Král Lear (Citizens Theatre, 2012)

Aneb o Králi Learovi v produkci The Citizens Theatre s Davidem Haymanem v hlavní roli.

Je to už pár měsíců, co jsem do Citizens Theatre zavítala na Krále Leara. Po fenomenální adaptaci s Derekem Jacobim, kterou o rok dříve uvedlo Theatre Royal, to měl být druhý Král Lear, kterého v Glasgow zhlédnu. A i když Jacobiho verzi stále řadím na první místo svého learovského žebříčku, přístup této skotské produkce byl tak osobitý, že si prostě krátkou zmínku zaslouží.

Zapomeňte na krále Leara, trpícího hrdinu, kterého dcery dovedly k šílenství. Ve vizi Dominica Hilla je Lear nesympatický, namyšlený, sexistický vládce, který vzhledově a vystupováním připomíná jakousi prazvláštní směs ruského cara a glasgowského neda (non-educated delinquent). Je to muž, který si je velmi vědom své moci a výjimečného postavení, závazky z tohoto statusu vyplývající však přijmout nechce a celé jeho království tak vypadá jako cosi mezi industriálním, chudým glasgowským East Endem a Evropou na konci první světové války. Jedinou náplní jeho dne jsou bujaré oslavy, a když člověk sleduje jeho výtržnické kumpány, ani se moc nediví požadavku obou dcer, aby se svého početného doprovodu vzdal.

Je to zvláštní, ale nikdy mi nedošlo, jak snadné je při zachování původního textu změnit vyznění celé hry. A už vůbec by mě nenapadlo, jak realisticky může taková adaptace působit a jak jednoduché bude pro diváka, který vidí Krále Leara poprvé, uvěřit, že přesně takhle to Shakespeare zamýšlel. Sbohem Leare-dobráku, který kvůli neuváženému rozhodnotí přišel o celé království, vítej Leare-padouchu, který svou zem dovedl na okraj nouze. 

Ne všem by toto zpodobnění sedělo, přece jen k postavě, která od počátku hry působí arogantním dojmem věčně opilého gangstera moc sympatií cítit nelze. Je možná tedy i štěstí, že Hayman, narozdíl od Jacobiho, nemá onu auru miláčka publika, která by z něj za všech okolností na jevišti vyzařovala. A stejně tak jako Sir Derek Jacobi naprosto automaticky sedí do oné tradiční vize se starším, milovaným, pošetilým králem, působí o deset let mladší David Hayman typově přirozeně v této modernější, krvavější, lokálnější verzi s vladařem, který není neviňátko ani na konci svých sil. 

Velmi specifický rozměr pak celému vyznění uděluje samotný závěr, ve kterém se Learova nejmladší dcera objevuje v pokročilém stupni těhotenství. Vzhledem k tomu, že od jejího útěku v prvním dějství uplynulo pouze několik týdnů, jaksi nedává smysl, že by otcem mohl být francouzský král, za kterého se v průběhu hry provdala.

Měl být tenhle Lear příběhem sexuálního zneužívání ze strany otce? Mnohé by tomu napovídalo.

A i když se nejedná o ztvárnění, které bych musela vidět pokaždé, jelikož při něm divák dostatečně nedocení onu závěrečnou tragickou scénu s Cordelií umírající v Learově náručí, patří Citizens Theatre můj obdiv za to, že se jim v originálním textu podařilo najít netradiční vyznění a pojmuli celý příběh naprosto jinak, než bych kdy čekala.

★★★☆