Richard III. (The Old Vic Theatre, 2011)

Aneb o hře Williama Shakespeara a jejím kritikou ceněném zpracování v režii Sama Mendese a s Kevinem Spaceym v hlavní roli.

Píše se neděle 5. září 2011, je pár minut po páté a v londýnském Old Vic Theatre se zvedá opona, na které ještě o pár vteřin dříve svítilo výrazné 'now'. Divákům se naskýtá zvláštní pohled: Uprostřed prázdné místnosti sedí Kevin Spacey sledující na velké LCD obrazovce propagandistické vojenské záběry doprovázené veselou hudbou, zatímco mu hlavu zdobí fialová papírová koruna ne nepodobná těm, které na narozeninových oslavách nosí děti předškolního věku. V tom Spacey náhle televizi vypne, korunu si strhne z hlavy a do ticha začne odříkávat slavný monolog:

Now is the winter of our discontent

Teď sluncem z Yorku zima našich chmur

Made glorious summer by this sun of York;

Se proměnila v slavný letní žár;

And all the clouds that low’r’d upon our house

A všechny mraky kdysi skloněné nad naším rodem

In the deep bossom of the ocean buried.

V hlubokém dně oceánu se utopily.

No, jestli tohle není netradiční zpracování díla Williama Shakespeara, tak už nevím, co jím je.

Ve spojení s Richardem III., který vznikl pod záštitou the Bridge Project, mě však napadají ještě jiné přívlastky. Moderní. Aktuální. Inovativní. Dynamický. Sarkastický. Vizuálně a hudebně úchvatný. Nejlepší.

Nejen nejlepší Shakespeare, jakého jsem kdy v divadle viděla, ale i nejlepší divadelní představení všeobecně. Aby ale člověk pochopil, čím je tato adaptace Oscarového Sama Mendese tak jedinečná, musí nejprve vědět, o čem samotná hra pojednává. Dejme si tudíž malou lekci z britské literatury.

Richard III. se řadí mezi Shakespearovy historické hry; je totiž založen na skutečné historické osobnosti. (To, že se příběhy skutečného a literárního Richarda v mnohém liší, je už věc jiná.) Hned v úvodu se divák přes Richardův monolog dozvídá, že skončila válka růží ("zima našich chmur"), ve které proti sobě bojovali Yorkové a Lancasterové. Richard patřil k vítězné straně, Yorkům ("sluncem z Yorku se proměnila v slavný letní žár"), doba míru mu ale žádnou radost nečiní. Od narození je totiž mrzák a na okázalých slavnostech pořádaných svým bratrem (a zároveň králem) Edwardem nevidí nic pozitivního. Jediné, po čem Richard skutečně touží, je moc.

Je si vědom toho, že má-li si zajistit trůn, musí se systematicky zbavit veškeré opozice a získat si podporu anglického lidu. Hned v úvodu tedy nechá zavraždit svého bratra Clarence, potenciálního králova nástupníka, a důmyslným vyznáním lásky donutí šlechtičnu Lady Anne z rodu Lancasterů, které během války zabil manžela a tchána, aby se za něj vdala. (Jak Richard tvrdí, byla to láska k ní, co ho dovedlo k tak strašnému činu.) Správně předpokládá, že pokud mu odpustí ona, bude ji anglický lid následovat.

Was ever woman in this humor woo’d?

Kdy bylo možno ženu takto chtít?

Was ever woman in this humor won?

Kdy bylo možno ženu takto mít?

I’ll have her, but I will not keep her long.

Bude má, ne však na dlouho.

Když jen nedlouho po Clarencově smrti umírá král Edward a zanechává po sobě dva syny a dceru, nominuje se Richard na poručníka mladých princů, čímž se de facto stává králem. S pomocí svého bratrance Buckinghama následně nechá popravit lorda Hastingse, který se nezdá být dostatečně loajální, a stejnému osudu neuniknou ani příbuzní vdovy po králi Edwardovi. Samotní princové jsou následně Richardem prohlášeni za nemanželské a tedy nelegitimní následníky trůnu, jsou uvězněni v Toweru a nedlouho poté na Richardův příkaz zabiti.

Vědom si toho, že teď už jeho vlastní korunovaci nestojí nic v cestě, se Richard rozhodne důmyslnou manipulací, která je pro celé jeho jednání typická, přesvědčit lid, aby stál na jeho straně. Rozehrává tedy působivou hru, když se nechává vidět v kostele a jako zbožný muž odmítá své jmenování. Když se v předem připravené frašce Buckinghamovi podaří Richarda konečně podaří přesvědčit, aby nechal zvolit králem, nic netušící veřejnost jásá.

If I did take the kingdom from your sons,

Pokud jsem sebral království tvým synům,

To make amends I’ll give it to your daughter.

Pak vyrovnám dluh tím, že dám ho tvé dceři.

Ani korunovací však Richardovy čistky nekončí. S odhodláním oženit se za svou neteř Elizabeth, dceru bývalého krále Edwarda, nechává zabít Lady Anne a popravě se nevyhne ani Buckingham, jehož nároky na majetek, který mu byl Richardem slíben, se pro Richarda stávají otravné. Jeden člověk však před nelítostným králem unikne. Je jím Richmond z dynastie Lancasterů, který odplouvá do Francie, kde sbírá vojsko a chystá se s ním proti králi-tyranovi zakročit.

Večer před bitvou u Bosworthu je Richard pravděpodobně poprvé na pochybách. Shakespeare občas nechává své hlavní postavy promlouvat "přímo" k publiku, ze všech historických her však monology vede právě jen Richard III. Diváci se tak stávají jeho spolukonspirátory, tichými svědky vražd a nejspíše i fakt, že se v průběhu hry neustále dozvídají, jak se Richard cítí, co chce udělat a jaký zastává názor, přispívá dodnes k tomu, že je Richard III. populárnější než jiné Shakespearovy historické hry. Richard po celou hru vystupuje jako přímý, chladnokrevný muž, večer před rozhodující bitvou je z něj nicméně cítit náznak výčitek. Ve snu se mu zjevují všichni, které zabil, a postupně mu sdělují, že v očekávané bitvě budou stát na Richmondově straně. Když se Richard z noční můry probere, uvědomí si, že začíná mít strach sám ze sebe.

What do I fear? Myself? There’s none else by.

Čeho se bojím? Sebe? Nikdo jiný tu není.

Richard loves Richard, that is, I am I.

Richard miluje Richarda, to jest, já jsem já.

Is there a murderer here? No. Yes, I am.

Je tu někde vrah? Ne. Ano, já jím jsem.

V bitvě u Bosworthu Richmond Richarda poráží, poslední králem pronesená slova, než je jako tyran zabit, zní: "Království za koně." Richard, uvědomujíc si, že prohrává, totiž nabízí komukoliv výměnu koně, který by mu mohl pomoci uprchnout, za celé království. Nikdo z anglických vojáků, znechucených jeho stylem vlády, ho však nevyslyší.

Spaceyho Richard III. od počátku působí jiným dojmem než jiní Richardové, jaké si z obrazovky nebo divadla pamatuji. Mnohem více než zákeřně charismatického Al Pacina připomíná zhrouceného pragmatika se sarkastickými poznámkami, jakousi satanskou verzi Pacinova plukovníka ve Vůni ženy. (Srovnání s Pacinovou verzí Richarda III. se skvěle nabízí i proto, že v ní Spacey vystupoval také - tehdy jako Buckingham.) Spacey je v slavné roli od počátku mnohem chladnější, nepříjemnější než Pacino. Nikoho nenechává na pochybách, že mu jde jen o trůn, nenechává se zmítat vášněmi a je veskrze přímý. Vše krásně vyplývá na povrch například ve scéně, kdy Lady Anne přesvědčí, že ji celou dobu miloval. Pacino tuto scénu zakončil polibkem, důmyslným potvrzením slov: "Je má!", Mendes se vydal cestou jinou. Nechal Richarda v podání Kevina Spaceyho dojít až do momentu, kdy mu Lady Anne podlehla, a ve chvíli, kdy divák očekává vítězný polibek, zpečetění nového vztahu, Richard svou vyvolenou odstrčí a odejde. Celá scéna tak zapůsobí jako facka ve tváři a důsledné připomenutí divákovi: "O ni tu ale vůbec nejde."

Pacinův Richard je ďábelský, a i když se s ním smát nebudete, budete si jeho charisma užívat. Spaceyho Richard působí jako shnilé jablko, na kterém nic obdivuhodného nenajdete, jeho komentáře vás ale rozesmějí. Z hry díky Spaceyho vyjadřování, případně díky scénáristovým minoritním změnám textu přímo prosakuje sarkasmus, který je natolik nakažlivý, že mu podlehlo celé divadlo. Občas stačí jen udělat důmyslnou pauzu či pohrát si s intonací, jindy zas pomůže změna řečníka. Například ve scéně, kdy Buckingham prohlašuje: "Ať žije Richard, ctihodný král Anglie!", má lid následně zvolat: "Amen!" Ve verzi londýnského Old Vic Theatre však tento dodatek pronese samotný Richard, čímž slovní výměna, kde Richard v kostele přestírá nábožnost a neochotu stát se králem, získá mnohem ironičtější podtext.

Nejzajímavější částí Richardovy osobnosti se ale stává zdůraznění tělesného postižení. Už Pacino ve svém dokumentu Looking for Richard tvrdil, že invalidita je jedním z hnacích motorů Richardova jednání, pro Mendese se ale stala nejen motivem, nýbrž i frustrací, která vyplouvá na povrch v průběhu celé hry. To, že je Richard mrzák a že oním faktem trpí, je divákům neustále pomocí detailů vmítáno do tváře; Richard je ten, kdo se odmítá během smiřování fotit, Richard je ten, kdo během své vlastní korunovace zakopne a spadne. Umíte si pro krále představit více ponižující moment, než znemožnit se v jednom z nejsledovanějších momentů celé své kariéry? Jsou to jen detaily, ale ona deprimace z toho, že je "deformovaný, nedokončený, narozený předčasně" je v Mendesově produkci cítit mnohem více než v těch jiných divadelních a filmových, které jsem doposud viděla. A cyklicky zase pomáhá divákovi lépe pochopit, proč se Richard neraduje z běžných momentů života a proč touží po moci a respektu.

Síla Mendesovy produkce však spočívá především v tom, že se mu příběh podařilo zasadit do přítomnosti tak, aniž by změna prostředí vyznívala rušivě. (Zajímavé je kupříkladu to, že chlapecké role hrají ženy; v Shakespearově době by tomu totiž bylo přesně opačně.) Král Richard III. tedy na jednu stranu pronáší ty samé staroanglické dialogy o Yorcích a Lancasterech, celkově však mnohem více připomíná diktátora moderního typu. Sleduje televizi, nosí vojenskou uniformu, na očích má sluneční brýle. A nejedná se jen o vzhled a jednání Richarda samotného; moderní pohled na celou zápletku vyznívá z celé hry. Mou oblíbenou scénou se tak stala například část, kde král Edward prosazuje smíření Yorků a Lancasterů; tento moment je zasazen do prostředí tiskové konference, kde se jednotliví představitelé obou rodů nechávají před novináři se širokými úsměvy fotit. (A jak už bylo řečeno dříve, právě Richard jako jediný pózovat odmítá, a fotografa odežene stranou.)

Rozhovory mezi občany na ulici byly nahrazeny momentkou z metra, kde si lidé čtou nejnovější vydání novin, krásný aktuální nádech získala i chvíle před závěrečnou bitvou, kdy se kolem Richarda vytvoří jakýsi válečný štáb: Na zemi se nachází obrovská mapa Británie, kolem které se pohybuje řada vojáků přijímajících přes telefony nejnovější zprávy o pohybech Richmondových vojsk.

"Když oddělíte Richarda III od historických her, vezmete ho z kontextu Války růží, stane se z něj hra, která je méně o monarchii, méně o anglické historii a více o moci. Dalo by se říct, že je to jeden z prvních skvělých portrétů moderních diktátorů. Je úžasné žít v 21. století a vidět, že se na titulních stranách novin stále objevují postavy - například Kaddafi nebo Mubarak - které jsou přesně tím, co Shakespeare popsal před 400 lety. To, že jsme z Richarda III. udělali mezinárodní produkci, nám dovolilo zmírnit vazby na Anglii a být více globální, být studií diktátorství."

Sam Mendes, režisér

Bez zajímavosti není ani scéna, ve které se Buckingham snaží předvědčit lid, aby provolal Richarda králem. Celá je totiž laděna do stylu prezidentských voleb amerického typu; Buckingham za stupínkem vyvolává do mikrofonu propagandistická hesla a rozradostněný lid mu na ně (z reproduktorů rozmístněných po celém divadle) odpovídá. Místo toho, aby byl Richard viděn kdesi poblíž, jak se modlí, se za ním do kostela vypraví kamera bulvárních novin, která přenáší události z kostela přímo na velkou, plochou obrazovku umístěnou za Buckinghamem. Navíc i přesto, že se jednalo o 400 let starý text, mi Buckinghamova řeč přišla velmi realistická a aktuální a Richardovo vystupování před kamerou, kdy se snažil vypadat překvapeně z její přítomnosti, ale zároveň navigoval kameramany co a jak mají zabírat, vyznělo nesmírně sarkastickým dojmem. (Ve chvíli, kdy kamera jako kdyby náhodou zabrala modlitební knihu v Richardových rukách, vyprsklo smíchy téměř celé obecenstvo.)

Podobně jako Král Lear s Derekem Jacobim, i Richard III. si potrpí na poměrně minimalistickou scénu a kupodivu vyznívá vizuálně mnohem lépe, než kdyby se celé jeviště zaplácalo desítkami předmětů. Veškeré dějství se odehrává mezi třemi šedými stěnami, které jsou dokola obehnány dveřmi. Celkem 16 dveří (5 po každé straně a 6 vzadu) přitom dodává jevišti zvláštní atmosféru: V každé scéně mohou herci používat jinou kombinaci dveří pro vstup na jeviště, za otevřenými dveřmi (mimo pohled diváků) jsou navíc často umístěna světla, díky kterým se stíny jednotlivých herců odrážejí na protější straně. A i když se to na první pohled může jevit jako maličkost, věřte mi, že sledovat například Clarencovu vraždu, když vrahy vidíte na zadní stěně "zvětšeně" a ještě z několika úhlů, je velmi podmanivé.

Ze tří stran ohraničené jeviště slouží pro všechny účely po dvě třetiny hry - až do chvíle, kdy má dojít k Richardově korunovaci. V té chvíli zadní strana mizí a prostor se více než dvojnásobně prodlužuje, čímž vytváří dojem dlouhé chodby ve tvaru seseknutého "V". Když se tato změna, která nakonec vydrží až do konce hry, ukáže poprvé při korunovaci, působí scéna nesmírně majestátně. Po každé straně stojí 7 bubeníků, na úplném konci se nachází obrovský (odhadem 4 metry vysoký) portrét Richarda tvořící jakousi zadní stěnu. Velkolepěji působící korunovace jde v prostorách divadla jen těžko dosáhnout a majestátní vzevření jí vydrží do doby, než Richard zakopne a rozplácne se na zemi.

Mendes má pro hezkou vizuální stránku zkrátka talent a každá scéna Richarda III. to potvrzuje. Každá poprava, každý nástup herců na jeviště se stává hudební a vizuální orgií takového stylu, že kdyby někdo postavil kameru doprostřed hlediště, může celé divadelní představení klidně vydávat za film. Ani střihač by nebyl potřeba; v Richardu III. žádný moment nepřijde nazmar, žádná hluchá místa, kdy se mění kulisy, nenastávají. Když už je totiž skutečně potřeba několik rekvizit na jevišti vyměnit, využije se tato temná chvíle alespoň ke krátké hudební sekvenci a poutavému nasvícení jména postavy, kolem které se bude následující scéna točit, na jednu ze stěn. (Částečně to tak připomíná právě Pacinova Richarda III., ve kterém se celá hra také dělila na jakési kapitoly.) Mendesova vynalézavost navíc nezná mezí. Pro větší plynulost občas zakomponuje herce a rekvizity jedné scény už do scény předchozí, čímž se nevytváří dlouhá prodleva při přechodu mezi nimi. A upřímně, toho, že mezi 'lidem' v metru sedí i královna Alžběta a další herci, jsem si nevšimla, dokud se 'komparzisti' nerozešli.

Když si tohle všechno dáte dohromady, není asi překvapením, že závěr je strhující. Vojáků tasících meče se sice nedočkáte, vlastně sledujete jen několik bubeníků a dva hlavní protagonisty stojící na stolech za nimi, i přesto se vám ale díky gradující hudbě zdá, že jste přímo na bojišti. (Proč se neprodávají krom filmových i divadelní soundtracky?) A když je Richard po třech hodinách hry (počítáno bez přestávky) konečně zabit a během Richmondova závěrečného proslovu pověšen za kotníky do čtyřmetrové výšky, máte pocit, že jste viděli něco výjimečného. Tento pocit je však, podobně jako u Americké krásy, logicky nepřenositelný a stojí na kombinaci herecké, scénáristické a hlavně režisérské dokonalosti. Sam Mendes je bez přehánění výborný filmový režisér; Oscara za svůj filmový debut nezíská jen tan někdo. Jako divadelní režisér je nicméně geniální. I jeho zásluhou bylo celé hlediště při závěrečném potlesku na nohách a předpokládám, že nejinak tomu bude i v těch několika zemích, které tato hra v následujících měsících v rámci své mezinárodní tour navštíví.

★★★★

Závěrečná poznámka: Jako mnoho dalších, ani já jsem si neodpustila postavit se po konci představení ke 'stage door' s cílem odchytit Spaceyho. (Nebo Mendese, pokud by na představení náhodou zašel.) Pán z ochranky sice vytrvale vyvolával, že "pan Spacey dnes nepřijde," v mém úmyslu zkusit štěstí mě to nicméně nijak neodradilo. Dala jsem se do řeči s odhadem pětadvacetiletou Němkou a ani jsem nevnímala, jak čas plyne, dokud onen bodyguard nezahlásil, že pan Spacey již odešel jiným východem.

Všichni čekající odešli, bodyguard také. Uplynulo dalších několik minut, já se od stage door posunula o něco dále a nadále pokračovala v konverzaci, když se najednou objevila jakási mladá slečna a zprvu s nezájmem prošla kolem nás do divadla. Jen o minutku později už byla zase venku, se stejným nezájmem nás znovu minula, ale na rohu se náhle zastavila a vrátila se k nám se slovy, že "Kevin teď ven nepůjde."

První, co mě zarazilo, bylo ono familiární oslovení "Kevin", následně mi došla i ta druhá část. "Ven nepůjde" totiž jistě znamená to, že je vevnitř. A že ono bodyguardovo provolávání, že "pan Spacey už odešel," je jen důmyslnou hrou na diváky, kterou mu chtějí dopřát trochu klidu. Možná, že kdybych tedy u oněch dveří oddaně čekala další dvě hodiny, hodinu, možná i jen půlhodinu, skutečně bych se Kevina dočkala. Možná, že kdybych na ono představení zašla o tři dny později, potkala byl Al Pacina, který se na hru zašel ve středu večer podívat.

To jsou ale jen spekulace. O pár minut později jsem se s neznámou slečnou rozloučila a odešla jsem s rozhodnutím, že si Spaceyho odchytím někdy jindy. Až on sám bude mít chuť vyjít po divadelním představení ven.