Už přes půl roku mám mezi koncepty uložený článek o Clarenci Darrowovi, hře, kterou na přelomu května a června roku 2014 uvádělo londýnské Old Vic Theatre. Za běžných okolností by světlo světa možná nespatřil ještě následující rok, jelikož však Old Vic před třemi týdny ohlásilo reprízu této one man show s Kevinem Spaceym v hlavní roli, zdá se být příhodné ho konečně publikovat.
Kevin Spacey v jednom z mnoha rozhovorů, které s ním můžete najít na YouTube, poznamenal, že film je režisérovým médiem, kdežto divadlo hercovým. Během natáčení filmu hraje herec tu samou scénu několikrát a pokaždé trochu jinak, čímž dává týmu v post-produkci volnost složit z jeho hereckého výkonu prakticky cokoliv. Naproti tomu v divadle žádný prostředník, který by spoluvytvářel pojetí role, není. Herec má větší volnost a musí se spoléhat na svůj instinkt.
Hodně často si na ona slova vzpomenu, když na jevišti vidím někoho, kdo je strhující, ale ve filmu zatím velký úspěch neslavil. Namátkou mě napadají lidé jako Roger Allam, Mark Rylance, Paul Jasson.
Ke Kevinu Spaceymu je filmové plátno sice laskavé, ale já mám i tak radši divadelního Kevina než toho filmového. Není totiž jeden z těch herců, kteří si na jeviště před diváky stoupnou, aby světu dokázali, že umí hrát; on se na něj postaví proto, aby vám ukázal, že je ještě lepší herec, než jste si kdy mysleli, že může být. Podobně jako řada skvělých divadelních herců totiž umí komunikovat s publikem a dovytváří svou postavu na základě reakce individuálních lidí v obecenstvu.
Poprvé jsem si toho všimla, když jsem ho viděla před lety v Richardu III. a Clarence Darrow mi to jen potvrdil. Částečně možná i proto, že Spacey prostě neměl na výběr, než diváky do hry zahrnout. Na jevišti totiž strávil onu hodinu a půl docela sám. Jen on na ploše o rozměrech 3 x 3 metry, kde mu rekvizitami byly stůl, papírové krabice a křeslo. Pak metrový volný prostor a pak už diváci, kteří ho obklopovali ze všech čtyř stran. V první řadě šest lidí po každé straně, v druhé o něco více než v první, ve třetí o něco více než v druhé.
Jak název hry napovídá, Spacey hrál Clarence Darrowa, amerického právníka žijícího na přelomu 19. a 20. století, který věřil, že jednou z hlavních příčin kriminality je nevzdělanost a chudoba, a který se proslavil svým odhodláním zastupovat bezmocné a společností odsouzené. Možná jste slyšeli třeba o Opičím procesu (v angličtině nazývaném Scopes Monkey Trial), ve kterém zastupoval středoškolského učitele, jež se provinil tím, že si dovolil vyučovat své žáky evoluci. Nebo jste možná zaslechli něco o případu černošského lékaře Ossiana Sweeta, jehož celá rodina byla obviněna z vraždy poté, co Sweetův dům přepadl dav lidí a jeden z bělochů, který do domu vnikl násilím, byl zastřelen. Nebo, zajímá-li vás právní historie, možná tušíte, že Darrow zastupoval dva bratry, kteří stáli za odpálením bomby, která v LA zabila 21 lidí a více než sto dalších zranila.
Kevin Spacey v jednom z mnoha rozhovorů, které s ním můžete najít na YouTube, poznamenal, že film je režisérovým médiem, kdežto divadlo hercovým. Během natáčení filmu hraje herec tu samou scénu několikrát a pokaždé trochu jinak, čímž dává týmu v post-produkci volnost složit z jeho hereckého výkonu prakticky cokoliv. Naproti tomu v divadle žádný prostředník, který by spoluvytvářel pojetí role, není. Herec má větší volnost a musí se spoléhat na svůj instinkt.
Hodně často si na ona slova vzpomenu, když na jevišti vidím někoho, kdo je strhující, ale ve filmu zatím velký úspěch neslavil. Namátkou mě napadají lidé jako Roger Allam, Mark Rylance, Paul Jasson.
Ke Kevinu Spaceymu je filmové plátno sice laskavé, ale já mám i tak radši divadelního Kevina než toho filmového. Není totiž jeden z těch herců, kteří si na jeviště před diváky stoupnou, aby světu dokázali, že umí hrát; on se na něj postaví proto, aby vám ukázal, že je ještě lepší herec, než jste si kdy mysleli, že může být. Podobně jako řada skvělých divadelních herců totiž umí komunikovat s publikem a dovytváří svou postavu na základě reakce individuálních lidí v obecenstvu.
Poprvé jsem si toho všimla, když jsem ho viděla před lety v Richardu III. a Clarence Darrow mi to jen potvrdil. Částečně možná i proto, že Spacey prostě neměl na výběr, než diváky do hry zahrnout. Na jevišti totiž strávil onu hodinu a půl docela sám. Jen on na ploše o rozměrech 3 x 3 metry, kde mu rekvizitami byly stůl, papírové krabice a křeslo. Pak metrový volný prostor a pak už diváci, kteří ho obklopovali ze všech čtyř stran. V první řadě šest lidí po každé straně, v druhé o něco více než v první, ve třetí o něco více než v druhé.
Jak název hry napovídá, Spacey hrál Clarence Darrowa, amerického právníka žijícího na přelomu 19. a 20. století, který věřil, že jednou z hlavních příčin kriminality je nevzdělanost a chudoba, a který se proslavil svým odhodláním zastupovat bezmocné a společností odsouzené. Možná jste slyšeli třeba o Opičím procesu (v angličtině nazývaném Scopes Monkey Trial), ve kterém zastupoval středoškolského učitele, jež se provinil tím, že si dovolil vyučovat své žáky evoluci. Nebo jste možná zaslechli něco o případu černošského lékaře Ossiana Sweeta, jehož celá rodina byla obviněna z vraždy poté, co Sweetův dům přepadl dav lidí a jeden z bělochů, který do domu vnikl násilím, byl zastřelen. Nebo, zajímá-li vás právní historie, možná tušíte, že Darrow zastupoval dva bratry, kteří stáli za odpálením bomby, která v LA zabila 21 lidí a více než sto dalších zranila.
Tyto tři případy a několik dalších tvořily hlavní strukturu celé hry. Clarence Darrow jakožto stárnoucí muž vzpomínal na své slavné případy, zatímco se ve své kanceláři probíral nashromážděnými spisy. Z diváků v prvních řadách činil dle potřeby členy poroty, svědky i potenciální budoucí přítelkyni. A jelikož i případné a ve hře spíše ojedinělé dialogy s "prázdným prostorem" byly napsány tak, abyste si z ticha dokázali odvodit druhou stranu konverzace, nebylo nikoho jiného na jevišti potřeba.
(Jeden z podle mě nejpůsobivějších momentů nastal, když Darrow obhajoval havíře Johnnyho a zpovídal ho před soudem. I když na jevisti nikdo krom Spaceyho nebyl a publikum tak slyšelo jen polovinu konverzace, z Darrowových otázek začal postupně vyplouvat na povrch příběh člověka, jehož smlouva připomínala spíše otroctví než pracovní poměr: denně 16 hodin v dolech, žádný nárok na volno, nižší než minimální mzda. Obecenstvo se dozvědělo, že Johnny přišel při práci o nohu a navzdory tomu, že společnost uznala svou chybu, se nedočkal žádné finanční kompenzace. Ta největší rána však měla teprve přijít. "Kolik ti je, Johnny?" zeptal se zničehonic Darrow, aby po třech vteřinách ticha zareagoval: "A kdy ti bude 11?")
Clarence Darrow mísí dramatické pasáže ze soudních procesů s Darrowovým sarkasmem ("Jeli jsme k místu, kde Ježíš chodil po vodě. Řidič, který nás tam odvezl, chtěl za cestu $15. Nedivím se, že Ježíš šel pěšky.") a interakci s publikem s komorní zpovědí jednoho stárnoucího, shrbeného právníka, ve kterém byste Francise Underwooda z House of Cards hledali jen stěží. To, jak se Spaceymu samotnému podařilo zaplnit celé jeviště a hrát tak, aby ani jedna ze čtyř stran nebyla ochuzena, je pro mě momentálně záhadou, ale i vlastností, která mě nutí doufat, že až v létě 2015 opustí pozici uměleckého ředitele The Old Vic Theatre, nebude to konec jeho londýnské divadelní kariéry.
Loni jsem Clarence Darrowa viděla dvakrát, jednou z druhé řady a jednou z postranního balkónu. Letos na něj půjdu znovu dvakrát a v obou případech jsem ukořistila první řadu. A nebudou-li v produkci žádné výrazné změny, mám neodvratitelný pocit, že mi hlavní hrdina potřese rukou a poděkuje za to, že jsem jeho klienta shledala nevinným.
Ale to až v dubnu. Dnes večer jsem jen blízkým pozorovatelem, který si Kevina Spaceyho může devadesát minut užívat z průměrné vzdálenosti tří metrů.
(Jeden z podle mě nejpůsobivějších momentů nastal, když Darrow obhajoval havíře Johnnyho a zpovídal ho před soudem. I když na jevisti nikdo krom Spaceyho nebyl a publikum tak slyšelo jen polovinu konverzace, z Darrowových otázek začal postupně vyplouvat na povrch příběh člověka, jehož smlouva připomínala spíše otroctví než pracovní poměr: denně 16 hodin v dolech, žádný nárok na volno, nižší než minimální mzda. Obecenstvo se dozvědělo, že Johnny přišel při práci o nohu a navzdory tomu, že společnost uznala svou chybu, se nedočkal žádné finanční kompenzace. Ta největší rána však měla teprve přijít. "Kolik ti je, Johnny?" zeptal se zničehonic Darrow, aby po třech vteřinách ticha zareagoval: "A kdy ti bude 11?")
Clarence Darrow mísí dramatické pasáže ze soudních procesů s Darrowovým sarkasmem ("Jeli jsme k místu, kde Ježíš chodil po vodě. Řidič, který nás tam odvezl, chtěl za cestu $15. Nedivím se, že Ježíš šel pěšky.") a interakci s publikem s komorní zpovědí jednoho stárnoucího, shrbeného právníka, ve kterém byste Francise Underwooda z House of Cards hledali jen stěží. To, jak se Spaceymu samotnému podařilo zaplnit celé jeviště a hrát tak, aby ani jedna ze čtyř stran nebyla ochuzena, je pro mě momentálně záhadou, ale i vlastností, která mě nutí doufat, že až v létě 2015 opustí pozici uměleckého ředitele The Old Vic Theatre, nebude to konec jeho londýnské divadelní kariéry.
Loni jsem Clarence Darrowa viděla dvakrát, jednou z druhé řady a jednou z postranního balkónu. Letos na něj půjdu znovu dvakrát a v obou případech jsem ukořistila první řadu. A nebudou-li v produkci žádné výrazné změny, mám neodvratitelný pocit, že mi hlavní hrdina potřese rukou a poděkuje za to, že jsem jeho klienta shledala nevinným.
Ale to až v dubnu. Dnes večer jsem jen blízkým pozorovatelem, který si Kevina Spaceyho může devadesát minut užívat z průměrné vzdálenosti tří metrů.
- - -
Dodatek: Jak možná víte, Kevin se mě onoho večera rozhodl zapojit docela výrazně do hry a snaha být jen nezúčastněným pozorovatelem mi tedy nevyšla. Více si o tom můžete přečíst tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat