska dostává Ian Holm, sira Falstaffa hraje Robbie Coltrane, mladou francouzskou princeznu ztvárňuje Emma Thompson a jednu ze svých prvních filmových rolí si zde jako jeden z králových přátel odbyde i tehdy teprve čtrnáctiletý Christian Bale. To, že takové obsazení doplněné ještě o řadu dalších britských divadelních klasiků, jejichž jména jsou však českému divákovi poměrně neznámá, svého režiséra a krále v jedné osobě nepotopí, je poměrně pochopitelné.
Na závěr si nedovolím opomenout ještě jednu scénu, kterou už dříve pravděpodobně na tomto blogu zmiňovala. Jedná se o po-Agincourtový průlet bojištěm a osobně ho považuji za vůbec nejpůsobivější filmovou pobitevní sekvenci, jakou jsem kdy viděla. Potlesk za to patří nejenom nápadu použít střihem nepřerušovaný záběr, ve kterém se jako "průvodce" objevuje král Jindřich nesoucí mrtvé tělo ke spálení, ale i Patricku Doylovi, který pro něj složil skladbu Non Nobis Domine. (Mimochodem Doyle hraje onoho prvního vojáka, který Non Nobis Domine začne zpívat.)
Zkrátka a dobře, Henry V není jen jedním z mých oblíbených shakespearovských filmů, ale i výbornou, byť u nás neznámou hrou s jedním projevem (na YouTube můžete porovnat Olivierovu a Branaghovu verzi), který jsem si oblíbila natolik, že ho už přes rok umím v originálu citovat celý zpaměti. Ostatně nejsem jediná; některými nacionálně orientovanými Angličany bývá považován za nejlepší vojenský monolog v dějinách literatury, jelikož je, neodpustím si citovat komentář jednoho uživatele ČSFD napsaný k Branaghově verzi, natolik "jedinečný, že ho světová kinematografie jen těžko překoná - v jeho stínu jsou i král Theodén či William Wallace pouze patetickými žvanily."
Žádné komentáře:
Okomentovat