Král Lear (Donmar Warehouse, 2011)

Aneb hra Williama Shakespeara a recenze jejího nejnovějšího zpracování s Derekem Jacobim v hlavní roli.

Williamu Shakespearovi bývá na konto většinou přičítáno pět tragédií a každé z nich by se dal přiřadit nějaký přídomek. Romeo a Julie je tragédií nešťastné lásky. Hamlet je o nerozhodnosti. Othello o žárlivosti. Macbeth o touze po moci. A Král Lear?

Nenapadá mě lepšího přirovnání než: O pošetilosti.

Toliko jednoslovné shrnutí, děj samotný je ale mnohem složitější a to dle mého názoru i v porovnání s jinými Shakespearovými hrami. Král Lear totiž narozdíl od Hamleta, Richarda III. nebo třeba Jindřicha V. nedisponuje jasnou hlavní postavou. Zatímco v Hamletovi se děj točí kolem mladého prince a on prakticky ve všech jednáních vystupuje nebo je alespoň hlavním objektem rozmluv ostatních, Král Lear se odehrává ve vícero rovinách, z nichž každá má svou vlastní zápletku.

Jednoduše by se ale dalo říct, že se jedná o příběh stárnoucího krále, který chce odejít do zaslouženého důchodu a ve své pošetilosti rozdělí celé království svým dvěma dcerám, zatímco třetí kvůli drobnosti ze země vyžene. Obě nové vládkyně však okamžitě po nabytí majetku začnou považovat svého otce za zbytečnou přítěž a Lear se tak stává vyhnancem ve vlastním království. Teprve tehdy si začíná uvědomovat, že se k nejmladší dceři, která ho jako jediná milovala, zachoval nespravedlivě a uvědomujíc si své vlastní pochybení i nevděk svých dvou dcer zešílí. Z kdysi majestátního muže se stává troska doprovázená pouze přítelem Kentem, dvorním šaškem a Edgarem, synem hraběte z Gloucesteru, který byl kvůli nepravému obvinění svého nevlastního bratra donucen utéct a vydávat se pod novou identitou za blázna.

Šašek

Kdo tobě poradil,

bys rozdal podíl svůj,

jej postav podle mne,

neb zaň ty sám tu stůj.

Sladký i trpký hned

vám bude blázen znám:

ten v strakatině zde,

tam onen stojí sám.

Lear

Ty mne nazýváš bláznem, hochu?

Šašek

Druhých svých názvů jsi se odřekl, s tímto jsi se narodil.

(překlad L. Čelakovský, 1856)

Abych ale suše nerozebírala jen zápletku, kterou si stejně můžete přečíst v kterémkoli z těch desítek čtenářských deníků na internetu, zmíním něco, čeho si na této hře cením já. A tím jsou zvláštní paradoxní situace, kdy jednání nebo vlastnost některé z postav dostane ve hře přesně opačný smysl, než jaký bychom očekávali. Vím, že taková definice zní nesrozumitelně, tudíž uvedu alespoň tři příklady.

Král Lear při setkání s Edgarem, který předstírá šílenství, považuje mladého muže za filosofa a vidí v jeho zmatené řeči důkaz nezměrné inteligence.

Šašek (v originále 'fool', tedy v doslovném překladu 'blázen' nebo 'hlupák') by měl být už jen kvůli svému jménu pouhým pošetilým vtipálkem a ostatní postavy ho za něj také považují; ve skutečnosti ale v celé hře vystupuje jako jedna z nejchytřejších postav.

Gloucester, kterému Learovy dcery za pomoc jejich otci nechávají vypíchnout obě oči, ve své slepotě rázem "vidí" mnohem více a poznává, že ho jeho nemanželský syn Edmund pouze navedl do léčky proti Edgarovi.

Stařec

Běda pane, vždyť neuvidíte na cestu svou.

Gloucester

Já nemám cesty: nač mi tedy oči?

Vídaje klopýtal jsem. Býváť často,

že vady naše bezpečí nám nesou,

a nedostatky jsou nám k pohodlí.

(překlad L. Čelakovský, 1856)

Král Lear je také bez zbytečného přehánění ze všech pěti Shakespearových tragédií nejvtipnější. Většina postav sice před závěrečnou oponou zhyne nějakou děsivou smrtí, nic to ale nemění na tom, že momenty, kdy král předstírá šílenství, by klidně mohly být součástí komedie. I proto je Lear postavou, která je pro staršího herce symbolizuje to, co Hamlet pro mladšího. Král plynule přechází z klidných a veselých pasáží do stavu zuřivosti, radostí se směje i v zoufalství pláče, duševně se hroutí i vesele poskakuje po okolí. Všechno navíc stíhá doslova v řádu několika vteřin a často tak během jednoho jednání vystřídá hned několik vyhrocených duševních poloh.

Sir Derek Jabobi během svých výstupů měnil barvy v obličeji spolehlivěji než chameleon a během pěti sekund byl schopen přejít z narůžovělé po rudou (bez jakéhokoliv přehánění) a zase zpátky. Snad to bylo i jeho bílými vlasy a vousy, ale nikdy v životě jsem neviděla, že by obličej jakéhokoliv divadelního herce jen z desetiny odrážel tolik emocí jako ten Derekův. Stejně tak hlasový projev, který by měl podobnou intenzitu a výškové rozpětí, jsem v divadle doposud neslyšela. Derek navíc skáče mezi jednotlivými polohami naprosto sebevědomě a zkušeně a i přesto, že během jedné věty dokáže o oktávu zvýšit hlas, případně přejít ze šeptání do řevu, jeho projev nepůsobí ani parodicky, ani naučeně a vždy přesně odráží duševní rozpoložení postavy.

Přičtěte si k tomu, že se Král Lear hraje 6x týdně několik měsíců v kuse bez přestávky, že Derek nemá na svou roli alternaci a že je ve svých dvaasedmdesáti letech donucen nosit po jevišti v náručí jiné herce, a bez sebemenšího přehánění lze tvrdit, že jiní by se v jeho věku pravděpodobně zhroutili.

Derek však zatím vše naštěstí zvládá bez problémů, byť během závěrečné děkovačky z druhé řady vypadal, jako by mu někdo strčil hlavu do kýble s vodou, a když jsem s ním po představení prohodila pár vět, ochranka na něj spolehlivě dohlížela a snažila se ho rychle dostat do připraveného taxíku, aby si mohl odpočinout. S nasazením, s jakým odehrál včerejší představení, se však nejde moc divit. Za Dereka ostatně vždy mluvila jeho práce a ne jeho soukromí; rozhovory médiím nikdy moc neposkytoval, do talk show nechodil a z jeho osobního života se desítky let vědělo pouze to, že bydlí kdesi na severu Londýna. Teprve před pěti lety v rozhovoru přiznal, že je gay a třicet let žije se svým partnerem.

Jaký však nejnovější Král Lear je, pokud nehovoříme jen o Derekovi? Modernější a alternativnější, přesto svou podstatou velmi klasický. Do role Learovy dcery i některých vedlejších postav byli obsazení černoští herci a ačkoliv by žádnému filmu podobné obsazení neprošlo, tady vyznívá velmi dobře. (Pokud ve středověku mohli hrát muži ženy, není nic zvláštního na tom, aby černoška hrála dceru bělocha.)

Derek Jacobi se svou divadelní dcerou

Producenti se nesnažili vrazit peníze do velkolepých lokací a celá hra se tak odehrává v prostoru bez jakýchkoliv rekvizit, pouze obehnaném dokola šedými prkny. To ale neznamená, že by má vizuálně zaměřená duše neskákala nadšením; když se během scény v bouři zaplní podium kouřem a v dírách mezi prkny začne objevovat světlo připomínající padající kapky nebo když je zakrvácené Gloucesterovo oko jednou z postav hozeno na zeď, kde okamžitě zanechá nepřehlédnutelnou rudou stopu, působí hra mnohem autentičtěji, zajímavěji a nápaditěji, než kdyby se někdo pokusil do prostoru zakomponovat spoustu zbytečných předmětů.

Hra jako taková také dostala silnější sexuální podtext. Tam, kde Shakespeare jen v náznaku zobrazuje možnost milostné aféry, režisér neváhá být mnohem expresivnější a přidat boji dvou žen o jednoho muže na dynamičnosti. Jinak Král Lear samozřejmě neunikl zkrácení a nutno říct, že i tak hra trvala bez přestávky více jak dvě a půl hodiny. I přesto musím říct, že mě vystřižení některých scén mrzelo, především "filosofické" rozmluvy mezi (ne)šíleným Edgarem a šíleným Learem jsem v předloze měla pro jejich specifický humorný nádech velmi ráda. Nutno však říct, že jejich vyhození je oprávněné; kdyby režisér divákovi dovolil spojovat si krále s vtipnými scénami, jeho tragický osud z posledního dějství by asi neměl tak silný dopad.

I proto nakonec více lituji vyhození prazvláštního šaškova monologu, který sice nijak nesouvisí se zbytkem hry, nicméně právě svou výstředností mě v Králi Learovi hned napoprvé zaujal.

Tato noc je výborná, by schladila záletnice.

Povím vám proroctví, než odtud půjdu:

Kněží nad skutky když slova ctí,

sládkové své pivo vodou křtí,

šlechtici svých krejčí podvod chválí,

zženkylí se za kacíře pálí:

pak je čas, kdy živí zřít mohou,

že se vůbec chodí na nohou.

Však až soud se právem bude řídit,

šlechtic po židech nebude slídit,

pomluva vymizne na jazycích,

zloději se ztratí v tlačenicích,

lichvář v poli bude sčítat zlato,

kuplíř s kurvou stavět chrámy svato:

potom již království Albion

uběhne ve hrozných zmatkův shon.

To proroctví předpoví Merlin; neboť já žiji před jeho věkem.

(překlad L. Čelakovský, 1856)

Velký podíl na tom, že jsem šaškovi přála větší prostor, má samozřejmě fakt, že jeho ztvárnění pro mě neznámým Ronem Cookem patřilo vedle Dereka Jacobiho k jednomu z vrcholů hry. Největším překvapením pro mě však nebyl ani Derek (od toho jsem famózní herecký výkon čekala), ani Ron, ale jistý Paul Jesson, který mě svým podáním Gloucestera dostal do kolen. Z role, která až do svého oslepnutí není nijak výjimečná, udělal postavu, kterou jsem doslova hypnotizovala pohledem. Kdykoliv se ten pán rozhodne znovu hostovat v některém z glasgowských divadel, půjdu se na něj podívat.

Paul Jesson (vlevo) a Ashley Zhangazha

A to je vše. Dalo by se toho napsat ještě mnohem víc, nebudu vás ale dále unavovat. Král Lear, jakkoliv ho mezi své nejoblíbenější hry neřadím (záporák Edmund kvalit Iaga z Othella nedosahuje a celou část, kde Edgar předstírá před svým slepým otcem, že je někdo jiný, bych vypustila), je zrátka fenomenální (všechny britské deníky té hře dávají nejvyšší hodnocení a některé jí nazývají jednou z nejlepších her poslední dekády) a už teď mě mrzí, že pravděpodobně nikdy nebude zaznamenán kamerou pro příští generace.

A vlastně nejde "jen" o příští generace; já sama bych si Krále Leara třeba za rok znovu připomněla.