Proč chce Skotsko nezávislost a proč by ji (ne)mělo mít

Jak už jsem v přechozích článcích několikrát zmiňovala, Skotsko čeká v září tohoto roku referendum, ve kterém se budou místní obyvatelé moci rozhodnout, zda chtějí být nadále součástí Velké Británie. Musím přiznat, že když jsem do Glasgow poprvé před lety přijela, byla jsem jednoznačně proti odtržení. Poslední rok ale začínám mít pocit, že dobře rozumím i těm, kteří si nezávislost přejí.

Hned v úvodu je přitom třeba zmínit, že skotská nezávislost není o nějakém etnickém nacionalismu nebo o snaze zahojit několik století staré rány, jak bývá často prezentována v zahraničních médiích. Nejde tu o to, že by Skoti neměli Angličany rádi nebo že by s nimi nechtěli sdílet jeden stát. Dokonce tu nejde ani o osobní ekonomické důvody; Skoti už dávno překročili fázi, kdy by jednotliví občané hlasovali pro odtržení, nebo pro zachování unie čistě jen proto, že by jejich předpokládaný příjem o pár tisíc korun měsíčně vzrostl, nebo poklesl.

To, co motivuje nezávislost, jsou důvody, které by se daly shrnout do jediného bodu: nesouhlas s politikou prosazovanou ve Westminsteru.

Na mapě Skotsko nepůsobí o moc menší než Anglie, počtem obyvatel a z nich vyplývajícím počtem poslanců ale nemůže Anglii konkurovat. Ve Skotsku žije 5.3 milionu lidí, v Anglii 53 milionů. Skotsko má ve Westminsteru 59 poslanců, Anglie 533. Jak je z tohoto rozložení jasné, Skoti mohou mít pocit, že na vedení země nemají zas tak velký vliv.

Onen pocit je navíc naprosto oprávněný. Do Westminsteru se volí podle většinového systému, ze kterého profitují silné strany, a Velká Británie má takové pouze dvě: Konzervativce a Labouristy. V praxi to vypadá tak, že si tyto dvě strany rozdělí prakticky všechna křesla v parlamentu. A z toho plyne, že vítězná strana získá nadpoloviční většinu a nemusí tak jít s nikým do koalice. (Jedinou výjimkou v desítky let neporušené tradici byly poslední volby z roku 2010, kdy Konzervativci museli utvořit koalici s Liberálními demokraty.)

A teď si vezměte, že podle statistických údajů Skotsko od druhé světové války jen dvakrát zvrátilo výsledek parlamentních voleb. Tedy jen dvakrát došlo k situaci, kdy by bez Skotska získala nadpoloviční většinu hlasů jedna strana a po připočtění výsledků ze Skotska ho získala druhá. Poprvé se tak stalo v roce 1964, podruhé v roce 1974. Posledních 40 let byl tedy vliv skotských voleb na rozložení sil ve Westminsteru prakticky nulový.

Pokud by občané Anglie a Skotska volili stejné strany a zastávali podobné názory, dal by se tento rozpor snadno přehlížet. Jenže Skoti nevolí jako jejich jižní soused: v posledních volbách například Konzervativci pod vedením Davida Camerona získali 298 z anglických 533 křesel, ale jen 1 ze skotkých 59 křesel. Z pohledu Skotska tak vede zemi vláda, kterou skotští občané dali svými hlasy až na čtvrté místo: za Labouristy, Liberální demokraty a Skotskou národní stranu (SNP). Vláda, s jejímiž kroky většina Skotů nesouhlasí.

A rozhodně se nejedná o ojedinělý rozpor; pro další příklad ostatně ani není třeba chodit do dávné minulosti. Jak jistě víte, v posledních volbách do Evropského parlamentu vyhrál v Británii jednoznačně UKIP, euroskeptiská strana. Výsledek ze Skotska? UKIP skončil na čtvrtém místě. Za SNP, Labouristy a Konzervativci.

Snad i proto bývá nezávislost často prezentována jako možnost začít odznova, jako možnost založit stát, který by kladl důraz na skotské hodnoty.

Jaké hodnoty by to pravděpodobně byly? Skoti se vidí po boku skandinávských zemí a jejich ideál by se dal shrnout pod slova "liberální" a "sociální".  Ohrazují se proti státním zásahům do osobní svobody občanů, což je ostatně viditelné už z toho, že za rektora mé univerzity byl před pár měsíci studenty zvolen Edward Snowden. Chtějí vysokou míru osobní svobody, chtějí státní zřízení, které nebude nikoho diskriminovat na základě rasy, náboženství, sexuální orientace nebo čehokoliv jiného. Chtějí pomáhat těm, kteří mají zdravotní problémy, ať už fyzického nebo psychického rázu. Chtějí podporovat finančně chudé a nemohoucí. Chtějí jako stát spolupracovat s ostatními zeměmi, chtějí být součástí Evropské unie, jsou otevření přistěhovalcům.

Oproti Angličanům Skoti často nesouhlasí s intervencemi do cizích zemí a nepřejí si, aby stát vlastnil nukleární zbraně. Ty přitom Británie v současné době skladuje poblíž Helensburghu, malého města nedaleko Glasgow. Podobně jako v případě amerického radaru v České republice je pro řadu Skotů otázka zbraní hromadného ničení nesmírně palčivá a nedivila bych se, kdyby někteří hlasovali pro nezávislost jen kvůli nim. 

Faslane Peace Camp, který jsem před několika měsíci navštívila.

Kemp funguje nepřetržitě od roku 1982, kdy se tu lidé usadili na protest proti nedalekému skladišti nukleárních zbraní. 

Je však tento levicový ideál schopný naplnění, nebo se jedná jen o utopii? Může si Skotsko vůbec podobně štědrou sociální politiku dovolit financovat? Sama si odpovědí nejsem jistá. Názory na to, zda Skotsko odvádí do Westminsteru více peněz, než z něj dostává, nebo zda je tomu obráceně, se různí. Ještě zajímavější se ale celá otázka stává, když si vezmeme v potaz jednu důležitou nerostnou surovinu. Skotsko má podél pobřeží slušné ropné zásoby, které zatím čekají, až se je někdo pokusí vytěžit. Dle těch nejpříznivějších odhadů by toto přírodní bohatství mohlo ze Skotska učinit jakési Spojené arabské emiráty Evropy. Dle těch nejkritičtějších z nich Skotsko zas tak moc neuvidí, protože od dob Tonyho Blaira oficiálně patří Anglii.

Skoti samozřejmě svou ropu chtějí a hlavní aktér prosazující skotskou nezávislost Alex Salmond otevřeně spekuluje, kolik lidí by tento průmysl mohl zaměstnat a jaké roční výnosy by z něj Skotsko mohlo mít. Nechme však ropu na okamžik stranou. Jaké jiné změny by po odtržení Skoty čekaly?

Zajímavý je podle mě třeba pohled na mezinárodní scénu. Skoti by si třeba museli zažádat znovu o členství v řadě mezinárodních organizací včetně Evropské unie. Jelikož mají EU rádi, dá se očekávat, že jejími členy budou chtít být, načež se nabízí častá spekulace, zda EU Skoty přijme. Z mého pohledu se jedná o zbytečně uměle vyhrocené téma: pokud by nezávislé Skotsko do EU chtělo, jakože určitě chtělo, pak v EU bude. Schvalovací proces sice možná nějaké dva nebo tři roky zabere, žádný ze států ale dělat problémy nebude. Velká Británie sama održení posvětila, tak nemá důvody se Skotům mstít. Španělsko by asi kvůli separatistickým organizacím v Baskitsku a Katalánsku mohlo chvíli předstírat, že bude proti, ale pochybuji, že se odváží jako jediná země stát v opozici.

Čeho se musí Skoti obávat o něco více, je toho, že jako menší země budou mít podstatně menší hlas a podstatně menší sílu na mezinárodní scéně něco prosadit. Velká Británie má momentálně v Evropském parlamentu 73 poslanců, přičemž Slovensko, které je počtem obyvatel podobné Skotsku, jich má pouhých 13. Skoti často namítají, že Angličané stejně v parlamentu neprosazují skotské zájmy, takže to vyjde nastejno, jiné výzkumy ale ukazují, že to není tak docela pravda a že i Británie na evropské půdě vystupuje jako jednotná entita.

Trochu jiná situace by Skotsko potenciálně čekala v OSN. Skotsko by se o členství bát nemuselo, ztratilo by ale docela sympatickou pozici v Radě bezpečnosti, jediném orgánu OSN, který má právo státům něco nařídit. Velká Británie je totiž jeden z pěti stálých členů a jako taková může nejen prosazovat nejrůznější mezinárodní akce, ale i je vetovat. Těžko říct, zda o tuto pozici Skotsko stojí, ale osobně bych, být na jejich místě, možnost ovlivňovat politiku na podobné úrovni jen tak nezahazovala.

Lehce nelogicky také případné odtržení vyznívá, vezmeme-li v potaz, že Skotsko chce nadále jako platidlo využívat britskou libru. Skoti si jsou vědomi toho, že stabilizace vlastní měny by byl nesmírně dlouhý proces, který by pro ekonomiku představoval zátěž, a že euro není zas tak stabilní, jak by si přáli. Zůstat u libry je tedy nejlogičtější řešení, jenže v takovém případě bude osud skotské ekonomiky významně fixován na vývoj v Anglii, který Skotsko jako samostatná země nebude moci nadále přímo ovlivňovat.

Můj hlavní problém se skotskou nezávislostí je však tento: rozložení politických názorů ve společnosti je cosi nesmírně pomíjivého. Ještě po druhé světové byli Skoti pravičáci, kteří bezmezně Angličany podporovali. Skotská láska k socialismu je historicky nová a objevila se vlastně až v 70. letech. Nikdo přitom neví, že třeba za 20 let nezačne Skotsko znovu politicky neotočí nebo - což je pravděpodobnější - že se politické rozložení nezmění v Anglii. Počet hlasů, který jde Labouristům a Konzervativcům s každými volbami klesá a ve Westminsteru bývá neustále zastupováno více a více stran. Odtržení je cosi trvalého, co by se mělo činit s výhledem na desítky let dopředu. Skotští nacionalisté nicméně po odtržení volají ze současných politických důvodů, které už za pár let mohou být jiné.

I proto bych jako nejrozumnější viděla federaci. Tu však referendum nenabízí. Skoti budou mít buď všechno, nebo nic.

- - - 

Předpověď: Výsledky referenda vidím na 35 - 40 % pro nezávislost a 60 - 65 % proti.