Večer(y) s Patrickem Doylem

Aneb jak jsem vypadala jako stalker mého nejoblíbenějšího filmového skladatele.

Patrick Doyle. Jméno, které na tomto blogu už několikrát padlo, ale pro ty, kteří ho ve všech těch článcích o Shakespearovi přehlédli, pro jistotu ještě jednou vysvětlím, kdo to je.

Z objektivního úhlu pohledu jde o velmi úspěšného skotského filmového skladatele, který má na kontě dvě Oscarové nominace, a v jehož filmografii najdeme známé filmové kousky jako Harry Potter, Pýcha a předsudek nebo Deník Bridget Jones. Subjektivně se jedná o mého oblíbence, který je dvorním skladatelem Kennetha Branagha, pro něhož za posledních dvacet pět let zhudebnil slušnou řadu filmů nejrůznějších žánrů. A právě schopnost adaptace a umění složit zajímavý soundtrack pro vše od hororu přes historické drama až po komedii, vyneslo Patricka na můj skladateský vrchol.

Sigh No More Ladies z Mnoho povyku pro nic (Patrick také hraje hlavního zpěváka této scény)

Když jsem tedy první víkend v březnu zjistila, že Patrick k nám za necelý týden zavítá na takovou malou neformální sekci Q&A, sklákala jsem nadšením. Pokud pominu několik herců a režisérů, asi nešlo najít člověka spojeného s filmem, kterého bych chtěla poznat víc. Z nějaké mánie jsem se mu tedy pokusila namalovat portrét s tím, že si ho od něj v pátek nechám podepsat. To samé jsem udělala i s Derekem Jacobim a nutno říct, že to nedopadlo nejhůř, tentokrát mě ale lehce zradil čas. Na Dereka jsem měla pět měsíců, na Patricka pět dnů. A tak, ačkoliv se přátelům můj výtvor líbí, já vím, že nad ním ještě pár dnů strávím.

Patrick už je na něm ale podepsaný. Z mého dílka vypadal potěšeně a navíc se projevil jako nesmírně sympatický chlap, který mi okamžitě, jak zjistil, odkud pocházím, začal vyprávět, jak v Praze nahrával dva filmové soundtracky a co všechno během svého pobytu stihl navštívit.

Patrick, můj řecký kamarád, já a obraz

Vědomi si toho, že naše filmová skupinka pokračuje do baru, jsme si neodpustili zeptat se Patricka, zda by se nechtěl připojit. Souhlasil. A nejen to; sotva jsme dorazili na místo, oznámil nám, že všechno, co propijeme, jde na jeho účet.

Další dvě hodiny jsem tedy seděla naproti muži, který je dle mého playlistu na last.fm mým pátým nejhranějším interpretem za poslední tři roky (druhým, pokud vyškrtneme nežijící, a prvním, pokud se zaměříme jen na skladatele), popíjela Jacka Danielse za jeho peníze a poslouchala historky z filmového průmyslu. Třeba ty o tom, jak Kenneth Branagh během natáčení dělá okamžitá rozhodnutí a není tak posledlý perfekcionismem jako Brian De Palma.

Patrick tak například vzpomínal, jak za ním Kenneth jednoho dne přišel, že potřebuje main theme pro svůj film. Patrick souhlasil, že není problém, a zeptal se, kdy ji Kenneth chce. (Tradiční čekací doba by byla tak dva týdny.) Kenneth řekl, že následující den. Patrick s tvrzením, že nic tak rychle nesloží, usedl ke klavíru a zahrál svému nejčastějšímu zaměstnavateli několik tónů, které ho v daném okamžiku napadly. Branagh odvětil, že se mu to líbí, a je to přesně to, co hledá. Na to, že se pak tato main theme objevuje několikrát v průběhu celého filmu, je složení a výběr hlavní hudby v řádu několika minut ve filmovém světě poměrně neobvyklý.

The Wedding Night z Frankensteina

Nebudu vám tady ale převypravovat historky a skončím prostě tím, že jsem si ten večer velmi užila, a když se s námi Patrick loučil se slovy, že se s námi v budoucnu uvidí s radostí zase, začala jsem se těšit, jak nás třeba příští rok znovu navštíví. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bych ho znovu mohla potkat už mnohem dříve.

Dalšího dne večer jsem do divadla znovu vyrazila na Krále Leara s Derekem Jacobim. Bylo něco po čtvrt na osm, do začátku představení zbývalo asi deset minut, a já si povídala s postarším manželským párem po mé pravici, když se přímo nade mnou ozvalo pobavené: "You stalker!" a smích. Otočila jsem se za hlasem a nespatřila jsem nikoho jiného než Patricka, který s úsměvem hleděl přímo na mě a usazoval se na sedačku vedle té mojí. Hned nato mě v nadsázce začal zpovídat, jestli ho sleduji, a představovat mi svůj doprovod tvořený dcerou a několika přáteli. Podle toho, jak se všichni v jeho okolí navzájem znali (a nakonec i podle toho, že se Derek při děkovačce díval naším směrem), tipuji, že se jistě jednalo o nějaké velmi významné osobnosti britského divadla nebo filmu, svoji šanci navázat konexe jsem ale propásla, protože krom Patricka bych na ulici nikoho z nich nepoznala.

V hlavě mi v té době blikalo: "Stalker! Stalker! Stalker!" a já si vzdálena pár centimetrů od svého nejoblíbenějšího skladatele rekapitulovala posledních 24 hodin. Hodinová sekce Q&A. Obraz. Žádost o podpis. Pozvání do baru. Dvouhodinové posezení u skleničky. Divadlo, ve kterém si ze 1,541 sedaček my dva vybereme dvě vedle sebe. Myslela jsem, že působit víc dojmem, že ho pronásleduju, už nemůžu.

Mýlila jsem se.

Non Nobis Domine z Jinřicha V. (Patrick také hraje vojáka, který v úvodu zpívá)

Zvláštní náhodu jsem šla zapít do jednoho z mnoha barů poblíž divadla, který jsem hned po příchodu oskenovala pohledem. Patrick nikde. Postavila jsem se tedy spokojeně do fronty, když v tom se sotva dva metry ode mě (armádní terminologií na první hodině) otevřely dveře, a v nich nestál nikdo jiný než pan skladatel. Jeho pohled padl okamžitě na mě, ten můj na něj a oba dva jsme dostali záchvat nekontrolovatelného smíchu. Fráze Rolling On Floor Laughing u mě nikdy nedosáhla bližšího bodu naplnění.

V neděli ráno Patrick zas odletěl do Londýna, kde momentálně skládá hudbu pro Thora, jeden z pravděpodobných letních komiksových trháků v režii Kennetha Branagha. V Glasgow tedy strávil méně než 48 hodin, z toho nějakých sedm v mé blízkosti. Ani kdybych byla skutečný stalker, nemůžu být úspěšnější.

A pokud si náhoda rozhodne s námi ještě lehce pohrát, nemuselo by to být naposledy, co Patricka tento rok uvidím. Vzhledem k tomu, že je to jeden z blízkých přátel Kennetha Branagha, se dá očekávat, že bude chtít vidět i jeho novou hru; Kenneth přece jen v divadle nevystupuje každý rok. A vzhledem k tomu, že Patrick od pondělí do pátku většinou pracuje, zatímco víkendy si zásadně nechává volné, tipuji, že vyrazí na jedno ze sobotních představení (v neděli se nehraje). A jak už asi víte, na onu hru mám po Kennethově pozvánce namířeno i já; a to zrovna na představení poslední, které se odehraje druhou říjnovou sobotu.

Hrát se bude tři víkendy, takže se možná mineme (šance 67%), ale pokud se náhodou objevíme v divadle ten samý den, jsem si jistá, že se nepřehlédneme. Belfastské divadlo je dostatečně malé, aby si v něm lidé navzájem sebe všimli, a pokud se Patrick bude chtít za Kennethem stavit po představení, potkáme se minimálně tam.

A v takovém případě, bude-li si mě Patrick ještě pamatovat, se ho snad zeptám, jestli on nepronásleduje mě.