Charles Kennedy zemřel ve věku 55 let

Patříte-li mezi ty, kteří tento blog četli už v době, kdy jsem se přestěhovala z Plzně do Glasgow, pamatujete možná několik příspěvků o muži jménem Charles Kennedy. Kennedy byl mezi lety 1999 a 2006 leaderem Liberálních demokratů a po dobu mého studia na University of Glasgow také tamním rektorem.

Kennedyho jsem poprvé potkala v listopadu 2010, jen pár týdnů poté, co jsem započala studium na univerzitě, když mě pár přátel pozvalo na diskuzi o britské politice, které se Charles účastnil. Bylo nás tam tehdy pouze šestnáct a Charlese jsem si okamžitě oblíbila, protože na něm bylo vidět, že se zajímá také o to, odkud jsem - zpětně mám pocit, že jsem byla jediným nebritským občanem, který na onu diskuzi dorazil - a co si myslím o jeho názorech na klasifikaci drog nebo univerzitní škrty. (Něco více o mých prvních dojmech z Charlese najdete tady, tady a taky tady.)

Příležitost poznat Charlese Kennedyho více osobně jsem dostala jen o dva až tři měsíce později, když se ucházel o znovuzvolení do pozice rektora naší univerzity. Články o oněch několika dnech, kdy jsem se podílela na jeho kampani, jsem později pro veřejnost skryla, protože mi kvůli "deníkové" formě přišly až moc osobní (a já se snažím oddělit to, co se na tomto blogu dočtete, od toho, co se děje v mém soukromém životě), nicméně v kontextu dnešního dne jsem se je rozhodla znovu zveřejnit. Přečíst si je tudíž můžete tady (část první) a tady (část druhá). A máte-li zájem vidět, jak nám to po jeho zvolení slušelo na druhé straně nejčtenějších skotských novin, můžete se podívat sem. Nechcete-li však číst dlouhé stohy o jedněch univerzitních volbách, dovolte mi jen říct, že zpětně ono období považuju za jeden z nejlepších dvoutýdnů během mého prvního roku v Glasgow. V týmu bylo pár studentů, které bavil zpěv a kteří s nadšením předělávali známé písně na propagandistické hity pro Kennedyho. Pořádali jsme soukromé afterparty, kde veškerá útrata šla na Charlesův účet. A především: měli jsme jasný cíl a možnost strávit dny věnované jeho dosažení ve společnosti někoho, ke komu jsme cítili jistý obdiv.

Volby jsme vyhráli a Charlesovo období ve funkci rektora se prodloužilo až do roku 2014. V následujících třech letech, které jsem v Glasgow strávila, jsem tak na Charlese vždy čas od času narazila. Někdy jsme prohodili pár slov po přednášce, kterou přišel na univerzitu pronést. Někdy jsem ho potkala, když jsem se stavila za kamarádem, který tehdy zastával funkci prezidenta studentské rady. Někdy dorazil na univerzitní debatu, na kterou jsem náhodou zašla. Někdy jsem ho prostě jen viděla procházet se po univerzitním campusu. Žádný z těchto momentů se tehdy nezdál být tak důležitým, abych ho tu rozebírala nebo abych si během něj pořizovala fotky na památku, ve zpětném pohledu ale všechny tyto malé chvíle tvořily jistou část mého života.

Charles Kennedy byl vtipný, zásadový, inteligentní muž. Jak se můžete dočíst v některé z mnoha biografií, které se objevují na internetu, byl do parlamentu poprvé zvolen ve věku 23 let, čímž se stal nejmladším poslancem, který v té době ve Westminsteru zasedal. O šestnáct let později, v roce 1999, získal post leadera Liberálních demokratů. V roce 2005 dovedl stranu k největšímu úspěchu za 80 let její existence, když Lib Dems obsadili v parlamentu 62 křesel. O necelý rok později z vedení odstoupil - podle některých kvůli problémům s alkoholem, podle jiných kvůli politickým tlakům - i nadále však zůstával jednou z nejvlivnějších, nejvýraznějších osobností britské politické scény.

Pokud chcete pochopit, jakým politikem Kennedy byl, skrz jediný, konkrétní případ, není nic snažšího než zaměřit se na americkou invazi do Iráku z roku 2003. Labouristická vláda Tonyho Blaira tehdy invazi podporovala a stejný přístup zaujala nejen konzervativní opozice, ale i řada zasloužilých členů Liberálních demokratů. Jelikož britská politická scéna tehdy disponovala pouze třemi významnými stranami - Labouristy, Konzervativci a Liberálními demokraty - předpokládalo se, že se Kennedy, stojící tehdy v čele třetí zmíněné strany, názorům vycházejícím ze Spojených států, britské politické scény i jeho vlastní partaje podrobí a prezidenta Bushe podpoří. Charles se namísto toho stal jediným významným britským politikem, který připravovanou invazi začal ostře kritizovat a víru, že vojenská destrukce Iráku povede jen k horším důsledkům pro region, obhajoval všude od parlamentu po londýnský Hyde Park.

Někteří by mohli jeho postoj odsoudit jako touhu odlišit se od ostatních; tím by však znehodnotili racionální argumentaci, kterou Kennedy svůj názor podložil. Jiní by z dnešního úhlu pohledu, kdy víme, že v Iráku zbraně hromadného ničení nebyly a že pád Husajna vedl k vzestupu Islámského státu, mohli podcenit statečnost pozice, kterou Charles tehdy zastával. Jenže tvrdit před dvanácti lety, že v Iráku dojde "k uprchlické krizi obrovských rozměrů" a že válka "podnítí elementy, ve kterých bude terorismus prosperovat," bylo něco jiného než zastávat stejné stanovisko dnes. Na Charlesovu hlasu se ze všech stran svalila kritika, v médiích byl přirovnáván k těm, kteří v 30. let ustupovali Adolfu Hitlerovi. A kdo ví, možná už tady byl zárodek politického rozporu uvnitř strany, kvůli kterému byl Charles později donucen odstoupit z vedení a stát se jen řadovým poslancem. 

Charlie, jak jsem ho během voleb i v pozdějších letech oslovovala, měl nálepku snadno přístupného člověka, v jehož společnosti se cítíte dobře a kterého pro jeho povahové vlastnosti nejde nenávidět. Váš respekt si však vysloužil proto, že se pod touto zdánlivě lehkovážnou slupkou skrýval muž, kterému skutečně záleželo na svobodě a spravedlnosti a který prosazoval to, co považoval za správné, ne to, co považoval za snadné. John Prescott, kdysi druhý nejvýše postavený muž konkurenční Labour Party, svůj názor na Charlese Kennedyho dnes ráno dokonale shrnul jedinou větou: "Historie k němu bude tak ohleduplná, jak on býval k ostatním." Prescott přitom odkazoval právě na ona rozhodnutí, kdy se Kennedy rozhodl jít navzdory všem překážkám proti většinovým názorům a s odstupem let mu bylo dáno za pravdu. A samozřejmě také na to, že Charles byl prostě sympatický člověk, který byl schopný vycházet snad s kýmkoliv a nedokázal se chovat zákeřně ani vůči svým politickým oponentům.

Charlie, na britské politické scéně budeš nesmírně chybět. A i když jsem nemohla očekávat, že tě nadále budu vídat, protože už rok nestuduji v Glasgow a ty jsi už rok nebyl tamním rektorem, stejně je pro mě ona absolutní jistota, že už s tebou nebudu nikdy stát pozdě večer na schodech Sir Charles Wilson Building a nebudeme se bavit o všem od studia filosofie po naše politické ideály, obrovskou ránou.