Jeden pozitivně naladěný článek

Aneb další část mého příběhu z Glasgow.

Další dva týdny jsou za mnou. Uvažuju, že by bylo fajn něco napsat, ale nějak nevím, kde začít. Tentokrát se toho totiž událo poměrně hodně.

Tak začněme pozitivními zprávami (což jsou ostatně všechny níže zmíněné)... Esej z filosofie mám téměř hotovou. Ještě pár věcí přepíšu, ale myslím, že kdybych ji musela odevzat už teď, vlastně by to úplně špatně dopadnout nemuselo. Jsem na sebe hrdá, protože tam mám i vlastní argument, který jsem doposud nikde nečetla a který mi Chris schválil. Tedy, já mu napsala předminulý čtvrtek pozdě večer takový kritický rozbor jednoho Descartova tvrzení a chtěla jsem jen chtěla vědět, zda to dává smysl; publikaci v eseji jsem rozhodně neměla v úmyslu. Chris se mi ozval zpět v sobotu ráno (tedy za cca 36 hodin) ve zprávě, kterou započal i ukončil větami týkajícími se toho, jak se mi strašně omlouvá, že mu to trvalo tak dlouho. Chvíli jsem na to zírala, zvyklá z českého školství, že je zázrak, pokud se někdo vůbec zpátky ozve, natožpak aby se mi ještě jako profesor omlouval, ale budiž. V každém případě ten pán rozebral každou větu, kterou jsem napsala, doporučil mi několik drobných změn, úplně geniálně můj vzorec aplikoval v praxi a kdesi u konce poznamenal, že to považuje za velmi kvalitní výtku a že se podceňuji, pokud ji nechci do eseje dát. Moje nálada tehdy dosáhla pozitivního nedonečna; nemůžu si pomoct, ale zrovna tohohle člověka si pro jeho znalosti skutečně cením.

Přesuňme se jinam... Pomalu začínám zjišťovat, co to znamená být 'class representative'. Minimálně v CEES to bude tento rok vtipné. Jako by nestačilo, že už všechny zaměstnance jejich departmentu oslovuji křestním jménem a že mi při příchodu na přednášku profesor otevírá prosklené dveře se slovy: "Hey Kristyna, how are you doing?", teď jsem ještě členem nějaké mega důležité komise. Zkrátka a dobře, každých šest let vydává department zprávu o tom, jak si vede. A tuto zprávu, kterou pak obhajuje na nějakém setkání za účasti odborníků na danou problematiku z jiných univerzit a lidí z vedení naší univerzity, dávají dohromady vlastně z velké části class reps pod vedením šéfa celého departmentu CEES. A class reps jsou i jedni z těch, na které budou onoho osudného dne v březnu mířit všemožné všetečné otázky. Ale aspoň bude sranda a taková uzavřená setkání kolem kulatého stolu dávají člověku navíc pocit důležitosti.

Já mám tyhle neformální akce s vysoce postavenými všeobecně lidmi ráda. Předminulý týden jsem se takhle bavila po přednášce s generál majorem Gordonem Messengerem, bývalým velitelem v Afghánistánu a dnes mluvčím ministerstva zahraničí ohledně problematiky Afghanistánu, a s tak (opodstatněně) pozitivním přístupem k celé problematice jsem se už dlouho nesetkala. Navíc ten pán je extrémně milý a na mou představu profesionálního vojáka i nesmírně uvolněný; když jsem stála vedle něj, zatímco jsme se ve skupince nějakých pěti lidí o něčem bavili, dal mi naprosto automaticky ruku kolem ramen.

Dneska jsem zavítala na další akci v podobném stylu, jakési setkání mezinárodních studentů se starostou města. Tak zaprvé budova, ve které sídlí, je naprosto úžasná; tolik mramoru pohromadě jsem neviděla ani v Řecku, kde se těží a používá na naprosto cokoliv. Zadruhé pak starosta (nebo chcete-li Lord Provost) působí sympaticky a naštěstí si nepotrpí na dlouhé, nudné proslovy. A konečně zatřetí jsem potkala zástupce ředitele naší univerzity, který na mě jako doposud všichni její zaměstnanci zanechal jen ten nejpozitivnější dojem. Neustále se usmíval, vyptával, jestli se mi na uni líbí, a když jsem ho o čtyři hodiny později náhodou potkala ve městě na ulici, tak si mě nejen pamatoval, ale naprosto automaticky ke mně zamířil s otázkou, zda jsem byla s programem, který radnice připravila, spokojená.

Na uni nám také vzniká nová society, tentokrát česko-slovenská. Nebo spíše slovensko-česká, její zakladatel je Slovák, většina členů jsou Slováci a název odkazuje nejdříve na Slovensko a teprve potom ČR, to proto, aby nás nikdo nepovažoval za bojovníky za obnovené Československo. Je neuvěřitelné, jak je po takové době příjemné slyšet příbuzný jazyk a jak nadšeně člověk přijímá informace, že v Glasgow existuje čajovna (ano!) nebo i obchod specializující se na československé zboží včetně Kofoly (ano!). Krom toho jsem se také dozvěděla, že Rowlingová psala Harryho Pottera z velké části podle naší univerzity nebo že Murano, kde bydlím, bylo původně stavěné jako vězení, ale před dokončením projekt padl a budovy koupila univerzita. Ano, už začíná dávat smysl, proč se tu vše tak krásně dělí na bloky a poschodí...

Murano teď v každém případě žije oslavou Halloweenu; vydlabané dýně jsou v každém křoví a potkat bandu superhdinů jak vystřižených z Marvel Comics není nic neobvyklého. Zítra, či respektive dneska, si možná taky něco zvláštního obleču a půjdu slavit. Ano, je trochu srandovní zažít první Halloween ve 20 letech, ale budiž. Nicméně mi bylo řečeno, že jít v tomhle věku na 'trick or treat' by nebylo považováno za normální. Nefér.

A to nejlepší na závěr: Sehnala jsem lístky na koncert Robbieho Williamse z jeho příští britské tour. Upřímně nechápu, proč se rozhodl vystupovat znovu na podiu s Take That a přijde mi to jako zvrhlost nejvyššího kalibru (zvlášť po tom, co člověk poslouchá písně jako No Regrets), ale budiž, pořád je to on a pořád je to jeho koncert. Na internetu jsem kvůli lístkům strávila bez přehánění 7 hodin, kdy jsem se neustále snažila bojovat s padajícími stránkami, které mě obvykle nepustily dál než za výběr data koncertu. Tohle neustálé klikání na tlačítko obnovit se ale nakonec vyplatilo, lístky mám. Sice na jiné datum, než jsem chtěla, ale to nevadí; podle komentářů na Robových oficiálních stránkách existují desítky fanoušků, kteří vyvinuli podobnou aktivitu a nezískali nic. (Jen pro představu, Rob je v Guinessově knize rekordů, protože 1.6 milionu lístků na jeho poslední turné v roce 2006 zmizelo z pokladen za méně než 24 hodin.)

Tak tedy 7. června 2011, stadion Manchesteru. Těším se. Velmi, velmi, velmi. A tuhle 'zrychlenou' verzi pomalého take-thatovského slaďáku Back for Good chci vidět naživo (a tentokrát nejen se dvěma, ale všemi pěty členy původní kapely Take That):