Daniel Day-Lewis

Aneb o muži, který toužil být tesařem, a místo toho se stal nejúspěšnějším hercem Oscarové historie.

Pokud by někdo tvořil statistiku o tom, který herec dokáže z nejmenšího počtu rolí vytřískat největší počet cen, Daniel Day-Lewis by pravděpodobně vyhrál. Za posledních patnáct let natočil jen šest filmů, nicméně za polovinu z nich byl nominován na Oscara a dvě z těchto nominací proměnil. A právě ono poslední vítězství za film Lincoln (2012) z něj v pětapadesáti letech učinilo prvního muže, který má na kontě tři ceny Akademie pro nejlepšího herce v hlavní roli.

Není proto divu, že i přes jeho relativní neznámost u mainstreamových diváků, po spolupráci s ním touží ti nejlepší režiséři. Jenže přinutit Day-Lewise, aby se upsal nějakému projektu, je téměř nemožné. Stevenu Spielbergovi trvalo deset let, než ho přesvědčil, aby se zhostil role Lincolna. A škála filmů, v nichž Daniel odmítl (většinou hlavní) roli zahrnuje Pulp Fiction, Philadelphii, Schindlerův seznam, Anglického pacienta nebo Pána prstenů. 

Day-Lewis tvrdí, že na to, aby nějakou roli přijal, musí cítit neodolatelnou touhu prozkoumat život dané postavy. Je totiž vyznavačem Stanislavského metody (v angličtině známé jako "method acting"), která od herce vyžaduje, aby se emocionálně vcítil do své role, a tento proces dovádí do extrému, jakého si jiní herci netroufnou. Zapomeňte na herectví, Daniel Day-Lewis se v průběhu natáčení doslova stává svou postavou. V praxi to vypadá asi tak, že kvůli filmu nejen změní svůj hlasový projev (přízvuk, artikulaci, výšku a barvu hlasu), svou mimiku, chůzi, držení postavy nebo gestikulaci, ale hlavně to, že během natáčení "nevychází" ze své role. I když zrovna nestojí před kamerou, chová se tak, jak by v dané situaci jednala jeho postava, přičemž svou vlastní osobnost na několik týdnů až měsíců zcela potlačí. Lidé, kteří s ním pracují, tak až do poslední klapky nemají šanci poznat Daniela Day-Lewise jako člověka. Ten, s kým dennodenně přicházejí do styku, je totiž postava, kterou zrovna hraje. 

"V poslední den natáčení, po dokončení poslední scény filmu, se všichni rozešli; Daniel zmizel ve svém přívěsu, já se vydal poděkovat štábu. Po chvíli se ke mně doneslo, že by mě chtěl Daniel vidět, a tak jsem šel za ním. Stál ve svém přívěsu stále oblečený jako Abraham Lincoln, ale když jsem ho objal, Daniel na mě poprvé po čtyřech měsících promluvil jako Daniel Day-Lewis. To byl moment, který mě dojal, protože jsem si náhle uvědomil, že už se nebudu přátelit s člověkem, o kterém jsem začal skutečně věřit, že byl naším šestnáctým prezidentem."
- Steven Spielberg

S odhodláním žít několik týdnů život jiného člověka samozřejmě přichází potřeba vědět toho o dané osobě co nejvíc. Několikaměsíční studium všech dostupných informací o postavě, jejím zaměstnání, regionu, ze kterého pochází, nebo době, ve které žila, je jen špičkou ledovce. Daniel Day-Lewis je totiž známý tím, že jen teoretické znalosti mu nestačí, že chce na vlastní kůži poznat, jaké je to být tím, koho hraje.

Během natáčení Posledního mohykána (1992) tedy začal žít v divoké přírodě a naučil se stopovat, střílet a stahovat zvířata z kůže. Režisér Michael Mann tehdy prohlásil: "Co si Daniel neuloví, to nejí."

Poté, co byl obsazen do Ve jménu otce (1993), se rozhodl přespávat ve vězení a jíst vězeňskou stravu. Ostatní lidi ze štábu přitom požádal, aby ho v průběhu natáčení šikanovali, uráželi a lili na něj nečekaně studenou vodu. Ani tím však jeho touha zjistit, jak se cítil hlavní hrdina, uspokojena nebyla. Protože potřeboval pochopit, proč by se nevinný muž přiznal k činu, který nespáchal, dostali dozorci nařízeno, aby mu tři po sobě jdoucí noci bránili ve spánku. Čtvrtý den byl za stavu spánkové deprivace podroben devítihodinovému výslechu, kdy na něj nastoupili tři profesionální týmy vyšetřovatelů. 

Když přijal roli v Boxerovi (1997), rozhodl se postoupit intenzivní trénink. Tři roky se učil boxovat, posledních 18 měsíců byl přitom vystaven stejné každodenní záteži jako profesionálové. Během tohoto období tak absolvoval 350 kol v ringu a skončil i se zlomeným nosem. Jeho trenér v závěru prohlásil, že pokud by se Daniel rozhodl vydat na dráhu profesionálního boxera, nic by mu nebránilo.

Kvůli Gangům New Yorku (2002) se naučil se řeznické řemeslo a také chytil zápal plic, protože odmítl v přestávkách mezi natáčením nosit teplé oblečení, které jeho postava z 19. století nemohla vlastnit. A když se ho lékaři rozhodli vyléčit moderními metodami? Podle dostupných informací odmítl také.

První fotka Daniela Day-Lewise během jeho transformace do postavy Lincolna. Nějaký filmový fanoušek ho tehdy vyfotil, když Day-Lewis zavítal do restaurace na oběd.

Jakkoliv nicméně jeho metody přitahují zájem tisku, Daniel Day-Lewis o svém herectví rád nemluví. Prý proto, že na něm nevidí nic zajímavého: Své postavy během natáčení hraje i mimo kameru prostě jen proto, že je to lehčí, než kdyby musel na povel náhle změnit své vystupování. A taky si prý uvědomuje, jak egocentricky, domýšlivě a nafoukaně musí jeho chování působit. Zatímco jiní herci tedy poskytují rozhovory médiím, Daniela Day-Lewise v žádných talkshow neuvidíte. Ceny, které mu nejrůznější organizace udělí, si zdvořile převezme, jinak ale dává přednost soukromí na svém venkovském sídle v Irsku. Lidé žijící ve stejné oblasti ostatně občas ani netuší, jak známého souseda mají. Když se jedna televizní stanice přijela do Wicklow před několika měsíci na známého usedlíka zeptat tamních obyvatel, řada lidí si myslela, že je tesař nebo stavitel.

Paradoxně nebyli zas tak daleko od pravdy. DDL chtěl k tesařství utéct od své úspěšné filmové kariéry mnohokrát a jednou se mu to dokonce podařilo. Psala se tehdy druhá polovina 90. let, když Oscarem oceněný Day-Lewis odjel tajně do Itálie a svou lásku k práci se dřevem se rozhodl proměnit ve svou novou profesi. Není přesně jasné, kolik týdnů, měsíců nebo snad i let svou novou práci provozoval, je ale zřejmé, že důvodem jeho návratu do hereckého světa byla nabídka role od Martina Scorseseho. A tak Day-Lewis opustil Itálii, natočil Gangy New Yorku a vysloužil si svou třetí Oscarovou nominaci.

Dva z mnoha hlasů Daniela Day-Lewise:  Improvizovaný proslov z Až na krev a krátká řeč z Lincolna
Znamenají ty dlouhé prodlevy mezi jednotlivými rolemi a úniky do světa manuální práce, že ho herectví nebaví? Ne. Daniel pouze tvrdí, že když nějakou roli přijme, chce jí být schopen dát vše. A aby to dokázal, musí ho daná postava fascinovat natolik, že její život touží dočasně žít.

Dokud tedy budou na jeho adresu v Irsku přicházet zajímavé scénáře, dá se očekávat, že se na velké plátno bude vracet i Daniel Day-Lewis. Vždy sice s několikaletým odstupem, vždy ale tak dokonale podrobený své postavě, že je ve své roli prakticky nepoznatelný.