John Stuart Mill

Aneb o mém nejoblíbenějším filosofovi a muži, který toho ve dvanácti letech věděl víc než já v jednadvaceti.

Vše začalo jako vědecký experiment. Dnes téměř zapomenutý skotský historik a ekonom James Mill patřil k nejuznávanějším představitelům britské inteligence své doby a také k blízkým přátelům filosofa Jeremyho Benthama, kterému jako zkušený spisovatel pomáhal se správnými formulacemi textů. Bentham byl bohatý, svobodný, excentrický génius, Mill mnohem chudší, rodinně založený, pracovitý, praktický vzdělanec. Oba však spojovaly stejné ideje, především víra v morální teorii zvanou utilitarismus. A když se tak Millovi narodil roku 1806 syn John Stuart, rozhodl se z něj James vychovat génia, který bude moci být jednou pokračovatelem jeho a Benthamových myšlenek.

J. S. Mill proto vyrůstal v izolaci od dětí svého věku. Neměl přátele mezi svými vrstevníky, nepoznal bezstarostnost dětství, nikdy nechodil do školy. Celé jeho mládí bylo namísto toho podřízeno ustavičnému vzdělávání pod vedením Jamese a jeho přátel, volný čas trávil odbornými diskuzemi o historii, politice, filosofii a ekonomii.

John Stuart Mill byl zkrátka předurčen k čemukoliv, jen ne k průměrnosti.

Ve třech letech se začal učit pod vedením svého otce řečtinu.

V osmi letech už znal celé Dějiny od Herodota, šest dialogů od Platóna, několik starořeckých dramatiků a téměř celou historii Velké Británie, ovládal aritmetiku a ve volném čase se zabýval "pokleslejší" literaturou jako byl Don Quijote nebo Robinson Crusoe. Ve stejném roce se také vrhl na studium latiny a algebry.

V deseti uměl rozebrat díla Platóna, přečetl celého Homéra v originálu a jeho znalosti antických autorů byly srovnatelné s těmi, které měli běžně univerzitní studenti oboru klasické civilizace. Zabýval se také přírodními vědami a skládal poezii; jedna z jeho prvních básní byla například pokračováním Homérovy Illiady. 

Ve dvanácti už v originále přečetl prakticky všechny významné antické autory, zajímala ho Aristotelovská a scholastická logika, ve vlastním zájmu se rozhodl zasvětit volné večery prvním pěti svazkům historie Říma od Livia. Jeho vědomosti dosahovaly těch, kterými se mohli pyšnit absolventi nejlepších univerzich. 

Ve třinácti se pod vedením svého otce začal věnovat ekonomickým knihám Adama Smithe a Davida Ricarda. Druhý jmenovaný byl navíc blízkým přítelem Milla staršího a Johna Stuarta rád navštěvoval, aby s ním o ekonomii diskutoval.

Ve čtrnácti strávil J. S. Mill rok ve Francii se Sirem Samuelem Benthamem, bratrem Jeremyho Benthama, a zapsal se do kurzů zoologie, chemie a logiky na jedné z tamních univerzitních fakult. Se soukromým učitelem se navíc vzdělával v matematice na vysokoškolské úrovni a hodně času trávil i s nejvýznamnějšími osobnostmi ekonomie a politologie své doby. 

V patnácti pomáhal svému otci s napsáním knihy o ekonomii, podle které se následně vyučovalo na vysokých školách. 

V sedmnácti odmítl studium na Cambridge a Oxfordu, jelikož jakožto ateista nesouhlasil s tehdejším křesťanským vedením univerzit. Místo toho začal pracovat pro britskou vládu v Indii, zatímco nadále pokračoval v intenzivním sebevzdělávání.

Ve dvaceti se nervově zhroutil.

A zatímco pro jiní by v podobné situaci začali radikálně přehodnocovat svůj život, Mill se rozhodl zkoumat sám sebe jakožto ideální psychologický exemplář. A dospěl k závěru, který prosazoval už jeho otec s Jeremym Benthamem; totiž že všichni hledáme štěstí, které se dá vysvětlit jako rozdíl mezi potěšením (pleasure) a utrpením (pain). Potěšení je motivátor všech našich činů, utrpení je to, čeho se snažíme vyvarovat. A z toho dle Milla vyplývá, že morální by mělo být to, co lidem štěstí přinese. Jak snadné.

(Ti z vás, kteří mají alespoň základní podvědomí o správné argumentaci, jistě nepřehlédli něco, čemu se ve filosofii říká "is-ought fallacy" a co jako první definoval v 18. století skotský filosof David Hume. Jedná se o typ argumentační chyby, kdy autor od tvrzení "A je B" přejde k tvrzení "A by mělo být B". Jinými slovy: Pokud Mill tvrdí, že štěstí je to, co chceme, neznamená to zákonitě, že štěstí je to, co bychom měli chtít.)

Na tomto zjištění Mill následně staví svou knihu zvanou Utilitarianism (česky: Utilitarismus), která je dodnes nejdůležitejším dílem konsekvencialismu, jedné ze tří nejvýznamnějších větví evropské morální filosofie. Narozdíl od deontologie Immanuela Kanta nebo Aristotelovské etiky konsekvencialismus tvrdí, že při rozhodování, co je správné nebo špatné, nemáme soudit osobu, která čin vykonala (Aristotelova představa), ani čin samotný (Kantova představa), nýbrž výsledek onoho činu. Jinými slovy i špatný čin vykonaný za špatných motivů špatným člověkem může být morálně správný, pokud vede k pozitivním důsledkům. Pozitivní důsledek podle Milla znamená právě už dříve zmíněné štěstí. A jako správný utilitarista (nejvýznamnější odnož konsekvencialismu) za správný čin považuje ten, který vede nejen k nezápornému řešení rovnice "potěšení minus utrpení", nýbrž hlavně k maximalizaci štěstí. Jinými slovy jeden jediný čin, který přinese v dané situaci lepší důsledky než jakýkoliv jiný, je ten správný.

Nejlepší důsledky se měří podle Principu největšího štěstí, teorie, kterou poprvé představil profesor mé univerzity Francis Hutcheston. (Tuto poznámku jsem si odpustit nemohla.) Ta se dá shrnout do velmi jednoduché definice: "Správný čin přináší co největší štěstí pro co největší počet lidí." Při posuzování morálky tedy nemůžete vycházet z toho, co přinese štěstí vám, ale z toho, co bude nejlepší pro všechny. Pokud tedy já mám trpět, zatímco deset lidí bude spokojených, je správně jednat v zájmu oněch deseti lidí.

Mill si je vědom toho, že budou mnozí kvůli oné premise "co největší dobro pro co největší počet lidí" vnímat utilitarismus jako teorii mající moc vysoké nároky. Tvrdí však, že zdaleka ne všechny činy budeme poměřovat podle utilitaristických zákonů (lidé intuitivně poznají a dokáží se naučit, co je správné, tudíž v běžných situacích nebudou rozbory důsledků potřeba) a že lidé jsou z 99% motivováni ke správnému jednání jinak než utilitaristicky. Asi málokdo si například při záchráně topícího vypočítá pozitivní přínos a určí si svůj čin jako morální povinnost, mnozí však mohou jednat ze soucitu a někteří možná i s vidinou slávy a odměny. Na motivu jednání však nezáleží, dle utilitarismu je důležitý jen důsledek.

Sto padesát let po prvním vydání Utilitarismu však existují dohady, co přesně ono potěšení je a jak ho posuzovat. Má se jednat o naše zkušenosti (zážitky), naše cíle (touhy) nebo snad o něco, co bychom si ideálně měli přát? Pokud bychom například potěšení chtěli hodnotit podle pozitivních zážitků, nic, co by se nám stalo v bezvědomí, nás nemusí trápit. Pokud bychom prosazovali, že záleží na našich cílech, pak sadista by mohl mít za jistých okolností právo někoho rozčtvrtit, pokud by jeho potěšení převážilo utrpení ostatních. Ani jedno však Mill tvrdit nechce. Proto se, minimálně podle současných rozborů, přiklání k tomu, že nezáleží na našich individuálních požitcích, ale na tom, co bychom si měli přát. A abychom zjistili, co to vlastně je, zavádí Mill jakési nezávislé soudce.

Tato myšlenka vede zároveň k premise, kterou se J. S. Mill vzdálil nejvíce svému předchůdci Jeremymu Benthamovi. Bentham totiž tvrdil, že se štěstí měří kvantitativně, že můžeme hodnotit třeba jeho intenzitu nebo délku trvání. Žádné potěšení není lepší než jiné, kdo je nejšťastnější vyhrává. I proto se Bentham nevyhnul tzv. "prasečí námitce" (swine objection), jelikož je-li prase ve svém jednoduchém životě spokojené, kdežto naše touhy jsou složité a těžko naplnitelné, měl by si člověk, dostal by-li možnost výběru, raději zvolit život prasete než život člověka. Což málokdo (snad krom J. J. Rousseaua) bude považovat za pravděpodobné.

Mill tedy kvantitativní hodnocení odmítá a místo toho navrhuje hodnocení hierarchické. Pokud vezmete všechny lidi na světě, kteří znají potěšení A a potěšení B, a dáte jim možnost výběru, pak to, které si většina vybere (aniž by byla nějak ovlivněna předsudky), je potěšení vyšší, kdežto to druhé nižší. Vyšší a nižší přitom nejsou uzavřené kategorie, jen kategorie srovnávací. Potěšení A tedy může být vyšší než potěšení B, ale nižší než potěšení C.

Celá idea objektivních soudců má pochopitelnou logiku. Člověk, který stojí před morálním rozhodnutím, nehodnotí zájmy jednotlivce, protože ty by byly jen těžko zjistitelné, ale to, co by v daném momentu preferovala většina. Pokud tedy stojíme před potěšením A, B a C, přičemž nezávislá, morálními předsudky neovlivněná společnost tvrdí, že B < A < C, pak správné je zvolit to, co vyústí v potěšení C.

Mill osobně předpokládá, že vyšší potěšení budou více intelektuální, kdežto nižší více animální. Nikdo, kdo neztratil intelektuální vkus a porozuměl oběma potěšením, si podle jeho názoru nevybere to, které je prostější, jednodušší a více zvířecí. Pokud tedy člověk stojí například před rozhodnutím "zabývat se filosofií" vs "ležet na pláži", vybere si dle Milla filosofii, protože ta činí život hodnotnějším. Vzdělaný člověk, který posouvá své hranice a stále poznává vyšší a vyšší potěšení, na tom tedy možná bude z hlediska kvantity potěšení hůře, jeho život je ale kvalitativně lepší. Ostatně tato pasáž z Utilitarismu je asi nejznámější:

"Je nezpochybnitelné, že osoba, jejíž kapacity potěšení jsou nízké, je bude mít nejsnáze uspokojitelné; a vysokými kapacitami obdařený člověk bude cítit, že všechno štěstí, které hledá, všechno štěstí tohoto světa je nedokonalé. Ale naučí se snést nedokonalosti, jsou-li jen trochu snesitelné, a nebude závidět bytosti, která si je nedokonalostí nevědoma. Je lepší být nespokojeným člověkem než spokojeným prasetem; lepší být nespokojeným Sókratem než spokojeným hlupákem. A pokud je hlupák nebo prase opačného mínění, pak jen proto, že znají pouze svůj pohled na otázku."

J. S. Mill byl však J. S. Mill a málokdo asi přijme, že jeho pohled vzdělance bude odpovídat všeobecnému názoru průměrné společnosti. Pokud zkrátka mají mít možnost rozhodnutí všichni, kdo zkusili obojí, pak je zas pochopitelné, že společnost s inteligencí rozloženou dle Gaussovy křivky nebude zastávat intelektuální hodnoty Milla a jemu podobných. Proto fakt, že lidé jsou hlavní mírou potěšení, Millově snaze nastavit specificky lidské požitky jako vyšší, kdežto ty více animální jako nižší moc nenahrává. I tak je ale jeho Utilitarianismus dodnes dílem, které z hlediska konsekvencialismu nebylo svou komplexností, uceleností a "zhuštěností" doposud překonáno. (Už jen fakt, že všechny rozbory Utilitarismu, na které jsem v knihovně narazila, byly minimálně čtyřikrát delší než Millova kniha samotná, o něčem svědčí.)

Již z ulititarismu vyplývá, že Mill není vášnivým zastáncem lidských práv. Máme-li totiž vždy jednat podle toho, co přinese největší dobro, musíme se spokojit s tím, že obětování jedné osoby, víme-li, že jich bude zachráněno pět, může být za některých okolností morální. Mill vlastně ani nevěří, že cokoliv jako morální nebo přirozené právo, tolikrát v historii obhajované všemi od Johna Locka (Dvě pojednání od vládě) po OSN (Všeobecná deklalarace lidských práv), existuje. To, že máme zákony, které chrání práva jednotlivce, podle Milla nevychází z toho, že by byl každý člověk obdařen nezpochybnitelnými lidskými právy, které musí zákon brát v potaz.

Namísto toho tato legislativní práva považuje za výsledek utilitaristického myšlení. Pro společnost jako takovou je zkrátka lepší, když lidem garantujeme jistá práva a dáme lidem nějaké životní jistoty. Zatímco většinové názory na lidská práva tedy zní: "Máme morální práva (např. morální právo na život), která by existovala i bez státního zřízení, a politická společnost musí tato práva ochraňovat tak, že je převede v legislativní práva (např. konkrétní zákon týkající se ochrany osob)," Mill názor, že morální právo existuje, zamítá a jako důvod pro zavedení legislativních práv používá utilitarismus.

I proto Mill ve své politické filosofii, reprezentované hlavně dílem On Liberty (česky: O svobodě), za hlavní a nejdůležitější hodnotu neurčuje lidská práva, ale svobodu. Ne však svobodu absolutní a všudypřítomnou; například dětem neschopným racionálního uvažování a vidění následků svých činů dle Milla svoboda škodí a neměly by tedy mít možnost samy rozhodovat, zda chtějí chodit do školy. Je-li však člověk dospělý a inteligentní, stát, ani kdokoliv jiný, by mu neměl bránit v tom, aby žil tak, jak se sám rozhodne.

"Jediným důvodem k použití vyšší moci na jedince civilizované společnosti proti jeho vůli je, máme-li zabránit, aby bylo ublíženo jiným. Jeho vlastní dobro, ať už fyzické nebo morální, jako ospravedlnění nestačí. Nemůže být donucen něco udělat či se nečeho zdržet, protože je to pro něj lepší, protože ho to učiní šťastnějším, protože, podle názoru ostatních, by to bylo chytré, nebo dokonce správné." 

Myšlenka, kterou J. S. Mill vyřkl před více než 150 lety, je mnohými považována za radikální dodnes, pro mě je ale jedním z nejpravdivějších a nejsmysluplnějších názorů v dějinách politické filosofie. Zákony státu vás dle Milla nemají chránit před vámi samotnými, nemají určovat vaše morální a sociální hodnoty. Zákony jsou tu jen proto, aby vás chránily před ostatními.

Snaží-li se tedy stát upalovat za jinou náboženskou víru, zakazovat alkohol a jiné návykové látky nebo vnucovat obyvatelům své morální hodnoty, jedná dle Milla špatně. Navíc v moderních časech je tento trend ještě nebezpečnější než kdy dříve. Ptáte se proč? Protože v demokraciích vládne většina. Dokud lidé žili v absolutistických monarchiích, mohli panovníka, s jehož názory nesouhlasili, sesadit z trůnu. Jak však chcete svrhnout většinu?

Pokud se ptáte, proč by měl někdo chtít oponovat proti většině, uvědomte si, že většina nemusí mít zákonitě pravdu. To, že si většina lidí kdysi dávno myslela, že je Země placatá, neznamená, že Země placatá byla. A už jen možnost toho, že je většina ve svých názorech mýlit může, znamená, že by i menšiny měly být vyslechnuty a brány v potaz. Nikdo si přitom dle Milla nemá právo stěžovat, že jiným vyřčené názory zraňují jeho pocity nebo odporují jeho víře. Protože i díky tolerantnosti a schopnosti vyslechnout si cizí stanoviska se člověk učí.

"Pokud by celé lidstvo s výjimkou jediného člověka zastávalo určitý názor a pouze jediná osoba by byla názoru opačného, nemělo by lidstvo o nic větší právo tohoto jedince umlčet, než on by měl právo umlčet lidstvo."

To samé nakonec platí i pro jednání. To, že někdo jedná jinak než většina, neznamená, že jedná špatně nebo že mu má většina právo do jeho života mluvit. Pokud tento jedinec svým jednáním neohrožuje jiné, je jeho život jeho soukromou záležitostí, do které se nikdo nemá právo míchat. Jak už ale bylo řečeno, ohrožení nespočívá v nepříjemnosti konfrontace s jiným názorem; neznamená to třeba, že jako homosexuál nemám právo mluvit o své orientaci nebo uspořádat pochod, protože by to mohlo zraňovat morální hodnoty zastánců tradiční rodiny. Ohrožování jiných znamená, že někoho napadnu nebo poškodím jeho majetek.

Důležitost svobody navíc vynikne ještě více, když ji dáme do souvislosti s pokrokem, který Mill považuje za jednu z nesmírně důležitých politických i osobních hodnot. Jak se může stát někam vyvíjet, jak můžeme očekávat nějaké nové objevy, když bude společnost odsuzovat ty, kteří se od většiny liší? A jak může člověk osobnostně rozvíjet a žít spokojený život, když jsou mu ostatními vnuceny názory, které má zastávat, a když se sám nemůže svobodně rozhodnout, jak chce žít?

(Mill osobní svobodu nazývá individualismem, dnes je tato myšlenka nicméně známá jako autonomie a pro mnoho politických filosofů se stala základním stavebním kamenem liberalismu jakožto politické teorie. Jak totiž tvrdil Mill a mnoho jeho následovatelů: Co je jedinečné a hodnotné na lidském životě, je naše schopnost vybrat si, co pro nás má hodnotu a žít život v souladu s tímto rozhodnutím.)

Jakkoliv je však Mill v sociálních hodnotách na svou dobu velmi pokrokový a liberální (dokonce jako první člověk v historii Velké Británie ve Westminsteru navrhl, aby ženy měly volební právo), v pohledu na vedení politiky se lehce kloní na stranu Platóna, když věří, že vládnout by měli ti chytří. I proto také navrhuje, aby vzdělanci měli ve volbách více hlasů než prostý lid. U lidí s univerzitním vzděláním (což v Millově případě platilo asi více než dnes, když existují desítky vysokých škol prazvláštní kvality) se dá totiž předpokládat hlubší pochopení státních záležitostí a toho, co je potřeba.

O Millovi by se toho dalo napsat ještě hodně, snad žádnou oblast filosofie totiž nevynechal. Zabýval se stejně tak politickým zřízením jako ekonomií, logikou, morální filosofií, relativitou znalostí, vnímáním nebo náboženstvím. A zatímco české školství jeho myšlenky (minimálně dle mé zkušenosti) vynechává, zbytkem Evropy je považován za jednu z nejvýznamnějších postav moderní filosofie. Na univerzitě, kde teď studuju, se některé z jeho děl vloudí snad do každé přednášky, ať už je to jeho Consideration on Representative Government, která mě provází v hodinách politologie nebo On Liberty a Utilitarianism, které si našly cestu do mých přednášek z filosofie.

Ostatně v některých zemích Evropy se dle zkušeností mých spolužáků Utilitarianism čte už na středních školách. Ani to ale asi není úplně nejchytřejší. J. S. Mill totiž od svých čtenářů předpokládá jistý stupeň filosofické vzdělanosti, když na to, co bylo napsáno jinými, odkazuje, o vysvětlení cizích myšlenek se ale nestará. (Asi i proto jsou jeho díla, porovnáte-li je s jinými autory, poměrně krátká.) A bohužel takový přehled, který by stačil k pochopení jeho knih, se u patnáctiletých, nejedná-li se o vzdělance Millova formátu, asi nedá úplně předpokládat.

"Otec mě naučil, že otázka: 'Kdo mě stvořil?' nemůže být zodpovězena, jelikož ji okamžitě následuje: 'Kdo stvořil boha?' "