O rozdílu mezi analytickou a kontinentální filosofií

Aneb o tom, proč zbožňuji analytickou filosofii, zatímco k té kontinentální nemám ve většině případů velkou důvěru.

Tento článek je částečně motivován rozhovorem, který jsem včera vedla s jednou studentkou filosofie u nás na univerzitě. Pochází ze Slovenska a za ty více než dva roky, co jsem ve Skotsku, je prvním člověkem, od kterého jsem slyšela, že je s filosofií u nás na univerzitě vyloženě nespokojená. Její zklamání přitom vychází primárně z nabízených předmětů a z toho, co po ní vyučující v esejích požadují. Zmíněná slečna je totiž horlivou stoupenkyní kontinentální filosofie. A pokud zkrátka do anglicky mluvících zemí, kde většina univerzit vychází z analytických tradic, přijede někdo, kdo se chce učit o německém idealismu, tvrdě narazí. Stejně tak však bude zklamán ten, kdo bude doufat, že v Německu nebo centrální Evropě bude studium filosofie založeno na argumentaci, logice a racionalitě. Pro ty, kteří o tomto rozštěpení evropské filosofie doposud neslyšeli, tedy nabízím pár vět o rozdílu mezi kontinentální a analytickou filosofií.

Analytická filosofie připomíná vědu; podobá se například matematice nebo fyzice. Její zástupci věří v to, že jazyk dokáže popsat stav věcí a že může být nástrojem poznání. Analytická filosofie tedy vychází ze systému přesných definic, jejichž pravdivost se následně snažíte testovat v praxi. Dává přitom velký důraz na logiku a na správnou argumentaci. Zastánci analytické filosofie zkrátka věří, že existuje jistá, přesně určená cesta, jak má filosofie fungovat. Dobří filosofové jsou ti, kteří dokáží dobře argumentovat a jejichž myšlenky jsou jen těžce vyvratitelné. I proto mezi tradice tohoto směru patří debatování se stoupenci jiných názorů, ve kterých se dotyčný snaží obhájit svou teorii pod palbou logických protiargumentů. Chcete-li tedy v rámci analytické filosofie například zodpovědět otázku: "Co je spravedlnost?", nenapíšete dlouhou historicko-kulturní úvahu plnou metafor. Místo toho vymyslíte definici spravedlnosti a tu následně testujete na nejrůznějších příkladech, abyste viděli, zda funguje. Poté, co dospějete k závěru, že je správná, a co ji publikujete, se vám ozve akademik vyznávající jinou teorii spravedlnosti a v nějakém vědeckém časopisu vydá článek, ve kterém vysvětlí, proč je vaše hypotéza chybná. A na vás je, abyste jeho námitky buď přijali, nebo ukázali jejich nepravdivost / nerelevantnost.

Kontinentální filosofie se charakterizuje hůře, protože jejím hlavním znakem je vlastně vymezení se oproti analytické filosofii a spojuje tak řadu celkem odlišných směrů (například fenomenologie, existencialismus). Všeobecně by se ale dalo říct, že zavrhuje vědecké způsoby a že se místo toho dívá na filosofii z historické perspektivy. Texty kontinentálních filosofů mají umělečtější nádech a vycházejí z vize, že kultura, historie, čas a místo ovlivňují filosofii jako takovou a my tudíž tyto konstanty musíme brát v ohled. Jazyk je považován za nedokonalý nástroj a články kontinentálních filosofů tak postrádají jasnost a srozumitelnost analytických textů. Namísto přesných definic se setkáte s metaforami a dlouhými větami, jejichž interpretace je složitá.

Pokud studujete analytickou filosofií, budete mít pravděpodobně předměty jako filosofie vědy, logika, epistemologie, metafyzika, filosofie jazyka. Budete si klást otázky týkající se toho, jestli nás to, co vnímáme jako okolní svět, opravňuje věřit, že okolní svět existuje a že se podobá naší představě; jestli pro dobrou vědeckou hypotézu stačí, že správně předpovídá výsledky pozorovatelných měření, nebo zda musí pravdivě vysvětlovat, proč k daným jevům dochází; jestli se dá veškerá matematika zobecnit na logiku.

Pokud se zabýváte kontinentální filosofií, budete mít předměty zaměřené na jednotlivé kontinentální filosofy a předměty týkající se dějin filosofie. Budete se zabývat lidskými zkušenostmi, vývojem, historií. Vaším úkolem bude nahlížet na člověka, kterého mnozí kontinentální filosofové vnímají jako objekt, který je schopný změnit podmínky okolního světa a přivést jistou morální nebo politickou transformaci (viz díla Karla Marxe a Friedricha Nietzscheho).

Analytický filosof vám tedy řekne: "Zabývám se morálním racionalismem," kontinentální filosof vám řekne: "Zabývám se Hegelem."

Student analytické filosofie se učí správné argumentaci a schopnosti rozeznávat v běžných článcích, například novinových, argumentační chyby, student kontinentální filosofie se učí interpretovat texty.

Zastánce kontinentální filosofie bude analytickému filosofovi vytýkat, že nejde do hloubky, protože filosofii vytrhává z historického kontextu i z kontextu jiných děl daného autora. Zastánce analytické filosofie bude kontinentálnímu filosofovi vyčítat, že nejde do hloubky, protože se nestaží přijít s dobrými (proti)argumenty pro(ti) určité tezi a místo toho uznává filosofické texty jen proto, že mu přijdou zajímavé.

(Zrovna ve středu jsem absolvovala přednášku akademika ze St Andrews, který prosazoval vizi, že pokud teorii nezahodíme, když důkazy nesedí, držíme se oné teorie proto, že nám přijde zajímavá, ne kvůli její pravdivosti.)

Mezi analytické filosofy patří třeba Bertrand Russell, Ludwig Wittgenstein, Gottlob Frege, G. E. Moore, Willard Van Orman Quine, Karl Popper.

Mezi kontinentální filosofy patří třeba Friedrich Nietzsche, Soren Kierkegaard, Jacques Derrida, Slavoj Žižek, Edmund Husserl, Martin Heidegger.

Ukázka citovanosti jednotlivých filosofů ve filosofických časopisech. 'Big 3' jsou tři světově nejznámější filosofické časopisy, které vycházející v angličtině a jsou převážně analytické, 'others' je 93 zbylých filosofických časopisů, které jsou dostupné na JStor a z nichž se většina neřadí k analytické tradici. Heidegger a Nietzsche jsou zástupci kontinentální filosofie, Wittgenstein a Frege zástupci analytické filosofie.

(zdroj: Dr Eric Schwitzgebel z University of California, Riverside)

Tady je klasická ukázka analytické filosofie: Úryvek známé eseje Hilaryho Putnama 'Brains in a Vat' z knihy Reason, Truth and History:

Představte si lidskou osobu (můžete si představit, že jste to vy), kterou operoval šílený vědec. Mozek oné osoby (váš mozek) byl vyňat z těla a naložen do nádrže s živinami, které ho udržují naživu. Nervová zakončení byla připojena ke geniálnímu vědeckému počítači, který nutí osobu, jejíž mozek byl odebrán, věřit iluzi, že je vše naprosto v pořádku. Zdá se jí, že kolem jsou osoby, objekty, obloha atd.; nicméně ve skutečnosti vše, co tato osoba (vy) prožívá, je jen důsledkem elektronických impulzů cestujících z počítače k nervovým zakončením. Počítač je tak chytrý, že když se osoba pokusí zvednout ruku, zpětná vazba z počítače ji donutí "vidět" a "cítit" zdviženou ruku. (...) Když se tato možnost zmiňuje v přednášce z Teorie znalostí, důvod je, samozřejmě, nastínit klasický problém skepticismu vůči externímu světu v moderním kabátku. (Jak můžete vědět, že sami nejste v této situaci?) Nicméně tato hypotéza je také užitečná pro otázky týkající se vztahu mezi myslí a světem.

(vlastní překlad)

A tady je část díla kontinentální filosofie: Úryvek z Kierkegaardovy knihy Strach a chvění:

Vyprávění o Abrahámovi má tu podivnou vlastnost, že vždy udělá úžasný dojem, ať je chápeme sebeprostěji; ale i zde platí, že musíme "pracovat a býti obtíženi". Lidé se námaze vyhýbají, ale přesto chtějí toto vyprávě­ní pochopit. Mluví se ke cti Abrahámově, ale jak? Pří­běhu se dává forma zcela obecná; veliké u něho bylo to, že chtěl z lásky k Bohu obětovat to nejlepší. To je ovšem pravda, ale "to nejlepší" je neurčitý výraz. Takto se Izák v myšlence zcela prostě identifikuje s pojmem něčeho "nejlepšího". Kdo o tom medituje, s klidem si přitom může vykouřit dýmku, kdo naslouchá, protáhne si tře­ba přitom nohy. Kdyby byl onen bohatý mladík, s nímž se jednou Kristus setkal, všechen svůj majetek prodal a rozdal chudým, byl by chvályhodný jako vše velké. Bez úsilí bychom jej však také nepochopili - ale ani tak by se nestal Abrahámem, ani kdyby obětoval to, co měl nejlepšího. 

(přeložila Marie Mikulová-Thulstrupová)

Rozdíly jsou, myslím, jasné. Ne všechny filosofy můžeme sice rozdělit na analytické nebo kontinentální a ne vždy jsou hranice mezi analytickou a kontinentální filosofií jasné. Pravda je nicméně taková, že většina lidí, která se evropskou filosofií alespoň trochu zabývá, zcela přirozeně inklinuje k jedné větvi.

Já sama patřím mezi skalní zastánce analytické filosofie. Líbí se mi její vědečtější pojetí, její důraz na jasné a přesné vyjadřování. Ano, najdou se texty kontinentálních filosofů, které si ráda přečtu a které mě svou myšlenkou zaujmou, nepovažuji je ale za nic více než zajímavá literární díla. Vadí mi u nich, že nenabízí argumenty pro své hypotézy, že často vyznívají jen jako bláboly o jsoucnu a bytí, že v řadě případů, snad až na situace, kdy jsou zneužity politicky, vlastně nemohou být využity v jiném směru. Srovnejte si je s analytickou filosofií, která člověka vybaví skvělými jazykovými schopnostmi (viz můj předchozí článek) a která často pracuje na pomezí dvou oborů - akademici zabývající se filosofií vědy často mají univerzitní vzdělání ve filosofii a biologii / medicíně / fyzice, propagátoři filosofie matematiky jsou často držitelé titulů z matematiky a z filosofie, autoři některých významných textů politické filosofie jsou často druhým povoláním právníci nebo politologové - a asi je vám jasné, proč moje racionální duše inklinuje k anglo-americké filosofické tradici.

Chápu ale, že se najdou takoví - jako například ona slovenská studentka naší univerzity - kterým přijde analytická filosofie zbytečně svázaná konvencemi. Pro ně jsme ti, kteří se zbytečně zaobírají nesmyslnými detaily a kteří z jakéhosi prazvláštního důvodu hrozně rádi rozepisují argumenty na premisy a závěry. Nechápou naše nadšení nad tím, že je logický jazyk mnohem přesnější než přirozený jazyk, protože třeba nejednoznačné tvrzení "vše má příčinu" může být logicky napsáno jako ∀x∃yZxy (pro každé x existuje nějaké y, které x způsobuje) a ∃x∀yZxy (existuje nějaké x, které způsobuje všechna y), tudíž rozlišuje možnosti, že existuje jedna příčina všeho (druhý případ) i že příčina nemusí být jedna a ta samá pro vše (první případ).

Závěrem tohoto velmi dlouhého článku by se tedy snad jen hodilo říct, že pokud hodláte na univerzitě studovat filosofii a máte představu o tom, ke kterému odvětví ze dvou zmíněných máte blíže, vyberte si školu, která vámi vybraný typ vyučuje. Pokud totiž skončíte na škole, která je vám svým zaměřením blízká, můžete dospět do bodu, kdy - podobně jako já - začnete chodit i na přednášky předmětů, které nestudujete. Pokud ale máte představu, že budete studovat Heideggera, a skončíte mezi studenty, kteří hltají Russellův paradox, začne být pro vás škola utrpením.