Glasgow

Aneb něco málo o tom, jak jsem za poslední dva roky poznala toto skotské město.

Nejméně bezpečné město Velké Británie

Glasgow se dělí na čtyři hlavní zóny. City centre, West End, East End a South Side. Osobně žiju ve West Endu, který je považován za jakousi bohémskou čtvrť: mátu tu kavárny, botanické zahrady, galerie, kluby, hotely, restaurace, univerzitu. West End byl po staletí domovem té bohatší části glasgowského obyvatelstva a je tedy společně s centrem relativně bezpečný. (Především na glasgowské poměry.)

Špatnou pověst má naopak East End, který je na tom až tak špatně, že se v některých jeho okrscích muži podle statistik WHO dožívají kratší průměrné délky života než v Indii. Například v oblasti zvané Calton je to pouhých 54 let. Stačí přitom jen sednout do auta a jet 15 minut na sever do periferního městečka Lenzie, ve kterém žije přibližně 10,000 lidí, a život se vám zázračně "prodlouží" o 28 let.

Negativní vliv na délku života v East Endu má nejen fakt, že se jedná o velmi chudou čtvrť, ale i nemalý počet pouličních gangů. Glasgow má ostatně ze všech britských měst nejvyšší počet "knife crimes" (tedy zločinů, při kterých je někdo napaden nožem) na obyvatele; například jen během jednoho prázdninového víkendu v roce 2006 bylo zaznamenáno 50 incidentů, které spadaly do této kategorie. Na druhou stranu ale žádný z těchto padesáti zločinů nebyl motivován rasově; ve většině případů šlo o vyrovnávání sporů mezi pouličním gangy nebo cosi, co bývá psychology a sociology popisováno jako "sociální deprivace".

Glasgow v noci

Vědomí, že knife crimes jsou pro Glasgow skutečným problémem, došlo až k tomu, že vznikla kampaň zvaná "No Knives, Better Lives" (Žádné nože, lepší životy). Mimo jiným se její videa promítaly i v kinech před uvedením filmů.

Kulturní centrum Skotska

Jakkoliv je cizincům známější Edinburgh, pro obyvatele Skotska je kulturním centrem Glasgow. A teď nemluvím o památkách a turistických centrech, ale o současné kultuře. Kdykoliv vyjede nějaká známější hudební skupina nebo divadelní společnost na tour, dá se předpokládat, že zamíří do Glasgow, zatímco Edinburgh často (z důvodu nevelké vzdálenosti mezi městy) vynechá. Glasgow má totiž více obyvatel, větší stadiony, větší divadla. A i když se londýnskému West Endu nemůže samozřejmě rovnat, ve Skotsku nenajdete město, které by mělo bohatší kulturní scénu.

Město plné lidí s nesrozumitelným přízvukem

Během jednoho semináře z CEES jsme si všimli, jak policie stojí před univerzitní budovou okupovanou studenty a do přes megafon na ně volá, aby šli ven. Někdo v naší seminární skupině poznamenal, že studenti příkazy policie ignorují, načež jedná má známá z USA odvětila: "Já bych je ignorovala taky, protože bych jim nerozuměla."

Ano, nejen cizinci, ale i obyvatelé jiných anglicky mluvících zemí mají problémy porozumět skotskému přízvuku. Sama se nebojím přiznat, že kdyby na mě mluvil někdo z East Endu, je možné, že se chytat nebudu. Procestovala jsem celou Británii od Anglie přes Wales po Severní Irsko a zatím nikde jsem neměla problémy s kýmkoliv se domluvit. Jen ve Skotsku se mi i po dvou letech stále stává, že čas od času musím někoho poprosit, jestli by mi svou poslední větu nemohl zopakovat.

Univerzita z 11. poschodí Boyd Orr Building

Město nižší sociální vrstvy a levicové politiky

Většina obyvatel Glasgow sama sebe považuje za "working class". A narozdíl od Čechů, kteří se snaží působit na okolí co nejbohatším dojmem, jsou tito lidé na své dělnické kořeny hrdí. Kdykoliv se koná nějaký pochod proti zvyšování školného, dají se mezi demonstranty zahlédnout transparenty se slovy jako: "Step aside, posh boy!", studentské skupiny hlásící se k myšlenkám socialismu získávají jednoznačně největší podporu a Konzervativci (a především Margaret Thatcher) se tu těší asi takové oblibě jako mezi voliči ODS názory Jiřího Paroubka.

Socialistické kořeny tu ale vidíte i v jiných podobách. Některé zdravotnické zákroky tu jsou zdarma, školné ve Skotsku je až několikanásobně nižší než ve zbytku Velké Británie. A pokud máte navíc občanství některé ze zemí EU, nemusíte za svůj první bakalářský titul platit vůbec.

Město dvou fotbalových klubů

Pokud se o fotbal nezajímáte, nevadí. Nikomu to vadit nebude. Jen je kvůli fotbalové rozpolcenosti dobré dodržovat dvě zásady:

1) Nenosit v teritoriu jednoho fotbalového klubu barvy druhého fotbalového klubu, nedejbože dres. Mám známého, kterého jedna skupinka málem zmlátila za to, že měl v okolí stadionu Rangers na sobě zelené tričko.

2) Pokud do baru zajdete v době, kdy se hraje zápas mezi Rangers a Celtics, neuškodí vědět, kterou stranu podporují ostatní. Najít bary smíchané z příznivců obou klubů je totiž celkem zázrak a v případě, že byste v baru Celtics skandovali při gólu Rangers, byste nemuseli dopadnout nejlépe.

Přívětivé město

Řidiči autobusů, taxikáři, obsluha v kavárně, zaměstanci knihovny... Každý s vámi s radostí prohodí pár slov, pokud se budete alespoň trochu tvářit, že máte o konverzaci zájem. Budou se zajímat o to, jaké jsou vaše plány na zbytek dne, proč jste se rozhodli jet do Skotska, co studujete. Možnost, že by kolem vás někdo, koho jen okrajově znáte, prošel bez toho, aby prohodil: "Hey [vaše jméno], how are you doing?" je téměř vyloučená.

Navíc, jak už jsem dříve zmínila, je Glasgow i nesmírně nexenofobní město. Za ty necelé dva roky, co tu jsem, mě nikdo nikdy nenařknul z toho, že bych byla vetřelcem v jejich zemi; většina místních naopak mé rozhodnutí přestěhovat se do Británie podporovala. Když jsem se například nedávno po přednášce bavila se svým profesorem a jedním dalším akademikem z londýnské King's College a na otázku, proč jsem si vybrala Glasgow, jsem odpověděla, že tu nemusím platit školné, můj profesor poznamenal, že stále tvrdí, že osvobození od poplatků přitahuje do Skotska studenty. Prohodil to přitom s takovým nadšením, jako kdyby ani v nejmenším nepochyboval o tom, že vysoké procento zahraničních studentů je a bude pro Skotsko jednoznačným přínosem.

Necropolis

A daly by se najít i další příklady: V metru mi asi před měsícem někdo podal noviny plné článků o pozitivních aspektech migrace a z rozhovorů s Indy a Pákistánci, kteří tu často prodávají v obchodech, jsem zas pochopila, že i oni vnímají Skotsko jako mnohem přívětivější a méně rasistickou část Velké Británie než třeba Anglii. Ostatně o pohledu některých mých spolužáků na rasistické projevy jedné paní v metru už jsem zde psala.

Šedivé město

Nalhávat někomu, že Glasgow je krásné, čisté, architektonicky bohaté město, ze kterého jasně vyzařují miliony investovaných liber, nikomu nebudu. Glasgow je totiž přesně takové jako většina měst, které vyrostly na těžkém průmyslu: je šedé, řada budovat by si zasloužila rekonstrukci a ve spojení s věčným deštěm nevypadá vždy zrovna optimisticky.

Budoucí největší město státu Skotsko?

V roce 2014 se bude konat ve Skotku referendum o tom, zda si místní obyvatelé přejí být nadále součástí Velké Británie. Toto referendum bylo už plánované i v minulosti, tehdy však bylo na poslední chvíli zrušeno, protože průzkumy ukazovaly, že by nezávislost Skotska u lidí neprošla.

Nacionalistická politika si od té doby získává stále větší a větší podporu; ostatně Scottish National Party (SNP) v posledních volbách do skotského parlamentu (2011) získala 69 ze 129 křesel. Na první pohled se může zdát, že to není nijak oslnivé číslo, musíte nicméně vzít do úvahy, že SNP získalo o 23 křesel více než v předchozích volbách a že je stranou, jejímž hlavním cílem je právě nezávislost Skotska. Zajímavý je ostatně i pohled na jiné stranické uspořádání ve skotském Holyroodu (lokální parlament Skotska) a londýnském Westminsteru (hlavní parlament pro celou Velkou Británii).

Univerzita v noci

Zatímco Westminster je volen většinovým systémem hovorově zvaným first-past-the-post (tedy jakýkoliv kandidát, který získá nejvyšší procento hlasů v daném volebním okrsku, je zvolen) a dochází v něm tedy často k většinovému zastoupení nějaké strany (Labour nebo Konzervativci), Holyrood funguje, podobně jako Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, na poměrném volebním systému, ve kterém se dá předpokládat větší zastoupení stran a nutnost vzniku koalic. Je tedy poměrně paradoxní, že v současném Westminsteru nikdo nedokázal získat většinu a vládne mu tak koalice Conservatives - Liberal Democrats, zatímco z voleb do Holyroodu vzešla jedna vítězná strana.

A ještě zajímavější tyto statistiky jsou, vezmeme-li v úvahu, že na britské úrovni mají prakticky šanci prosadit se jen tři strany: Labour, Conservatives, Liberal Democrats. Jenže zatímco ve Westminsteru tyto tři strany dohromady obsadí vždy více než 95 % křesel, v Holyroodu se jim společně nepodařila získat ani polovina.

Těžko říct, jak dlouho podpora SNP vydrží a jak se názor veřejnosti na samostatnost bude vyvíjet. Podle průzkumů prováděných každý rok za posledních deset let počet Skotů, kteří by byli pro nezávislost, kolísá někde mezi 30 a 40 %. Odpůrci samostatného Skotska často tvrdí, že by se pozice tohoto regionu po oddělení od Británie v mnohém zhoršila; politicky by Skotsko nebylo považováno za velmoc a nezasedalo by například v Radě bezpečnosti OSN, ekonomicky by si nemohlo dovolit financovat svůj současný sociální systém. Stejně tak vize Alexe Salmonda, současného leadera SNP, který prosazuje, že by i po oddělení od Spojeného království Skotsko mělo královnu jako hlavu státu a používalo libru jako platidlo, vyvolává otázky o tom, co by Skotsko potenciálně mohlo vůbec nezávislostí získat.

Stoupenci nezávislosti často hovoří o ropných zásobách v Severním moři, které by mohly region proměnit v jakési evropské Spojené arabské Emiráty. Alex Salmond například věří, že pokud by Skotsko investovalo dvě miliardy liber na rozvoj technologií, došlo by v ropném průmyslu k vytvoření dalšího půl milionu pracovních příležitostí a stát by tak mohl vytěžit každoročně (po dobu nějakých dvaceti let) ropu za 30 miliard liber. Což by dle Salmondovy vize mohlo vytvořit ze státu s pěti miliony obyvatel jednu z nejbohatších částí Evropy.

Cesta podél řeky Clyde

Vznešená ropná vize má nicméně své trhliny: Podle některých si Skotsko nemůže podobně vysokou počáteční investici dovolit, podle jiných zas není jasné, zda by mu při osamostatnění vůbec ropná naleziště připadla. V roce 1999 totiž vláda Tonyho Blaira oficiálně posunula námořní hranice Anglie, čímž 6,000 mil čtverečních poblíž skotského pobřeží, na kterých se velká část ropných zásob nachází, patří nyní oficiálně pod správu Anglie, potažmo Westminsteru.

Který z názorů na samostatnost mezi Skoty nakonec převáží, uvidíme už za dva roky.