Robbie Williams Swings Both Ways (Praha)

Můj pátý koncert Robbieho Williamse za poslední tři roky.

V červnu 2011 jsem ho viděla s Take That v Manchesteru. Na vystoupení jsem šla primárně s tím, že chci vidět naživo Roba, nakonec jsem si ale užila i části, kde ostatní čtyři členové jeho bývalé skupiny vystupovali o samotě. (více tady)

V září 2012 odehrál Rob v Glasgow svůj nejmenší koncert od poloviny devadesátých let. Hrál především rockovější písně z počátku své kariéry jako Old Before I Die nebo Karma Killer a ani ne dvoutisícové obecenstvo si je užívalo. Komornější atmosféra se podepsala i na jeho kontaktu s publikem; snad nikdo v prvních čtyřech řadách se nevyhnul jeho pozornosti. Já stála možná metr od pódia, což znamenalo, že mi Rob několikrát zapózoval přímo do objektivu a jednou nebo dvakrát ke mně něco prohodil. (více tady)

V červnu 2013 jsem podruhé dostala na Etihad Stadium v Manchesteru, kde Rob v rámci Take The Crown tour hrál pro 60,000 lidí své největší hity. Album Escapology bych za album Take The Crown vyměnila kdykoliv, takže jsem to jen uvítala.

V listopadu 2013 se mi podařilo ukořistit lístky na jeho swingové vystoupení v londýnském divadle. Celá show se tehdy natáčela pro BBC, takže bylo vyžadováno společenské oblečení a minimálně polovinu obecenstva tvořily celebrity. 

A konečně v dubnu 2014 jsem Robbieho viděla v Praze, na druhém koncertu z jeho swingového turné.

Můj názor? Rob byl skvělý. Byl vtipný, energický, show měl vymyšlenou tak, aby se diváci díky hostům, změnám setu, a nápaditým choreografiím tanečníků ani chvíli nenudili.

Co je ale důležitější, i setlist byl výborný a snad až na Mack the Knife mi v něm nechybělo vůbec nic. Potěšilo mě, že stejně jako před pár měsici v Londýně napodobil slavné vystoupení Franka Sinatry a přizval si na pódium spoustu dětí, aby si s nimi zazpíval High Hopes. Ráda jsem si poslechla Mr Bojangles a Swings Both Ways, bez kterých bych si jeho dnešní koncert nedokázala představit. Líbilo se mi, že si do repertoáru našly cestu i starší hity jako New York, New York, napsaný pro stejnojmenný De Nirův film ze 70. let, nebo That's Amore, které proslavil Dean Martin. Ani jednu z posledních dvou zníněných písní jsem totiž v jeho podání doposud neslyšela.

Jenže show je jedna věc a publikum je věc jiná. A nebudu zastírat, že mě chladná reakce českého obecenstva nepříjemně zaskočila. V Británii je člověk na koncertu oblklopen lidmi, kteří Robovu kariéru sledují roky, znají všechny jeho písně, reagují na každý vtip. Češi? Většinu času jsem měla dojem, že se pár lidí ze střední a vyšší vrstvy zajelo podívat na zpěváka, jehož písně znají maximálně z rádia. To, o koho se jedná, jim bylo prakticky jedno; se stejnou vervou by si koupili lístky i na Madonnu, Justina Timberlaka, Ushera nebo Lady Gagu. Rob je prostě megahvězda, takže vidět ho naživo je kulturní povinností. To, že nemáte doma jediné jeho CD a nikdy jste krom Go Gentle neslyšeli nic z jeho swingového alba, vůbec nevadí. To, že vám bude příštích několik let, až do svého případného dalšího příjezdu, ukradený, taky ne. Hlavně že si můžete odškrtnout jednu položku na seznamu a zmínit svým přátelům, že jste ho živě viděli.

Což o to, česká hudební scéna by bez podobných diváků asi nepřežila. Jenže když kolem vás prakticky nikdo nereaguje na to, co se děje na pódiu, a několik lidí se po patnácti minutách koncertu zvedne a odejde na čtvrt hodiny pryč, je ta atmosféra přece jen trochu jiná, než když se mezi vystupujícím a obecenstvem vytvoří jisté psychologické pouto. 

I proto mám nakonec radost, že si tenhle koncert zopakuju ještě jednou: za dva měsíce mě čeká v Glasgow, v hale, která stojí asi deset minut pěšky od místa, kde bydlím. Upřímně doufám, že britské publikum bude na swing on něco připravenější.