Kenneth Branagh: Renesanční osobnost britkého filmu a divadla

Aneb po dvou letech jsem se rozhodla napsat pokračování své neformální biografie Kena Branagha. (O mém setkání s Kenem si můžete přečíst tady anebo taky tady.)

Ve svém prvním příspěvku o Kennethu Branaghovi jsem skončila vydáním Beginning, tentokrát se tedy pokusím nějak shrnout těch dalších dvacet let jeho života. A nutno říct, že to nebude nejjednodušší, protože to, co v onom roce 1989 propuklo, je zvláštně paradoxní. Na jednu stranu byl  na počátku 90. let Branagh vynášen do nebes jako nový Laurence Olivier, na tu druhou byly snad všechny jeho filmy britskou kritikou rozcupovány. (V případě Jindřicha V. dokonce ještě dříve, než se film dostal do kin. Teprve pozitivní ohlasy z festivalu v Cannes a dvě Oscarové nominace pro Branagha přinutily anglické recenzenty přejít od tvrzení, že se nový film nemůže klasice s Olivierem rovnat a že se Branagh plete do něčeho, čemu nerozumí, k vynášení snímku do nebe.) Na jednu stranu se zdálo, že veřejnost mladého herce zbožňuje, na tu druhou to vypadalo, že je Branagha všude až moc. Na jednu stranu Ken představoval ten nejkvalitnější britský export, na tu druhou se mnohým v jeho rodné zemi nelíbilo, že mu jde všechno až moc snadno.

Americký moderátor Charlie Rose ve své talkshow v roce 1993 popsal Kena jako zaníceného, nadšeného workoholika naprosto posedlého prací a zdálo se, že jeho slova přesně odpovídají realitě. Kenneth v oné době často pracoval na více projektech zároveň; odpoledne režíroval film, ve kterém zároveň ztvárňoval hlavní roli, večer hrál v divadle, v přestávkách mezi výstupy si v šatně četl scénáře dalších projektů, které se mu tehdy hromadily. Sám tehdy žertoval, že podobnou rychlostí si hlavní roli v Králi Learovi nezahraje v šedesáti, ale ještě jako třicátník.

Jako Edgar v divadelním Králi Learovi (1990), kterého také režíroval

Těžko říct, odkud tento obrovský zápal pro práci vycházel, nicméně Ken i lidé s ním spolupracující popírali, že by se jednalo o přehnané ambice. Právě naopak. Branagh podle mnohých jakoukoliv ctižádostivost postrádal a jeho obrovské nasazení vycházelo pouze z neutuchajícího nadšení pro profesi, kterou si vybral. A ta, jak to tehdy vypadalo, tvořila veškerou náplň jeho života. Vezměme si třeba rok 1992. Na Nový rok obdržel scénář k Petrovým přátelům, na konci března už byl film, který režíroval a zároveň v něm hrál jednu z hlavních rolí, dotočený. Během léta se mu podařilo napsat, obsadit a natočit Mnoho povyku pro nic, snímek, na kterém pracoval jako herec, režisér, scénárista a producent. Během podzimu se vrhl na krátkometrážní film Swan Song, který se již v prosinci promítal v kinech a Kenovi vysloužil Oscarovou nominaci. A mezi tím vším stihl ještě odehrát nějakých třicet představení Coriolana, který vznikl v produkci jeho vlastní divadelní společnosti a ve kterém ztvárňoval hlavní roli, a podobný počet večerů strávených na divadelních prknech si připsal i s Hamletem, kterého v produkci Royal Shakespeare Company ztvárňoval, zatímco pracoval na post-produkci Mnoho povyku pro nic.

A zdálo se, že právě onen workoholismus novinářům vadil. Kenneth Branagh byl zkrátka všude; byl v divadle, byl ve filmu, byl v televizi, byl v rádiu. Hrál, režíroval, psal scénáře, dělal producenta. Riskoval, působil sebejistě a nebojácně, na britské poměry až arogantně a narcisticky. Podobný obraz nakonec podporovala i biografie Beginning, kterou většina recenzentů strhala už jen kvůli věku, v jakém ji její autor publikoval. I o mnoho let později se ostatně v tisku objevovaly komentáře typu: "Jaký idiot může napsat knihu 'Můj život v divadle' ve 28 letech?"

Ani Kenův úmysl obsazovat do filmů své přátele se nesetkal s pochopením. Ať už to byla manželka Emma Thompson, kterou ještě jako neznámou obhajoval před producenty se slovy: "Za pár let ji budete prosit, aby hrála ve vašem filmu," ať už to byli klasičtí shakespearovští herci, které poznal během své divadelní kariéry, ať už to byli kamarádi jako Hugh Laurie nebo Stephen Fry, recenzenti Branagha kvůli obsazení často kritizovali a například Petrovy přátele kvůli obsazení, ve kterém nechyběla ani Branaghova tchýně, posměšně přejmenovali na 'Kenovy přátele'. Ken se zkrátka v očích tisku a postupně i veřejnosti stal sebestředným egomaniakem a fakt, že ho anglický bulvár svým čtenářům předhazoval se stejnou frekvencí jako ten český Ivetu Bartošovou, onu definici jen podporoval. Nepomohlo, že zámoří mladého Kennetha vnímalo v mnohem pozitivnějším světle a lákalo ho na kariéru hollywoodské hvězdy (Ken tehdy, až na Hitchcockovsky laděné Znovu po smrti, nabídky poctivě odmítal, protože ho práce na velkých, neosobních projektech nelákala), že herečtí kolegové o mladém filmaři tvrdili, že má smysl pro humor a schopnost nebrat se moc vážně a že je nesmírně milý, zdvořilý až nejistý, média za oněch několik let vytvořila Branaghovi pověst, která ho na ostrovech provází dodnes.

"Živě si vzpomínám, jak jsem poprvé musel zavolat Judi Dench, abych se jí zeptal, zda nechce režírovat hru pro naši divadelní společnost. Přísahám, že jsem dva dny nervózně přecházel sem a tam, byl politý studeným potem, třásl se, a dokonce si i napsal scénář celého telefonátu."

Scéna z Petrových přátel (1992), které Ken režíroval a zároveň v nich ztvárnil jednu z hlavních rolí. Všichni zúčastnění se znali už roky před natáčením.

A pak přišel rok 1994. Frankenstein, který byl s rozpočtem 45 milionů dolarů doposud jednoznačně nejdražším Kenovým filmem, u kritiky a následně i diváků propadl. Recenzenti tvrdili, že je Branagh hysterický a že se opět předvádí, Ken namítal, že se pouze snažil být věrný gothickému nádechu knižní předlohy a že kritika vytrhává některé elementy z kontextu místo toho, aby se snažila pochopit film jako celek.

"Po premiéře Frankensteina jsem osm týdnů jezdil po celém světě; šel jsem kamkoliv, kam mě pozvali. Den po dni jsem, ať už to bylo ve Švédsku nebo Německu, poslouchal: 'Tohle jsou pravděpodobně nejhorší recenze, jaké jsem kdy četl. Myslíte, že ještě někdy natočíte další film?' nebo: 'Tohle je hrůza, naprostá katastrofa,' a říkal: 'A víte, že není? Je to jen film, který se některým lidem nelíbil.' "

Není přitom na škodu dodat, že dnešní názor na Frankensteina se stále více vzdaluje tomu původnímu z poloviny 90. let; třeba na ČSFD má film momentálně slušných 78% a nejznámější filmový kritik Roger Ebert na svém blogu před necelým rokem publikoval dlouhý článek, ve kterém je film vylíčen jako mistrovské dílo.

Polonahý Ken ve Frankensteinovi. Novináři psali, že Branagh narcisticky potřeboval před kamerou svléknout, Kenneth tvrdil, že se jeho cílem bylo vybudovat obraz Viktora Frankensteina ne jako pomateného, slabého podivína žijícího na okraji společnosti (jak bylo pro dřívější zpracování knihy typické), ale jako schopného chlapa s vyhlídkami na úspěšnou budoucnost, který udělal chybu.

Neúspěch Frankensteina však nebyl to jediné, co v roce 1994 zatřáslo Kenovým světem. Přišel totiž i rozvod s Emmou Thompson, který britský bulvár, snad právem považovaný za nejnelítostnější na světě, s radostí rozpitvával. A tehdy jako by mladý filmař zařadil zpátečku. Snažil se zmizet z očí veřejnosti, došlo mu, že otevřenost v rozhovorech může být na škodu, netoužil nadále zasedat ve všemožných prestižních výborech, tvrdil, že nechce být považován za součást anglické kulturní elity. I Řád britského impéria, který měl v onom roce dostat od královny za prezentaci Velké Británie v zahraničí, převzít odmítl.

Rozhodně to ale neznamenalo, že by skončil i se Shakespearem. Hned o rok později ostatně natočil další dvě adaptace; nejprve se objevil jako Iago v Othellovi, později napsal a zrežíroval Za zimního slunovratu; film zobrazující, podobně jako čeští Karamazovi, osudy postav hrajících jedno z děl slavného autora. Ani oba filmy dohromady se však nemohou popularitou vyrovnat tomu, který přišel ještě o rok později. Hamletovi.

O tom, že má Ken s Hamletem bohaté zkušenosti, nemohlo být pochyb. Jen hlavní roli hrál ostatně před natáčením ve čtyřech rozdílných produkcích všude od skutečného zámku Elsinore v Dánsku (Branagh je dodnes nejmladším hercem, který kdy v Elsinore Hamleta hrál) po moderní adaptaci pod taktovkou Royal Shakespeare Company. A jelikož za všechny schytával nadšené ohlasy a jelikož sám svůj vztah k nejslavnější anglické tragédii popisoval jako "posedlost", zdálo se být jen otázkou času, kdy se jako Hamlet objeví i na velkém plátně. Když se však producentům donesly podmínky, které si Branagh kladl, bylo jasné, že se jedná o další obrovský risk.

Tři z pěti tváří Branaghova Hamleta: Zleva produkce Renassaince Theatre Company (1988), Royal Shakespeare Company (1992) a filmová verze (1996).

Kenneth jako vůbec první člověk v historii hodlal přenést do filmu celou hru bez jediného škrtu, což znamenalo, že výsledný počin měl mít děsivou délku čtyři hodiny. Navíc se rozhodl, že v rámci dosažení lepší kvality obrazu natočí film ve formátu 70mm (běžně se používá 35mm); což by tedy nebyl takový problém, kdyby se tento formát v Británii nepoužil naposledy v roce 1970, kdyby běžná kina, měla-li tedy vůbec vybavení na promítání filmů v podobném formátu, nebyla moc malá na to, aby diváci mohli postřehnout rozdíl, kdyby natáčení nebylo náročnější kvůli potřebě lepšího osvětlení a kdyby použitý film i následná distribuce nestály minimálně čtyřikrát víc než při použití 35mm. 

Branagh si nicméně u producentů vydobyl naprostou tvůrčí svobodu, a tak mohl i v dalších aspektech porušovat běžné pohledy na "správné pojetí" shakespearovského filmu. Rozhodl se například nehledě na přízvuk obsazovat britské a americké herce (Branagha k "jazykové" toleranci možná vedl i fakt, že sám měl hrát o patnáct let dříve hlavní roli v Amadeovi od Miloše Formana, dokud se producenti na poslední chvíli nerozhodli, že chtějí čistě americké obsazení) a to nejen herce klasických rolí, ale i komiky typu Billyho Crystala nebo Robina Williamse, kteří s Shakespearovskými tragédiemi neměli doposud žádné zkušenosti. Menší roli ostatně dostal i Gérard Depardieu jako poděkování za to, že byl hlavním distributorem Jindřicha V. ve Francii.

A výsledek? Více než čtyřhodinový Branaghův Hamlet je mnohými považován za nejlepší filmové zpracování slavné tragédie, promítá se studentům literatury od Spojených států přes Skandinávii až po východní Asii a svému tvůrci přinesl další Oscarovou nominaci: tentokrát za nejlepší adaptovaný scénář. (Ve stejné kategorii shodou okolností o rok dříve získala cenu Akademie Emma Thompson za Rozum a cit). Co se mě týká, osobně si mám tuto Branaghovu adaptaci ráda proto, že, jak už je pro něj typické, dokázal být 100% věrný původnímu textu a přesto hru pojmout po svém; dokonce i Claudius se pod jeho vedením, a díky výbornému ztvárnění Dereka Jacobiho, mění z přímočarého záporáka v komplexní, ne ryze nesympatickou postavu. Cením si i toho, že v centru Branaghova zájmu zůstaly postavy, že i do těch nejmenších rolí obsadil výborné herce a že si i přesto byl vědom toho, že jen jen herecké výkony nestačí, že je třeba natočit film tak, aby byl působivý i pro oko. (Mými oblíbenými scénami jsou například  ty odehrávající se v místnosti obehnané ze všech stran zrcadly. Nejen, že ona zrcadla pomáhají divákovi  lépe pochopit povahu monologů hlavního hrdiny - Branagh ostatně vždy tvrdil, že své adaptace netočí pro akademiky, ale pro běžné lidi - ale mají i jisté kouzlo, když si uvědomíte, jak těžké musí být v takové místnosti natáčet. Zkombinovat totiž Branaghovu úchylku pro dlouhé, střihem nepřerušované záběry a neustále se pohybující kameru s prostory, ve kterých neustále hrozí nebezpečí, že bude někdo ze štábu vidět v některém ze zrcadel, rozhodně nebylo nejjednodušší.)

Trailer k Hamletovi. Která jiná Shakespearovská adaptace se může pochlubit podobným obsazením?

V následujících letech se Ken objevil třeba v hlavní roli v Celebitách od Woodyho Allena, v Teorii létání s Helenou Bonham Carter, menší roličku si střihl i v dokumentu o Shakespearovi od Al Pacina. Přesto se zdálo, jako by nenaplňoval očekávání, která do něj byla na konci 80. let vkládána. Adaptace Shakespearovy Marné lásky snahy, která byla zasazena do 30. let a pojata ve stylu muzikálů s Genem Kellym nebo Frankem Sinatrou, se dočkala velmi chladných reakcí a finančně propadla, čímž si Branagh na více než pět let uzavřel dveře do světa filmové režie. Na připravovaného Macbetha rázem neměl peníze a další připravované projekty se odsunuly do pozadí také.

A aby toho nebylo málo, Ken začal čelit i krizi herecké. Jak dnes přiznává, toužil se herecky posunout někam jinam a přijímat nové výzvy, cítil ale, že se mu to nedaří, čímž ho cyklicky práce u filmu přestávala bavit. Odpovídá tomu snad i to, že se na roky přesunul do televize (za roli Reinharda Heydricha v Konferenci ve Wannsee, která vznikla v produkci BBC, získal Emmy a nominaci na Zlatý glóbus) a že se ve filmech mířících do kin objevoval jen ve vedlejších rolích (Zlatoslav Lockhart v Harrym Potterovi). A jak se dalo očekávat, britský tisk si do Kena Branagha v tomto "mrtvém období" nemohl odpustit čas od času rýpnout a články ve stylu: "Co se stalo s tím klukem, který prohlašoval, že bude novým Laurencem Olivierem?" se jen hrnuly. Paradoxem samozřejmě zůstávalo, že Branagh sám sebe nikdy jako druhého Oliviera nepovažoval a že tuto nálepku médií v době své největší slávy odmítal.

Obrat nastal zase v roce 2008, kdy Ken sklízel nadšené recenze za divadelního Ivanova a kdy se na BBC objevil Wallander. Detektivní seriál založený na knihách spisovatele Henninga Mankella se natáčel ve Švédsku a Ken sám byl, jako jeden z těch, kteří přišli s nápadem jeho natočení, jeho producentem. Obě dvě doposud natočené řady Wallandera byly v Británii velmi úspěšné a odnesly si jak cenu BAFTA pro nejlepší dramatický seriál roku, tak i pro Kena Branagha jako nejlepšího herce v hlavní roli. Ken tehdy ve své děkovné řeči s odkazem na Hamleta žertoval: "Všichni producenti riskovali, když se zkusili zjistit, jestli svět bude zajímat neklidný život jednoho melancholického Skandinávce. Pro mě to tak strašné nebylo; já strávil polovinu života snahou vydělat si takhle na živobytí."

Jako Kurt Wallander (2009)

V době první řady Wallandera se navíc vynořily dva projekty. Tím prvním byla režie Thora, tím druhým herecká role v My Week With Marilyn. Thor natáčený podle komiksu od Marvelu byl od počátku vším jen ne materiálem, který bych od Kena očekávala. Souboje, superhrdinové, 3D, velký rozpočet, obrovský štáb, to vše se vylučovalo s tím, na co jsem od Kennetha byla zvyklá, a nebudu přestírat, že jsem se nebála výsledku. My Week With Marilyn pak Branaghovi nabídlo postavu Laurence Oliviera, roli, kterou sama Kennethova agentka svému zaměstnavateli rozmlouvala. Což jiného než rozpačité reakce a slova: "Dá někdy Branagh s Olivierem pokoj?" se dalo očekávat?

Thor se do kin dostal na jaře 2011, zatím vydělal přes 300 milionů dolarů (když od kino tržeb odečteme náklady na natočení) a Branaghův nemainstreamový, až komorní přístup k látce schytal pozitivní recenze kritiků po celém světě. My Week With Marilyn se v kinech objevilo na konci toho samého roku a nedivila bych se, kdyby Kenovi letos vysloužilo jeho pátou Oscarovou nominaci. A aby ten rok nebyl úspěšný málo, komedie The Painkiller, která si na podzim odbyla svou premiéru v divadle v Belfastu a ve které si Ken střihl hlavní roli, se letos v létě možná přesune na londýnský West End nebo newyorskou Broadway.

Natalie Portman, Chris Hemsworth a Ken během natáčení Thora

Kenova kariéra je zkrátka zase na křivce mířící vzhůru a jeho život ve fázi, kdy se vše točí kolem filmu a divadla a kdy jen stěží najdete v jeho diáři nějaký volný den. V jednu chvíli hraje v divadle v Irsku, o dvanáct hodin později už stojí před kamerou ve Švédsku. V jednu chvíli natáčí ve studiu svůj nový film, o dvě hodiny později už jinde sleduje průběh post-produkce toho, na kterém pracoval o pár měsíců dříve. V jednu chvíli je na premiéře v USA, o den později si přebírá cenu ve Velké Británii, o další dva dny později už ho zas naleznete ve Skandinávii.

Pořád změnami žánrů a netradičním pojetím známých příběhů riskuje, pořád je věrný své umělecké všestrannosti, stále méně ale natáčí filmy, které by zároveň režíroval i v nich hrál. Ve svých posledních režisérských počinech, jako byla Mozartova opera Magická flétna (2006), adaptace Shakespearova Jak se vám líbí (2006), thriller Slídil (2007) a komiksový Thor (2011), se nesnažil stavět sám sebe před kameru a spokojil se s rolí producenta, režiséra a scénáristy. (Připravované Shakespearovské adaptace jako Zimní pohádka a hlavně Macbeth, na které Ken momentálně shání peníze, by však mohly znamenat návrat ke staré tradici z počátku 90. let.)
Ken jako režisér Jak se vám líbí (2006)

Ken tvrdí, že se během své dlouhé kariéry snažil být věrný dvěma zásadám: "různorodost" a "nezávislost". Nelze tvrdit, že by se mu to nepodařilo. Málokterý režisér totiž pracoval na všem od Shakespearovských adaptací přes operu až po hollywoodský velkofilm. Málokterý tvůrce dělal u filmu, v televizi, v divadle i v rádiu a střídá filmy celovečerní s krátkometrážními a ty zas s dokumenty. Málokterý neamerický filmař (slovy dva filmaři) se v téměř stoleté historii Cen Akademie může pochlubit tím, že má Oscarové nominace za herectví, režii i scénáristiku. A nakonec málokdo odmítne práci na komiksu pro Marvel (Thor 2) jen proto, aby mohl kdesi ve Skandinávii režírovat nízkorozpočtové, nezávislé psychologické drama, o kterém většina běžných filmových diváků nikdy neuslyší.

Osobně si na Kennethovi-režisérovi cením hlavně jeho schopnost natáčet dlouhé, složité scény bez toho, aby potřeboval desítky odlišných záběrů té samé akce a schopného střihače. Nikdy jsem nebyla velký fanoušek "cool" obrazu vyžívajícího se v neustálých změnách úhlu pohledu; ano, je to dynamické, ano, je to moderní, ale mě mnohem více baví, když mě celou scénou dokáže provést jediný záběr a když si uvědomuju, jak složité muselo být naplánování a i následné natočení scény, ve které kamera rotuje třeba čtyři minuty kolem několika postav a vždy přitom dokáže zaměřit se na tu, kterou má divák zrovna vidět.

Hodně podobných momentů se objevuje v Petrových přátelích, kteří občas vyznívají dojmem "jedna scéna = jeden záběr", nějakou najdete ale snad v každém Kenově filmu. A co je ještě pozoruhodnější, působí tak přirozeně, že vám ty střihy mezi rozdílnými úhly nejspíš ani nebudou chybět.

Závěrečné oslavy z Mnoho povyku pro nic (1993); Shakespearovské adaptaci, u které se Ken zhostil čtyřlístku scénář, herectví, režie, produkce. Všimněte si, že v celá scéna je natočená bez jediného střihu.

Kenneth v jednom nedávném rozhovoru zmiňoval, že před mnoha lety četl v novinách článek, ve kterém byla věta: "Kde jste byli onoho dne, kdy se tisk rozhodl obrátit pro Kenu Branaghovi?" Při současném vývoji se ale možná jednou tisk bude ptát i na to, jak jste se měli onoho dne, kdy britská média začala o Branaghovi zase psát v pozitivním světle. Bylo by už asi načase. Za těch 18 měsíců, co žiju ve Skotsku, jsem si totiž všimla, že pár mých anglických známých tohoto pána nemá rádo jen proto, že ho kvůli médiím považuje za arogantního, namyšleného narcise, jakýsi žijící předobraz knížního a filmového Zlatoslava Lockharta. Za sebe, a tímto se skromně připojuji k té nekonečné škále lidí jako je Natalie Portman, Jack Lemmon, Anthony Hopkins, Derek Jacobi, Judi Dench nebo Jude Law, musím říct, že se jedná o extrémně milého, sympatického, zábavného a skromného chlapa, který si cení jakékoliv pomoci, který velmi často používá větu "I'm sorry" a kterému jde vždy o to, aby se lidé v jeho okolí cítili co nejlépe. Zrovna těsně před Vánoci mi od něj přišel takový dárek: plakát vyrobený v limitované edici 150 kusů. V přiloženém dopisu stálo, že ho mám brát jako malé poděkování za podporu. Překvapilo mě to už jen proto, že jsem si v oné chvíli nedokázala představit ani to, jak a kde vůbec získal mou adresu. A hlavně: Který člověk s jeho reputací by něco podobného udělal pro člověka, kterého prakticky nezná?

"V Británii každý měsíc někdo v televizi zmíní: "Neprávem opovrhovaný film," nebo: "Dnes už klasika," takže zjišťuju, že to, co jsem tehdy [v 90. letech] natočil, se pravděpodobně zlepšuje každým uplynulým rokem."

- - - 

Dodatek 17. června 2012: Neuplynulo ani půl roku od vydání tohoto článku a už se objevily skutečnosti, které si zaslouží být zmíněny.

Zaprvé Ken byl skutečně v únoru nominován na dalšího Oscara. Sice ho ani tentokrát nezískal, nicméně se vzhledem ke svým pěti Oscarovým nominacím v pěti rozdílných kategoriích stal světovým rekordmanem v něčem, čemu by se dalo říkat "různorodost". Krom Charlieho Chaplina, Orsona Wellese, George Clooneyho a právě Kennetha se totiž ještě nikomu nepodařilo získat Oscarové nominace v pěti rozdílných kategoriích. Kdyby tedy ke svému nejlepšímu herci v hlavní roli, nejlepšímu herci ve vedlejší roli, nejlepší režii, nejlepšímu adaptovanému scénáři a nejlepšímu krátkometrážnímu filmu v budoucnu přidal ještě třeba Oscarovou nominaci za nejlepší film (což by vzhledem k tomu, že je v poslední době producentem většiny svých projektů, nemuselo být nemožné), stal by se jediným člověkem v historii cen Akademie, který získal nominace v šesti rozdílných kategoriích. (Samozřejmě za předpokladu, že by to samé v následujících letech nedokázal ještě někdo jiný.)

Zadruhé Ken byl před dvěma dny pasován královnou na rytíře. Získal tedy řád KBE, druhé nejvyšší britské vyznamenání, které mu dává právo používat před jménem titul Sir.

Sir Kenneth Branagh. Nezní to skvěle?