Pět filosofických knih, které stojí za to znát (a jejichž přečtení vám nezabere moc času)

Čas od času se mě někdo zeptá, jaké filosofické knihy jsou mé nejoblíbenější. Nebo jaké bych doporučila někomu, kdo filosofii nestuduje. Zkusila jsem tedy dát dohromady vysoce krátký seznam vysoce krátkých knih, které mám subjektivně ráda a které podle mě mohou zaujmout i někoho, kdo se filosofií nehodlá jinak zabývat.

Nečekejte tedy, že budu doporučovat Platóna, Aristotela nebo stoiky, protože ačkoliv mám osobně jejich díla ráda, filosofie od dob antiky přece jen urazila jistou cestu. Nebudu zmiňovat ani Wittgensteinův Tractatus Logico-Philosophicus nebo Russellovy Principy matematiky, protože ač obě knihy patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na poli filosofie ve 20. století urodilo, pochopit je vyžaduje větší úsilí a není asi vhodné s nimi začínat.

I tak ale cítím povinnost dodat, že se filosofie nedá číst jako běžná kniha a že po vás vyžaduje, abyste myšlenky autora před bezmyšlenkovitým přijetím zkusili racionálně vyvrátit. Máte-li na to náladu, tady je oněch pět knih v abecedním (a shodou okolností i chronologickém) pořadí:


René Descartes - Meditace o první filosofii (1641)

Pokud jste nikdy nečetli žádné filosofické dílo a netušíte, kde začít, zkuste Meditace o první filosofii. Mé anglické vydání má bez předmluvy a dodatků pouhých 52 stran, přičemž pokud se zaměříte jen na první dvě meditace (po nich kvalita upadá), dostanete se na pouhých 12 stran textu. To není špatné, ne?

V čem jsou nicméně Meditace tak zajímavé? Bez velkého nadnesení by se dalo říci, že se jedná o první dílo moderní filosofie. Zatímco v antice a středověku považovali autoři některé věci za předem dané, Descartes je při hledání pravdy a znalostí ochotný zavrhnout vše, čemu doposud věřil. A když říkám, vše, tak skutečně myslím naprosto vše; je ochotný přijmout i to, že on sám neexistuje.

Descartes přitom v Meditacích reaguje na skeptiky (= filosofy, kteří nevěří, že je jakékoliv poznání možné) a snaží se dokázat, že máme právo věřit v existenci alespoň nějakých základních pravd. Jakožto správný "moderní" filosof přitom postupuje tak, že se snaží představit argumenty skeptiků v té nejlepší možné podobě, a pak je racionálně vyvrátit. Paradoxně ale v první meditaci vytvoří tak inteligentní a mocnou námitku proti vědomostem, že skeptici budou silnější než kdy dříve a Descartes se z pasti už nevymotá. (V meditacích č. 3 - 6 to sice přivedením boha na scénu zdánlivě dokáže, logicky je ale snadné jeho argument zavrhnout.)

Ukázka:

Již před několika lety jsem si povšiml, kolik nepravdivého jsem v dětství připustil jako pravdivé a jak pochybné je cokoli, co jsem na tom poté vystavěl, a že tudíž, pokud bych si přál stanovit ve vědách někdy něco pevného a stálého, je třeba jednou za život vše zbořit a započít nanovo od prvních základů; ale vypadalo to jako  ohromný úkol a vyčkával jsem na tak zralý věk, že by pro dosažení hledaného poučení již nemohl přijít vhodnější. Proto jsem otálel tak dlouho, že bych se nakonec provinil, kdybych čas zbývající k jednání strávil váháním. Dnes jsem tedy náležitě oprostil mysl od všech starostí, zajistil si nerušený klid, jsem sám a konečně se budu vážně a svobodně věnovat všeobecnému bourání svých názorů. 

(překlad Petr Glombíček, Tomáš Marvan a Pavel Zavadil) 

Thomas Hobbes - Leviathan (1651)

Politické názory Johna Locka jsou v kontextu současné liberální společnosti jednoznačně populárnější, jelikož byly základním stavebním kamenem pro ústavu Spojených států, akademičtí filosofé a politologové však jednoznačně preferují Thomase Hobbese. Locke totiž působí dojmem, že si předem stanovil závěr své teze (soukromý majetek existuje, všichni lidé mají přirozená práva) a pak se snažil splácat dohromady nějaký text, aby ji podpořil. (Můj profesor politické filosofie například jednoho večera, kdy jsme s ním byli v baru, žertoval, že kdybychom si do googlu zadali frázi "John Locke argument", vyjede nám nula odkazů.)

S Hobbesovým závěrem, podle kterého je absolutistická monarchie naprosto legitimní způsob vlády, naopak souhlasit nemusíme, jeho argumentace je ale tak přesvědčivá, že Leviathan patří dodnes mezi jednu z nejcitovanějších knih politické filosofie. Bývá zmiňován například v mezinárodních vztazích, kde se Hobbesova vize přirozeného stavu (anglicky: state of nature) používá jako popis anarchie. Ostatně například nejvýznamnější teorie mezinárodních vztahů 20. století zvaná realismus (a později s úpravami pozměněná na neorealismus) na Hobbesovi víceméně staví.

Leviathan je o něco delším dílkem než jiná zmíněná v tomto seznamu; kniha rozdělená na 4 části má kolem 450 stran. Nejvýznamnější, nejcitovanější a nejdůležitější pro pochopení Hobbesova argumentu je nicméně 13. kapitola (cca 4 strany rozebírající lidskou povahu). Když od třinácté kapitoly dočtete zbytek první části a přidáte si k tomu ještě druhou část, kde Hobbes líčí svou představu státu (dohromady přibližně 160 stran), budete znát Leviathan dostatečně dobře na to, abyste mu plně porozuměli a mohli se zapojit do prakticky jakékoliv diskuze, která se ho nějak týká. (Třetí a čtvrtou částí Leviathanu se dnes stejně nikdo nezabývá.)

Ukázka:
Všechno to, co je tedy důsledkem válečné doby, kdy je každý člověk nepřítelem každého člověka, je rovněž důsledkem časů, kdy lidé nemají žádnou jinou jistotu, než tu, kterou jim skýtá jejich vlastní síla a invence. Za takové situace není místa pro píli, protože její plody jsou nejisté; a tedy neexistuje ani obdělávání půdy, žádná lodní doprava, žádná doprava zboží po moři, žádné pohodlné budovy, žádné nástroje pro dopravu a přepravu věcí, které vyžadují velkou sílu, žádné poznatky o povrchu Země, žádné výpočty času, žádná umění, žádné písemnosti, žádné společenské vztahy, ale co je ze všeho nejhorší, neustálý strach a hrozba násilné smrti. A lidský život je osamělý, ubohý, ohavný, zvířecí a krátký.


David Hume - Pojednání o lidské přirozenosti (1739) / Zkoumání lidského rozumu (1748)

David Hume, který se společně s J. S. Millem řadí mezi skotské zástupce na tomto seznamu, byl přesně tím typem filosofa, proti kterému Descartes se svými Meditacemi vystupoval. Byl totiž skeptik. A to skeptik tak přesvědčivě argumentující, že se mu nejednou podařilo vyvrátit myšlenky, které lidé před ním nekriticky přijímali dvě tisíciletí.

Hume je mnohými akademiky, které osobně znám, považován za nejlepšího filosofa všech dob, což mě snad ospravedlňuje k tomu, že zde zmíním dvě díla; ani kdyby mi někdo přiložil zbraň k hlavě, nedokázala bych se asi rozhodnout, které je lepší, významnější a působivější.

Pojednání o lidské přirozenosti začal Hume psát jako šestnáctiletý a všeobecně by se dalo říct, že je to dílo radikálnější. V nejrůznějších jeho částech však naleznete myšlenky, které doslova převrátily filosofii a které jsou dnes přijímány prakticky všemi. Kniha II, část III, sekce III například krátce vysvětluje, proč antický ideál, podle kterého by jednání člověka mělo být motivováno rozumem, může být zahozen. Rozum nemůže být motivátorem činů a nemůže nás přesvědčit, abychom něco udělali, tvrdí Hume a argumentuje tak přesvědčivě, že dodnes nikdo nedokázal opak.

Kniha III, část I, sekce I pak zas představuje is-ought fallacy, tedy příklad špatné argumentace, kdy autor nečiní rozdíl mezi deskriptivním tvrzením (A je B) a normativním tvrzením (A by mělo být B) a od jednoho přechází plynule k druhému. Z osobní zkušenosti musím říct, že je to vůbec jedna z nejčastějších argumentačních chyb, kterou v běžném životě zaznamenávám; nebudu radši ani počítat, kolikrát měsíčně třeba narazím na někoho, kdo si myslí, že pokud v zákoně stojí X, vyplývá z toho, že X je správné, nebo že pokud všichni dělají Y, měl bych i já mít právo udělat Y. Hume je první, kdo na tento přechod mezi tím, co je, a tím, co by mělo být, upozorňuje a také první, kdo vysvětluje, proč nám to, jaký svět je, nemůže říct nic o tom, jaký by svět měl být.

Zkoumání lidského rozumu se za Humova života setkalo s mnohem větší popularitou než Pojednání a bylo například Kantem označeno za dílo, které ho donutilo přehodnotit pohled na svět a zahodit zažité názory. Kniha přitom staví přitom na řadě myšlenek, které Hume představil už v Pojednání; zaměřuje se však na to nejdůležitější a snaží se vše představit ve srozumitelnější a jasnější podobě. Hned v první části tedy Hume poukazuje na rozdíl mezi jakousi pseudo-filosofií, která sděluje zřejmé a je populární mezi širokou veřejností, a skutečnou filosofií, která touží svět pochopit. Pokud tedy třeba napíšete, že by se k sobě lidé měli chovat hezky, nemůžete být považován za filosofa: to, co zmiňujete, je naprosto jasné a banální; nikdo nebude tvrdit, že k sobě lidé mají být zlí. Skutečný filosof je ten, kdo jde po abstraktních myšlenkách; kdo se snaží odhalit principy, proč tomu tak je. Jeho dílo si možná obyčejný člověk nepřečte, pomáhá nám ale rozumět světu. Je to asi jako rozdíl mezi tím, že napíšete, jak slunce vychází každý den, a tím, že dáte dohromady fyzikální teorii vysvětlující pohyb Země po elipse kolem Slunce.

Hume se na tuto "správnou" filosofii zaměřuje a několik abstraktních myšlenek představuje. Vysvětluje například, co znamená naše víra, že X způsobuje Y, nebo že z racionálního hlediska nemáme právo předpokládat budoucí události na základě našich zkušeností z dob minulých. Zaměřuje se také na svobodnou vůli a na nemožnost racionálního obhájení zázraků. A v úplném závěru se vrací i ke svému skepticismu; ač se považuje za umírněného skeptika, přiznává, že absolutním skeptikem pochybujícím o existenci všeho nemůže být nikdo, protože lidské bytosti prostě nedokáží fungovat pod představou, že nic kolem nich nemusí existovat.

 Ukázka:
Všechny předměty lidského rozumu či zkoumání mohou být přirozeně rozděleny na dva druhy, totiž na vztahy idejí a faktické okolnosti. Prvnímu druhu přísluší vědy jako geometrie, algebra a aritmetika a krátce všechna tvrzení, jež jsou jistá na základě nahlédnutí nebo důrazu. Že čtverec nad přeponou se rovná součtu čtverců nad odvěsnami, to je věta, která vyjadřuje vztah mezi těmito obrazci. Že třikrát pět rovná se polovině z třiceti vyjadřuje vztah mezi těmito čísly. K větám tohoto druhu lze dospět pouhým myšlenkovým výkonem bez závislosti na tom, zda cokoliv ve vesmíru vůbec existuje. I kdyby v přírodě nebyl žádný kruh nebo trojúhelník, pravdy dokázané Euklidem by navždy podržely svou jistotu a zřejmost.

(překlad Josef Moural)

Immanuel Kant - Základy metafyziky mravů (1785)

Immanuel Kant nepíše jednoduše, jeho dílo patří ale k tomu nejlepšímu, co se na poli filosofie za tři tisíciletí urodilo. Základy metafyziky mravů jsou vysoce technickou knihou, ve které Kant vysvětluje morální filosofii ne skrz pocity nebo zkoumáním příkladů z praxe, ale pouze použitím rozumu. I proto ostatně v knize obhajuje tezi, že morální jednání nespočívá v jednání ze soucitu nebo na základě jiných emocionálních stavů, ale v racionalitě.

Základy jsou rozděleny na tři sekce: první se zabývá tím, proč je jednání z motivu povinnosti morální; v druhé představuje kategorický imperativ (nejvyšší zákon morálky) a snaží se dokázat, proč je platný pro všechny racionální bytosti; ve třetí vysvěluje, proč jsou lidé racionální bytosti a proč svoboda, autonomie a racionalita jsou vlastně jedno a to samé. Třetí část prý bývá některými profesory v rámci bakalářského studia vynechávána, protože je považována za příliš náročný komponent; mně však paradoxně přišla nejjednodušší, jelikož logicky vyplývala ze všeho, co Kant napsal do té doby.

V každém případě Základy metafyziky mravů vysvětlující podstatu Kantových myšlenek patří mezi to nejkratší, co tento známý filosof napsal, a jsou čtenářsky přístupnější, v čemž podle mě spočívá jejich obrovská výhoda nad známějšími, složitějšími a delšími Kritikami. Moje anglické vydání má méně než 100 stran, což zní hodně příznivě. Nicméně připravte se, že Kant se nedá číst rychle a že se napoprvé můžete v textu lehce ztrácet.

Ukázka:
Jestliže myslím hypotetický imperativ, nevím nic předem o tom, co bude obsahovat, pokud není dána podmínka. Jestliže však myslím kategorický imperativ, vím ihned, co obsahuje. Neboť ježto imperativ obsahuje kromě zákona pouze nutnost, aby maxima byla tomuto zákonu přiměřená, ale zákon neobsahuje žádnou podmínku, jíž by byl omezen, pak nezbývá nic než obecnost zákona vůbec, jemuž má být maxima jednání přiměřená, a jedině tuto přiměřenost předvádí imperativ vlastně jako nutnou. 
Kategorický imperativ je tedy pouze jediný, a to tento: jednej jen podle té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.

(překlad Ladislav Menzel)

John Stuart Mill - O svobodě (1859)

Vysoce subjektivní položka na tomto seznamu, ale zajímá-li vás politický liberalismus, na lepší knihu asi jen tak nenarazíte. Na O svobodě mám osobně nicméně ráda nejen to, že se jedná o lehce čtivou, argumentačně zdařilou knihu, ale i to, že je to dílo, které ovlivnilo politiku; Millův pohled na osobní svobodu jednotlivce se například více než 100 let po vydání On Liberty použil jako jeden z hlavních argumentů pro dekriminalizaci homosexuality ve Velké Británii a dodnes je to kniha, kterou citují snad všichni liberálně orientovaní filosofové, politologové a politici. Ostatně kopii O svobodě prý při nástupu do funkce dostane každý předseda Liberálních demokratů, třetí nejsilnější britské politické strany, aby si pamatoval, jaké hodnoty má ze svého postu zastávat.

Prakticky orientované O svobodě ukazuje, jaká nebezpečí s sebou nese demokracie i proč je důležité, aby společnost dovolila lidem rozhodovat nad svým životem. Mill ve svém díle obhajuje individualismus, který dnes bývá nazýván osobní autonomií a v posledních padesáti letech se stal snad nejčastěji prosazovanou hodnotou všech anglo-amerických politických filosofů. Jde o myšlenku, že by lidé měli mít právo rozhodnout se sami, co považují v životě za hodnotné, a žít svůj život na základě tohoto rozhodnutí. Autonomie je pro Milla prostředkem k dosažení jiných hodnot i cílem sama o sobě; třeba rozvoj by byl nemožný, pokud by neexistovali lidé, co se nějakým způsobem liší. Co je ale důležitější, schopnost rozhodovat nad svým životem, je to, co je pro člověka specifické a kvůli čemu má náš život nějakou cenu.

I proto Mill obhajuje myšlenku, že zákony společnosti tu nejsou proto, aby vás chránily před vámi samotnými. Pokud jste dospělí a neohrožujete svým jednáním ostatní, nemají vám jiní (ani stát) právo rozkázat, abyste za určité situace jednali tak, jak si přejí oni.

Jako jiné knihy na tomto seznamu i O svobodě se řadí mezi kratší díla filosofie; moje vydání má méně než 150 stran. Většinu těch nejznámějších, nejzajímavějších myšlenek přitom čtenář nalezne v první třetině knihy; zbytek se spíše věnuje detailům, příkladům a aplikací Millových názorů do praxe.

Ukázka:

Ten, kdo nechává svět nebo nějakou jeho část, aby mu určoval cestu životem, nepotřebuje žádné lepší schopnosti než umění imitace. Naopak ten, kdo si vybírá svou cestu sám, zapojuje všechny své dovednosti. Potřebuje umět pozorovat, aby viděl, uvažovat a posuzovat, aby předvídal, sbírat informace, aby si utvořil názor, rozlišovat, aby se rozhodl, a pevnost a sebekontrolu, aby si svůj názor udržel. (...) Je jistě možné, že člověk může být jinými veden tou správnou cestou a může se vyvarovat jakékoliv bolesti, aniž by potřeboval kteroukoli z těchto dovedností. Ale jaká bude hodnota jeho života jakožto lidské bytosti?

(vlastní překlad)