První měsíc v St Andrews

Jak někteří z vás už jistě ví, před dvěma týdny jsem se ze západního pobřeží Skotska přesunula na východní. O tom, že mě vzali na St Andrews, jsem tu už dřív psala, co jsem ale tehdy nezmiňovala, je, že mi St Andrews dalo čtyřtýdenní ultimátum k závaznému přijetí nebo odmítnutí studia. V době, kdy do vypršení lhůty zbývalo už jen několik posledních dní, jsem pořád od Cambridge neslyšela ani slovo, čímž bylo rozhodnuto: raději než čekat na rozhodnutí Cambridge, jsem volila jistotu St Andrews. Takže jsem tady.

St Andrews je zatím docela fajn město. Proti Glasgow extrémně malé (ani vlak tu nestaví!), jinak ale docela sympatické. Máte tu hezké pláže, fotogenické ruiny hradu a katedrály, krásná golfová hřiště, zachovalé historické centrum a pár skrytých zahrad a parků, ke kterým se dostanete přes nějakou nenápadnou branku, kterou byste mezi vchody do domů ani nepostřehli. A mezi tím vším se samozřejmě pohybuje řada turistů a hlavně studentů.

První věc, které si tu člověk na postgraduálu všimne a která mně osobně hodně vyhovuje, je rozmanitost lidí. Mám spolužáky z předpokládaných zemí jako je Švédsko, Irsko a Spojené státy, ale i z méně obvyklých lokalit jako Kamerun nebo Trinidad a Tobago. Je tu Angličan, co nastoupil hned po dokončení studia na Oxfordu, i Němec, co poslední rok strávil prací pro OSN v Namibii. A co je snad nejlepší, najdete tu lidi z praxe: bavila jsem se s Maďarem, který byl v rámci mise NATO donedávna v Afghanistánu, a mezi studenty terorismu zas naleznete Američana, který byl za patnáct let v armádě všude od Blízkého východu po Afriku. A stejný obor jako já dělá i čtyřicátník Jorn, důstojník norské armády ve službě, kterému studium proplácí norské ministerstvo obrany.

(Nedůležitá vsuvka: Když jsem se s Jornem bavila, tak mi říkal, že v rámci Velké Británie jsou dvě univerzity, na kterých norská armáda ráda své lidi vidí: King's College v Londýně a St Andrews. Obě totiž mají řadu odborníků na bezpečnost, války, strategii, terorismus; prostě vše, co se lidem v armádě může v praxi také alespoň trochu hodit hodit. O pár hodin později jsem shodou okolností zjistila, že v roce 2005 až 2006 studoval na King's College generál Petr Pavel, který před několika dny dosáhl na poměrně vysoký post v NATO. Takže na tom vzdělávání vysoko postavených armádních činitelů na britských školách asi něco bude. A upřímně se mi to jen líbí.)

Podobná rozmanitost je pak i mezi vyučujícími. Mám profesorku, která učí nepřetržitě od ukončení studií na Princetonu, i profesora, který po skončení studií na MIT dělal pár let poradce prezidenta jedné rozpadlé africké země.

Celkem sympatické také je, že nám univerzita nabídla strávit druhý semester na Georgetown University ve Washingtonu DC. Několik týdnů mě to lákalo: Georgetown má pověst nejlepší univerzity v oblasti zahraniční politiky na světě, o diplomacii tam učí Madeleine Albright, můžete se dočkat i přednášky od Billa Clintona; nakonec nicméně vyhrála touha zůstat rok v tomhle hezkém historickém městě. Nebudu popírat, že ji notně podporuje i fakt, že si příští semestr můžu vybrat předměty naprosto libovolně a že už jsem se radostně přihlásila na strategická studia, která přijede učit jeden akademik z Oxfordu, a předmět s názvem genocida a občanské války, v rámci kterého musí všichni studenti na povinnou exkurzi do Rwandy.

A jak asi správně tušíte po mém předchozím článku o rwanské genocidě, něco takového mě nesmírně láká.