Hra: Večer tříkrálový / Twelfth Night (William Shakespeare)
Divadlo: Shakespeare's Globe, Londýn
Režie: Tim Carroll
Hrají: Mark Rylance, Stephen Fry, Liam Brennan, Paul Chahidi a další
V programu: od 22. září 2012 do 14. října 2012 (18 představení)
Viděná představení: 30. září 2012 (13.00), 30. září 2012 (18.30), 7. října 2012 (13.00), 7. října 2012 (18.30)
O Večeru tříkrálovém (v originálu Twelfth Night) jsem chtěla něco napsat od té doby, co jsem se na přelomu září a října zbláznila a zašla v Londýně na čtyři představení této hry. Můj prvotní zájem, tedy při pořizování prvních dvou lístků, spočíval v možnosti vidět naživo Stephena Frye; přece jen na divadelních prknech nestál od roku 1995, takže kdo ví, jestli si ještě někdy v nějaké Shakespearově hře zahraje.* Byl to nakonec ale někdo úplně jiný, kdo mě přinutil vrátit se do Londýna následující víkend a absolvovat další dvě představení. Mark Rylance.
Stephen Fry a Mark Rylance
Pokud nepatříte mezi fanoušky britského nebo amerického divadla, je pravděpodobné, že jste o něm nikdy neslyšeli. Nebo jste možná jako já párkrát zaslechli, že patří mezi britskou divadelní elitu, ale nevěnovali jste tomu moc pozornosti, protože jste neměli příležitost ho v ničem vidět. Mark Rylance totiž filmy netočí. A tak teprve, když se vám podaří odchytit některou z divadelních produkcí, ve kterých vystupuje, máte šanci pochopit, proč ho jeho kolegové nazývají jedním z nejlepších (divadelních) herců současnosti a proč si za posledních šest let vysloužil pět nominací pro nejlepšího herce na Tony Awards (nejvýznamnější americká divadelní cena) a Olivier Awards (nejvýznamnější britská divadelní cena), z nichž tři proměnil. Ostatně ta poslední nominace, která mu bohužel výhru nezajistila, byla právě za Večer tříkrálový. Ceny se předávaly před měsícem a oklikou mi připomněly, že jsem tenhle článek chtěla už delší dobu napsat.
Nejdřív ale dva odstavce k ději hry: Od sebe nerozeznatelná dvojčata Viola (Johnny Flynn) a Sebastian (Samuel Barnett) ztroskotají u pobřeží Balkánského poloostrova, přičemž ani jeden netuší, že ten druhý nehodu přežil. Vědoma si toho, že jako žena je v cizí zemi bez doprovodu v nebezpečí, se Viola rozhodne vydávat za muže a pod jménem Cesario vstoupí do služeb vévody Orsina (Liam Brennan). Orsino se už delší dobu dvoří hraběnce Olivii (Mark Rylance), která ho však vytrvale odmítá, jelikož kvůli nedávné smrti svého otce a bratra žije ve smutku. Na Oliviině dvoře, kde se odehrává většina příběhu, se pak divák seznamuje ještě s několika dalšími postavami, které zasahují do příběhu; za všechny jmenujme hlavně služebnou Marii (Paul Chahidi) a majordoma Malvolia (Stephen Fry).
Popis následujících událostí by kvůli Shakespearově snaze zamotat všechny dějové linky do sebe mohl působit nesrozumitelně, spíše než o objasnění všeho, co se stane, se tedy jen pokusím nastínit několik hlavních zápletek. Viola si rychle nachází svou cestu ke svému pánovi Orsinovi, ten ale nadále touží po manželství s Olivií, ke které Violu, považujíc ji za Cesaria, vyšle jako svého posla. Olivia Violině kouzlu, či spíše kouzlu Cesaria, okamžitě propadne a je kvůli ní ochotná skončit období svého smutku. V té samé době si také několik postav na hraběnčině dvoře rozhodne vystřelit z Malvolia a přesvědčí ho, že ho Olivia tajně miluje a že on, cítí-li k ní to samé, by měl slevit ze svého upjatého vystupování a chovat se navzdory Oliviině smutku radostně. A aby toho nebylo málo, začíná se na scéně objevovat i Sebastian, kterého si zbylé postavy samozřejmě pletou s Cesariem.
Jak vám nejspíš došlo už při vyjmenovávání obsazení, Večer tříkrálový byl v podání Shakespeare's Globe jednou z oněch produkcí, ve kterých i ženské role hrají muži. Normálně sice patřím mezi ty, kteří raději vidí na jevišti muže i ženy, tentokrát mi ale tento návrat do Shakespearových časů vůbec nevadil. Dvě ženské role si mě totiž získaly více než ty mužské. Paul Chahidi byl v roli Marie naprosto kouzelný a stal se jednoznačně nejvtipnější postavou příběhu. (Chahidi si za své ztvárnění vysloužil nominaci na Olivier Award pro nejlepšího herce ve vedlejší roli.) A Mark Rylance... tam mi docházejí slova. Řeknu to asi takhle: Nikdy bych nečekala, že na mě muž hrající ženskou postavu zapůsobí natolik, že budu mít problém jmenovat jakoukoliv herečku, která by mi do oné role seděla lépe než on. Až se mi hodí použít jeden z nejznámějších citátů z Večera tříkrálového:
Be not afraid of greatness: some
Neboj se velikosti; někdo
are born great, some achieve greatness, and some
se jako velikán narodí, někdo velikosti docílí, a někomu
have greatness thrust upon 'em.
je velikost vnucena.
(vlastní překlad; jednání II, scéna V)
Komediální potenciál Marka Rylance je zkrátka nezměrný a jeho herecký výkon je sám o sobě hodný oněch £5, které jsem dala za lístek. Zcela jsem tedy chápala pohnutky jednoho diváka, který se se mnou dal do řeči a který se mi svěřil, že si kvůli Rylancovi koupil lístky na všech osmnáct představení. (Je přitom hezké, že jelikož jsem se svými přáteli podobně jako tento pán vždy zabrala místa v první řadě divadla, Rylance si nás zjevně pamatoval, a když nás viděl sedět před divadlem, přišel nás pozdravit.)
A ačkoliv to byl Rylance, kdo celé představení zvedal do nebeských výšin, zbytek obsazení byl výjimečně silný. S mým profesorem politické filosofie, kterého jsem na představení Večera tříkrálového náhodou potkala, jsme se shodli, že ačkoliv Stephen Fry nehrál v divadelní hře od poloviny 90. let, má přesně ty kvality, které divadlo jako je Shakespeare's Globe vyžaduje. Umí totiž hrát směrem k lidem, podat svůj monolog tak, aby to vypadalo, že mluví přímo k vám. V jiných divadlech, kde je obecenstvo hercům vzdálené, tato schopnost může působit rušivě, ale právě v Shakespeare's Globe, kde diváci musí doslova uhýbat před rekvizitami, vyznívá jakékoliv zapojení publika do hry nesmírně sympaticky.
Nicméně nejde jen o herce a jejich přístup k divákům; pozitivní aspekty této adaptace bych mohla vyjmenovávat donekonečna. Kostýmy, které se šijí ručně z těch nejlepších látek, vypadají úchvatně. Hudební vsuvky zpívané několika postavami v průběhu hry na mě skutečně působili dojmem, že byly složeny ne v jednadvacátém, ale v sedmnáctém století. Nápad, aby se herci oblékali přímo na jevišti před očima diváků, vyznívá sympaticky. A co je nejdůležitější, Shakespearův text pod taktovkou režiséra Tima Carrolla podán publiku tak, že nepůsobí zastarale.
★★★★
Poznámka: Večer tříkrálový se po 18 představeních v Shakespeare's Globe přesunul do Apollo Theatre, kde se hrál celou zimu. V červnu tohoto roku (2013) by se měl záznam hry promítat v britských kinech a na podzim by ho měli mít na velkém plátně možnost vidět i diváci v ČR. V listopadu se plánuje dočasné uvedení produkce na Broadwayi.
* Dodatek: Aniž to očekávám, vyjde pár hodin po publikování tohoto příspěvku v novinách zpráva, že se Stephen Fry minulý rok pokusil o sebevraždu. Předávkoval se prý prášky, které zapil vodkou. Jeho producent ho naštěstí našel v bezvědomí (a se čtyřmi zlomenými žebry) včas na to, aby se Stephen pod dohledem lékařů ze všeho dostal. Vzhledem k tomu, že Stephen Fry otevřeně přiznává své deprese a že se nejednalo o jeho první pokus o sebevraždu, bych asi neměla být překvapená. Ale i tak mě to zaskočilo. Jakkoliv sobecky to bude v této situaci znít, je zkátka zvláštní uvědomit si, že jsem ho na podzim viděla v divadle a dokonce s ním prohodila pár slov před představením a že nebýt jedné šťastné náhody, mohlo být vše jinak.
A ačkoliv to byl Rylance, kdo celé představení zvedal do nebeských výšin, zbytek obsazení byl výjimečně silný. S mým profesorem politické filosofie, kterého jsem na představení Večera tříkrálového náhodou potkala, jsme se shodli, že ačkoliv Stephen Fry nehrál v divadelní hře od poloviny 90. let, má přesně ty kvality, které divadlo jako je Shakespeare's Globe vyžaduje. Umí totiž hrát směrem k lidem, podat svůj monolog tak, aby to vypadalo, že mluví přímo k vám. V jiných divadlech, kde je obecenstvo hercům vzdálené, tato schopnost může působit rušivě, ale právě v Shakespeare's Globe, kde diváci musí doslova uhýbat před rekvizitami, vyznívá jakékoliv zapojení publika do hry nesmírně sympaticky.
Stephen Fry jako Malvolio. Fotku, kterou někdo pořídil během představení, sdílím už jen proto, abyste si mohli udělat představu, jaký pohled vám první řada v Shakespeare's Globe poskytuje.
Nicméně nejde jen o herce a jejich přístup k divákům; pozitivní aspekty této adaptace bych mohla vyjmenovávat donekonečna. Kostýmy, které se šijí ručně z těch nejlepších látek, vypadají úchvatně. Hudební vsuvky zpívané několika postavami v průběhu hry na mě skutečně působili dojmem, že byly složeny ne v jednadvacátém, ale v sedmnáctém století. Nápad, aby se herci oblékali přímo na jevišti před očima diváků, vyznívá sympaticky. A co je nejdůležitější, Shakespearův text pod taktovkou režiséra Tima Carrolla podán publiku tak, že nepůsobí zastarale.
★★★★
Poznámka: Večer tříkrálový se po 18 představeních v Shakespeare's Globe přesunul do Apollo Theatre, kde se hrál celou zimu. V červnu tohoto roku (2013) by se měl záznam hry promítat v britských kinech a na podzim by ho měli mít na velkém plátně možnost vidět i diváci v ČR. V listopadu se plánuje dočasné uvedení produkce na Broadwayi.
* Dodatek: Aniž to očekávám, vyjde pár hodin po publikování tohoto příspěvku v novinách zpráva, že se Stephen Fry minulý rok pokusil o sebevraždu. Předávkoval se prý prášky, které zapil vodkou. Jeho producent ho naštěstí našel v bezvědomí (a se čtyřmi zlomenými žebry) včas na to, aby se Stephen pod dohledem lékařů ze všeho dostal. Vzhledem k tomu, že Stephen Fry otevřeně přiznává své deprese a že se nejednalo o jeho první pokus o sebevraždu, bych asi neměla být překvapená. Ale i tak mě to zaskočilo. Jakkoliv sobecky to bude v této situaci znít, je zkátka zvláštní uvědomit si, že jsem ho na podzim viděla v divadle a dokonce s ním prohodila pár slov před představením a že nebýt jedné šťastné náhody, mohlo být vše jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat