The Seminar (Hampstead Theatre, 2014)

Hra: The Seminar (Theresa Rebeck) 

Divadlo: The Hampstead Theatre, Londýn

Režie: Terry Johnson

Hrají: Roger Allam (Leonard), Bryan Dick (Martin), Rebecca Grant (Izzy), Oliver Hembrough (Douglas), Charity Wakefield (Kate)

V programu: od 25. září 2014 do 1. listopadu 2014 (41 představení) 

Viděné představení: 25. října 2014 (19:30)

Během své víkendové návštěvy Londýna jsem si uvědomila jednu specifickou charakteristiku, kvůli které mám divadlo tak ráda: kontakt s obecenstvem.

Jasně, divadelní teorie hodně často mluví o jakési čtvrté stěně a o tom, že by herci měli předstírat, že publikum nevidí. Jenže mě mnohem víc baví, když jste do děje zataženi a když hra částečně vzniká i s odrazem na to, jak se v určitém momentu jako divák zachováte.

The Seminar, který si svou premiéru odbyl před třemi lety na Broadwayi s Alanem Rickmanem v hlavní roli, na první pohled interaktivní zrovna moc není. Děj je totiž docela komorní: Čtyři talentovaní studenti a jeden učitel se jednou týdně scházejí kvůli soukromým hodinám psaní v bytě jedné ze studentek. Studenti, kteří touží být slavnými spisovateli, si mají připravit nějaký úryvek ze své práce a učitel, jehož díla si před lety vysloužila jistou pozornost, jim má skrz konstruktivní kritiku pomoci tohoto cíle dosáhnout. Bohužel představy čtveřice se značně liší od reakce, kterou na svou tvorbu od svého vyučujícího dostávají: jak se ukazuje, kdysi oceňovaný spisovatel není zrovna sympatický a několikaleté úsilí studenta dokáže hodit do koše, pokud ho nezaujme první věta textu.

Kde je v tomhle nějaká interakce s publikem? Ono stačí, aby herec větu monologu pronesl směrem k někomu v obecenstvu a bariéra zmizí. Nevím, jestli se mi v tomhle relativně malém divadle podařilo ukořistit nejlepší místo v hledišti nebo jestli jsem Rogera Allama, představitele role spisovatele, v osvětlené první řadě něčím zaujala, ale jelikož měl ve hře pár delších proslovů, které nebyly mířeny k nikomu konkrétnímu na jevišti, asi třikrát nebo čtyřikrát pronesl část svého monologu přímo ke mně. Něco podobného se mi v britském divadle nestalo poprvé, už dříve jsem se stala příjemcem replik v Shakespeare's Globe, od Toma Hiddlestona v Donmar Warehouse nebo od Kevina Spaceyho v the Old Vic. Stěží si ale vzpomínám na jiného herce, jehož oční kontakt s publikem by byl tak intenzivní; když se na vás Allam zaměřil, znamenalo to, že se vám díval přímo do očí a tak deset vteřin neuhnul pohledem, což ve mně nakonec ve většině případů vyvolalo reflex přejet zrakem na někoho jiného a uniknout tak té dominantní síle, která na mě z pódia shlížela. 

Nevím, jaký názor na něco podobného mají ostatní, ale dokážu si představit, že některé diváky by podobně přímý kontakt s hercem mohl rozhodit a znejistit. A upřímně mně svým způsobem lehce vyhodil z komfortní zóny také, jenže přesně to mě na tom bavilo. Roger Allam hrál intenzivní postavu a já si její sílu mohla užít lépe než ty desítky lidí za mnou. Líbilo se mi, že ke všem emocím, které z oné postavy vyzařovaly, mám v onom okamžiku osobnější, přímější přístup než kdokoliv jiný.

Samozřejmě velký podíl na tom, že jsem si tyto chvíle užívala, mělo i to, že Roger Allam, držitel tří Laurence Olivier Awards, které jsou britským ekvivalentem české Thálie, je fenomenální divadelní herec. Má příjemně hluboký hlas, je charismatický, dokáže na sebe upoutat divákovu pozornost i bez přehrávání.

A taky to, že hra napsaná Theresou Rebeck je inteligentní a vtipná. Jedním z mých oblíbených momentů se stala předposlední scéna, ve které dochází ke konfrontaci Martina (studenta) a Leonarda (spisovatele). Martin dá jako poslední ze čtveřice Leonardovi k posouzení jeden ze svých textů. A Leonard, který měl do té doby ke každému nějaké výhrady, je Martinovou prací nadšený. Chce si toho od Martina přečíst více, nabídne mu pomoc s vydáním toho, co Martin doposud napsal. Jenže Martin nemá zájem. Během posledních týdnů toho o Leonardovi zjistil až moc na to, aby mu důvěřoval a považoval ho za autoritu jako dříve. A tak to, jak se Leonard choval k ostatním; to, že nekompromisně ničil jejich sny; to, že je opilec; to, že nemá morální zábrany a klidně spí se svými studenty; to, že existují drby o tom, jak před mnoha lety publikoval text jedné své univerzitní studentky jako svůj vlastní; to vše v onom momentu Martin Leonardovi vmete do tváře.

Leonardovou odpovědí je extrémně dlouhý monolog, který byl jedním z oněch momentů, kdy si na okamžik Allam pro svá slova vyhledal náhodný pár očí, můj pár očí, v obecenstvu. Tady je ve velmi zkrácené podobě a mém nedokonalém překladu:

LEONARD: Nejsi nikdo. Kdo jsou tví rodiče? Nikdo. Jaké jsou tvé konexe? Žádné. Na jakou školu jsi chodil? Není to Harvard, Princeton nebo Yale, kam jsi šel? Nezáleží na tom. Nejsi Douglas, Martine. Jsi talentovaný nikdo a všichni tě budou nenávidět. Ano, podaří se ti tohle vydat a získáš si tím nějakou pozornost, ale ne takovou, jakou by sis zasloužil, a pak napíšeš druhou knihu, která tě rozhodí jako nic, co jsi v životě zažil, budou to nejhorší tři roky tvého života, psaní té druhé knihy; budeš se cítit jako v devátém kruhu pekla, kde jsou ti, co zradili Krista, zmraženi ve věčném kanibalistickém tichu, jen to nebude lidské tělo, co budeš konzumovat, bude to tvá mysl. Možná, že pár let po vydání druhé knihy budeš na dobré cestě se svou třetí a že se ti konečně podaří prorazit do jedné z těch velkých spisovatelských kolonií, ale tvá zahořklost, to, že tě odmítli patnáctkrát předtím, z toho vezme většinu požitku. Začneš nenávidět všechny, kteří jsou úspěsnější než ty; to, co teď cítíš k Douglasovi, je nic proti tomu, co přijde. Ale tvá práce bude dobrá! Každý ti bude říkat, jak dobře píšeš! Je moc dobrá na to, aby o ní někdo pochyboval, a to se stane prokletím tvé existence. Možná budeš sem tam nominován na nějakou cenu. Nikdy si ale nevyděláš žádné peníze. 
(...) 
Vezmeš práci na univerzitě, abys mohl vyrovnat dluhy. 
(...) 
Jeden rok učení a bude ti na zvracení z toho, jak depresivní a nudné a naprosto zbytečné to celé je, učit psát několik extrémně privilegovaných dětí, začneš pít ještě víc než do té doby, začneš spát se svými studenty, dokonce i s prváky, především s prváky, protože ti jediní ještě nejsou zkažení, a oni budou milovat toho génia uvnitř tebe a jejich obdiv bude tvou drogou a proč ne? Proč kurva ne. Tvá práce je pořád skvělá! Jsi kurva umělec! Musíš cítit něco, abys vůbec mohl psát, něco víc než jen zahořklost a opovržení vůči idiotům, pro které píšeš, protože největším problémem každého spisovatele je, že všichni jeho čtenáři jsou lidské bytosti a lidská rasa je... 
(dlouhé ticho) 
Vyhodí tě za to, že spíš se studenty, protože to je zjevně teď nezákonné. Jeden z těch studentů tě lehkovážným, devastujícím způsobem obviní z něčeho, čemu v té době bude hodně lidí chtít věřit. A věci se budou stále více vymykat tvé kontrole.
(...) 
A pak vezmeš pár korektur, aby sis vydělal na živobytí, a budeš v tom dobrý a lidé budou s tvou prací spokojení, změní tě ve sluhu, díky čemuž se vedle tebe budou cítit skvěle, a ty budeš brát korektur stále více a více, až se jednoho dne rozhodneš učit soukromé semináře o psaní, které se ti budou zdát jako sračka do té doby, než si uvědomíš, že to vše možná nějaký smysl má, že bys mohl pomoci těm, kterým stojí za to pomoct, pokud budeš učit jen ty nejlepší. Ty nejlepší studenty. A to obrátí tvůj život k lepšímu. Ale navždy zůstaneš jen zasraným sluhou. Protože v té chvíli v životě, kdy ti někdo řekl, jsi talentovaný nikdo, ale já ti pomůžu? Ty's řekl, že pomoc nepotřebuješ.

V jednom dlouhém monologu, který měl být promluvením do duše Martinovi, se nakonec dozvíte vše o Leonardovi; vše, co vám pomůže pochopit, proč se chová tak, jak se chová.

Když máte v hlavní roli herce, který tento přesun ze sarkastického, upřímného, nelítostného spisovatele na životem zničeného muže dokáže zahrát, je to něco úžasného. A když navíc onen herec hraje onu proměnu přímo k vám, je to něco, kvůli čemu stojí za to strávit sedm hodin na cestě ze St Andrews do Londýna.

★★★★