Bublina zvaná St Andrews

The Bubble. Tak mí přátelé, a vlastně i já, přezdívají místu, kde poslední měsíce žijeme. St Andrews je bublina. Krásná bublina odříznutá od reálného světa.

Podvědomě jsem si tím byla jista prakticky od začátku, plně mi došlo někdy před Vánoci. Čekala jsem tehdy na autobus, který by mě odvezl na letiště, když jsem zaslechla, jak slečna stojící za mnou prohodila k někomu vedle sebe: "Můj táta je CEO [název známé společnosti]." To zarážející na tom bylo to, že mě to vůbec nezarazilo. Vlastně by mě mnohem víc překvapilo, kdyby prohlásila, že je její táta opravář nebo taxikář.

St Andrews je bohaté. Bydlet na okraji tohoto maloměsta vás vyjde dráž než bydlet v centru Glasgow a dodnes mě fascinuje, kolik "black tie events" můžete pro studenty během semestru uspořádat a vyprodat. Vždy, když jedu do Glasgow, překvapí mě, kolik lidí nosí mikiny s kapucou, a vždy, když se vrátím do St Andrews, utrpím kulturní šok z toho, kolik lidí si ve volném čase uváže na krk motýlka a po večerech je ochotných chodit na události, kde se vyžadují šaty nebo smoking.

Balgove Course, nejméně významné hřiště v okolí, kde jako studenti zaplatíte za hru pouhé £2.

St Andrews je odříznuté od okolního světa. Do Dundee, nejbližšího města, které má 143,000 obyvatel, se dostanete autobusem za něco přes půl hodiny. Do Edinburghu pojedete dvě. Do Glasgow tři. Vzhledem k tomu, že Dundee zas tak úžasně vzrušující není a po jedné návštěvě získáte pocit, že jste viděli vše důležité, podlehnete nakonec tomu, že měsíc, a někteří i mnohem déle, St Andrews neopustíte. Tři rovnoběžné ulice v centru - North Street, Market Street a South Street - se stanou vaším útočištěm, v každé kavárně a v každé hospodě bude někdo, koho znáte. Pokud se jednoho dne dáte u kopírky do řeči se studentem, který si něco skenuje metr vedle vás, můžete si být jistí, že ho o den později minete na ulici a on si bude pamatovat vás a vy si budete pamatovat jeho.

St Andrews je uzavřený svět, který žije svým vlastním životem. Je to svět, který vás nutí být v neustálém kontaktu s lidmi kolem, protože jim prostě neuniknete. Svět, ve kterém se všichni vzájemně znáte, a tak se vám klidně může stát, že vás váš nový vyučující pozve na oběd s vysokým představitelem Africké unie, protože si všiml, že vás zajímá situace v centrální Africe. Svět, ve kterém můžete jít domů ve tři hodiny v noci opuštěnou ulicí a stejně se nemusíte bát, že by vás někdo mohl přepadnout. Svět, který vás donutí obdivovat zapálení Sira Hew Strachana (schválně si jeho jméno hoďte do googlu), který každý týden stráví asi sedm hodin na cestě z Oxfordu (a sedm na cestě zpátky) jen proto, aby s šesti z vás mohl na semináři dvě hodiny rozebírat vojenskou strategii. Svět, ve kterém si časem zvyknete i na to, že na ranní přednášku někdo dorazí s golfovými holemi, aby mohl hned po ní vyrazit na jedno ze sedmi hřišť ležících ani ne kilometr od univerzity.

Je to svět privilegovaných, kam více než 40 % studentů přišlo ze soukromých škol, což je číslo, ve kterém St Andrews poráží všechny ostatní univerzity ve Velké Británii včetně Oxfordu a Cambridge.

Je to svět bohatých, kde za noc v hotelu zaplatíte více než kdekoliv jinde ve Velké Británii včetně Londýna.

Je to bublina, která je kvůli absenci jakýchkoliv výraznějších problémů v konečném důsledku velmi hezká. Nicméně pořád je to jen bublina.