Aneb o divadelní hře The Painkiller napsané Francisem Veberem a o tom, jak jsem osobně poznala jednoho z mých nejoblíbenějších herců a režisérů.
To, že mám ráda Kennetha Branagha a že se hodlám jet podívat na jeho nejnovější hru do Belfastu, jsem tu už zmiňovala. Přeskočím tedy dříve vyřčené a věnuju radši větší prostor onomu jednomu říjnovému víkendu, který jsem strávila v Severním Irsku.
Ze všeho nejdříve... Belfast je krásný. Nevím, jestli jsem očekávala bitevní zónu a architektonický styl ala "Evropa během náletů za druhé světové", nicméně do hlavního města Severního Irska jsem se okamžitě zamilovala. Centrum je čisté, plné pěších zón a dokonale spojuje renesanční budovy s těmi moderními, jako třeba s obrovským, proskleným a nápaditým nákupním centrem zvaným Victoria Square a postaveným před pár lety za 400 milionů liber. Lidé jsou příjemní, Queen's University (poblíž které jsem bydlela) vypadá sympaticky a nakonec i ta severní část města s jakousi novodobou Berlínskou zdí, která odděluje katolické domy od těch protestantských, celému místu dodává zvláštní atmosféru. Toliko k Belfastu. Ani ten tady totiž rozebírat nehodlám.
Radši totiž zmíním nově postavené Lyric Theatre na jihu města, které svou cihlovou architekturou dokonale zapadá do obytné čtvrti a kde za poslední měsíc Kenneth Branagh vystupoval společně s Robem Brydonem devětkrát týdně. (Jedno večerní představení od pondělí do pátku a dvě, odpolední i večerní, o víkendech.)
The Painkiller se nicméně, podobně jako nedávno zmíněný Richard III., jen těžko popisuje. Podobně jako Procházkovy hry je to komedie se spoustou zaplétajících se vztahů, omylů a dvousmyslných dialogů. Ostatně, kdo viděl francouzské Drž hubu!, může mít docela dobrou představu, o čem mluvím; jak Painkillera, tak i Drž hubu! napsal stejný scénárista (Francis Veber) a obě jsou si dějem a postavami velmi podobné.
Depardieuovu roli ukecaného debila si v Belfastu zahrál Rob Brydon, jeho Renovský protiklad - mlčenlivého a seriózního zabijáka - zas ztvárnil Kenneth Branagh. Zápletka přitom byla přenesena z prostředí věznice do jednoho obyčejného hotelu, kde si oba hrdinové pronajali pokoje vedle sebe. Brydonův Dudley proto, že chce spáchat sebevraždu poté, co ho manželka opustila kvůli psychiatrovi, Kennethův Ralph prostě proto, že má pod okny hotelu projíždět prezidentská kolona a jeho prací je hlavu státu zastřelit. Kdykoliv jindy by se asi Dudley oběsil a Ralph svůj úkol splnil, tentokrát je ale Dudleyho plán odhalen poslíčkem, a jelikož si Ralph nepřeje mít poblíž svého pokoje policii, přesvědčí zaměstnance hotelu, že se o svého souseda postará. A tím se ho už nezbaví.
Když jsem před týdny četla první recenze na Painkillera, snad žádný kritik neopomenul zmínit, že se jedná o 'fyzickou' hru. Ještě před týdnem jsem si při tomto spojení neuměla nic představit, dnes však rozumím. Snad žádné divadelní představení, které jsem kdy viděla, nebylo pro hlavní protagonisty tak fyzicky náročné jako právě tohle. Kennethův Ralph, který strávil 3/4 hry pod vlivem drog, neustále tančil po okolí, skákal, běhal, rval se s ostatními postavami, padal, lezl po rekvizitách a celkově se téměř nezastavil. Dialogy šly zkrátka lehce stranou, a ačkoliv je Veberova předloha po verbální stránce vtipná (součástí programu byl i scénář), hlavní dominantou hry se kvůli Foleyho režii tentokrát staly výrazy v obličeji a fyzické výkony hlavní dvojice.
Zdemolované jeviště po představení aneb rozbité vázy, rozházené polštáře, proražené dveře u skříně i shozené osvětlení
A z čistě žensky heterosexuálního pohledu bych měla dodat, že se jedná o dvojici, která po třetinu hry pobíhala po jevišti polonahá.
A zatímco na Robu Brydonovi jsem si nemohla nevšimnout množství modřin způsobených nejspíše věčnými pády a rvačkami, Kenneth si mou pozornost získal proto, že - oblečen jen v černých boxerkách - vypadal jako oživlá antická socha. Zapomeňte na Wallandera, padesátiletý Kenneth Branagh je tělesně dokonalou reinkarnací svého Frankensteina. Což, nutno dodat, je vzhledem k jeho věku více než obdivuhodné.
Ken ve Frankensteinovi (1994) vs Ken ve Wallanderovi (2009)
Ačkoliv je The Painkiller asi Kenovou nejméně důležitou rolí ze všech, které si za poslední roky na pódiu střihl (přece jen srovnávat Veberovu komedii se Shakespearem nebo Čechovem v Národním divadle moc nejde), je, myslím, poměrně pochopitelné, proč se ve hře rozhodl vystupovat. The Painkiller je totiž rozdílný od všeho, co kdy udělal; je plný mimiky, homosexuálních narážek, odlehčeného humoru, schopnosti sebeironie (řada vtipů si utahuje spíše z Kennetha samotného - ať už z jeho tenkých rtů nebo filmové kariéry - než z postavy, kterou hraje) a hlavně - už několikrát zmíněného - obrovského fyzického nasazení. Příběh, jeho uvěřitelnost či poselství jde zkrátka tentokrát stranou a kdo v Lyric Theatre nebyl, nemůže mít při převyprávění děje nejspíš ani představu, proč se publikum smálo od začátku do konce a proč při závěrečném potlesku vstalo.
Co na mě nicméně zanechalo ještě mnohem větší dojem než jakákoliv hra, je Ken samotný. Po skončení sobotního představení se k nám totiž připojil v baru a choval se jako naprosté zlatíčko. Několikrát se omlouval, že nás nepřišel pozdravit už před představením, a i přes viditelné známky únavy se rozhodl zůstat aspoň tak dlouho, dokud s každým neprohodil minimálně pár vět. Ostatně, dle zaměstnanců divadla do baru nikdy po představení nechodil, tudíž je možné, že přišel speciálně jen kvůli nám. (Narcistická část mé duše se momentálně dme pýchou.)
Po půlhodině v jeho společnosti a desítkách historek přihozených ostatními, musím říct, že nechápu, kde se vzala ta tvrzení o arogantním egocentrikovi, kterými Kena tisk často označuje. (Herci, kteří s nim spolupracují, používají většinou naprosto opačná přirovnání.) Samozřejmě, 30 minut je poměrně málo na posouzení něčího charakteru, ale z toho prvního dojmu na mě působí jako nesmírně milý a sympatický chlap s emocionálním založením. Když totiž publikum při potlesku vstávalo, bylo jasně vidět, jak moc to pro něj znamená, a z příběhů, které se mi donesly od ostatních členů naší party, jsem pochopila i to, že pokud si jeho projekt nevede dobře, má tendence uzavřít se do sebe, s nikým nemluvit a neukazovat se na veřejnosti. (Tudíž za standing ovation můžeme být nakonec rádi, protože kdo ví, jestli by se v případě chladných reakcí v baru vůbec ukázal...)
Pokud se o Kenovi dá vůbec říci něco negativního, pak to bude maximálně jeho malé pochopení pro organizaci a marketing. Své projekty nerad propaguje a nebýt jeho osobní manažerky a asistentky v jednom, asi by ho vůbec nenapadlo dávat rozhovory v talkshow nebo setkávat se s novináři. Stejně tak jeho organizační smysl lehce zaostává, a jak jsem se od přítomných dozvěděla, pokud mu jeho manažerka nepřipomene několik hodin dopředu, kdy a kde má být, Ken se tam s velkou pravděpodobností neukáže.
I proto jsme se ostatně báli, že se v onu sobotu nakonec vůbec neobjeví; jeho manažerka totiž onou dobou byla dávno ve Švédsku, kde připravovalo natáčení nové řady Wallandera. Ken však jakýmsi zázrakem do baru dorazil a dokonce tvrdil, že jeho odpolední nepřítomnost nebyla způsobena tím, že by zapomněl, ale psychickou a fyzickou únavou.
Po měsíci stráveném na divadelním pódiu, měsíci bez jediného volného dne a s devíti představeními týdně, se ostatně není čemu divit. Jeho nasazení je obdivuhodné a to ještě více, vezmeme-li v úvahu, že hned po posledním nedělním představení musel odjet na letiště, aby mohl v pondělí ráno už zase stát před kamerou a ve Švédsku natáčet Wallandera.
A tomu říkám herecké nasazení.
Žádné komentáře:
Okomentovat