O vítězství Skotské národní strany

Británie má za sebou další parlamentní volby. A zatímco česká média píší především o tom, že Konzervativci pod vedením Davida Camerona získali většinu, mně - snad i proto, že jsem posledních pět let strávila v zemi tartanu a golfu - přijde mnohem zajímavější dominance Skotské národní strany ve Skotsku. Troufám si totiž tvrdit, že takový politický rozpor mezi čtyřmi zeměmi (Anglií, Walesem, Skotskem a Severním Irskem) Spojené království ještě nezažilo.

Nicola Sturgeon, předsedkyně Skotské národní strany

Jak nejspíše víte, britské politické scéně dominují od dob druhé světové dvě strany. Politickou pravici reprezentují Konzervativci, levici zas Labouristi. Pokud jste v posledních několika desítkách let chtěli být zvoleni do parlamentu, bylo nepsaným pravidlem, že musíte kandidovat za jednu z těchto dvou stran. Toto samozřejmě vyplývá z britského volebního systému, podle kterého z každého volebního okrsku vzejde jen jeden poslanec.

Z britského systému nicméně neprofitují jen velké strany; profituje z něj i Anglie. Jelikož v ní žije nejvíce lidí, má nejvíce okrsků (momentálně 533 z 650) a tím pádem má největší moc ovlivňovat, kdo bude zemi vládnout. Tedy, mám-li být upřímná, ono "největší moc" je mnohdy ještě moc slabé slovo. Výsledky z Anglie jsou totiž často to jediné, na čem záleží. Zbytek království si může volit kandidáty, jak se jim zlíbí, rozložení sil ve Westminsteru ale nijak neovlivní. Už dříve jsem ostatně psala o tom, že za posledních 100 let skotské hlasy jen dvakrát hrály vůbec nějakou roli ve výsledku britských voleb.

Nejinak je tomu i letos. Kdybyste škrtli Wales, Severní Irsko a Skotsko a odebrali jejich křesla z Westminsteru, dominantní stranou by stále byli Konzervativci. Kdybyste ze hry vyřadili Anglii a zaměřili se jen výsledky z Walesu, Severního Irska a Skotska, vládu by momentálně skládala levice a Konzervativci, kteří na celobritské úrovni získali nadpoloviční většinu, by se museli spokojit s méně než 10 % křesel.

Tyto trendy, kdy Anglie nevolí jako zbytek země, a přesto celému království dominuje, se samozřejmě objevovaly už dříve. Čím jsou tedy tyto volby tak zajímavé?

Tím, že další neanglický cíp země začal svůj nesouhlas dávat najevo volbou stran, které v Anglii zastoupeny nejsou.

Severní Irsko už delší dobu ve volbách zarytě ignoruje Labouristy a Konzervativce a svých 18 křesel rozděluje mezi irské strany jako je Sinn Fein nebo Demokratická unionistická strana. Letos krok stejným směrem učinilo i Skotsko, kde 56 z celkových 59 volebních okrsků získala Skotská národní strana (SNP). Snad nic rozdrcení velkých - anglických - stran ve Skotsku nereflektuje lépe než výsledek z okrsku Paisley and Renfrewshire South, kde Douglase Alexandera, významného člena Labouristů, zbavila křesla dvacetiletá studentka Mhairi Black kandidující za SNP. (Mimochodem Mhairi se svým zvolením stala nejmladším britským poslancem za více než 300 let.)

Ano, masivní dominance SNP ve Skotsku pro britskou politiku v současné době nic neznamená. Konzervativci ovládli 60 % Anglie a mohou tak zemi vládnout bez koaličních partnerů nehledě na to, že ve Skotsku a Severním Irsku naprosto vyhořeli. (Celkem získali 1 ze 77 křesel.) Troufám si však tvrdit, že i tak je pro Skotsko drtivá výhra SNP přece jen v něčem pozitivní. Když nic jiného, tak poprvé zasedne ve Westminsteru strana, která si za svůj cíl stanovuje chránit zájmy Skotska.

Navíc povede-li si v tomto ohledu dobře a bude-li nadále sílit, může už za rok podobným způsobem ovládnout skotský parlament. A pak, jak médiím oznámila Nicola Sturgeon, současná předsedkyně SNP, možná přijde čas i na nové referendum o odtržení Skotska od Spojeného království.