Britskou divadelní scénu mám ráda. Jen za poslední čtyři roky jsem nasbírala program k 38 rozdílným londýnským produkcím, přičemž vezmeme-li v úvahu, že některé hry mi jedenkrát vidět nestačilo a k řadě jsem si nic na památku nepořizovala, bude počet amatérských a profesionálních představení, na které jsem za ono časové období zašla, toto číslo pravděpodobně výrazně převyšovat. Doufám proto, že nejsem úplně mimo, když si myslím, že mám alespoň trochu přehled o tom, kam stojí za to jít.
Dala jsem tedy dohromady krátký seznam mých nejoblíbenějších divadel. Ne konkrétních produkcí, ale jednodnoduše budov, kam se ráda vracím, pokud v jejich programu najdu něco zajímavého. Nenajdete na něm tedy jediné divadlo v tradičním West Endu, kam míří většina cizinců, kteří do Londýna kvůli kultuře jednou za čas zavítají – West End* je sice asi tou nejlepší volbou, pokud chcete vidět nějaký ten světoznámý muzikál (hrají se tu například Les Misérables, Phantom of the Opera, Book of Mormon) nebo slavné herce (seznam lidí, které jsem na West Endu viděla já zahrnuje jména jako Judi Dench, Emma Thompson, Philip Quast, Jude Law, Bill Nighy a Carrey Mulligan), jenže je taky vysoce neosobní a drahý. Proto v případě hraných představení preferuju spíš divadla, která jsou interaktivní a svá, kde nejste jen jedním z dvou tisíc diváků, kde nezaplatíte za dobré místo šedesát liber.
Tady je tedy několik londýnských divadel, která jsem navštívila a která mám nesmírně ráda.**
Dala jsem tedy dohromady krátký seznam mých nejoblíbenějších divadel. Ne konkrétních produkcí, ale jednodnoduše budov, kam se ráda vracím, pokud v jejich programu najdu něco zajímavého. Nenajdete na něm tedy jediné divadlo v tradičním West Endu, kam míří většina cizinců, kteří do Londýna kvůli kultuře jednou za čas zavítají – West End* je sice asi tou nejlepší volbou, pokud chcete vidět nějaký ten světoznámý muzikál (hrají se tu například Les Misérables, Phantom of the Opera, Book of Mormon) nebo slavné herce (seznam lidí, které jsem na West Endu viděla já zahrnuje jména jako Judi Dench, Emma Thompson, Philip Quast, Jude Law, Bill Nighy a Carrey Mulligan), jenže je taky vysoce neosobní a drahý. Proto v případě hraných představení preferuju spíš divadla, která jsou interaktivní a svá, kde nejste jen jedním z dvou tisíc diváků, kde nezaplatíte za dobré místo šedesát liber.
Tady je tedy několik londýnských divadel, která jsem navštívila a která mám nesmírně ráda.**
Oficiální stránky: hampsteadtheatre.com
Kapacita: 328 míst
Cena vstupenek: £10 až £35 (hlavní scéna)
Když si projdete program Hampstead Theatre, s největší pravděpodobností usoudíte, že o existenci většiny z jimi uváděných her jste doposud nevěděli. Hampstead totiž nehraje světoznámé autory jako je William Shakespeare nebo Anton Pavlovič Čechov nebo Arthur Miller, ale snaží se dát prostor novým textům. Někdy jsou to hry, které získaly Pulitzerovu cenu, ale ještě nejsou moc profláklé (Rabbit Hole), někdy hry, které si v zahraničí odbyly svou premiéru, ale v Británii je ještě nikdo neuvedl (The Seminar), někdy zcela originální hry, které před rokem někdo napsal a rozhodl se je divadlu nabídnout (The Moderate Soprano).
Ať už vyhraje jakákoliv z možností, Hampstead dokáže téměř každou produkci proměnit v něco zajímavého a dobře koukatelného. Mezinárodně proslavené tváře tu na jevišti sice neuvidíte, ale třeba takový Roger Allam, který je se svými třemi Olivier Awards (obdoba české Thálie) jedním z nejlepších britských divadelních herců současnosti, tu za poslední dva roky vystupoval dvakrát a geniální Simon Russell Beale, který se dvěma Olivier Awards Rogerovi zdatně konkuruje, si tu hlavní roli na podzim střihl také.
Chcete-li tedy vidět nějakou novou hru v podání výborných, byť filmem téměř nedotčených herců a nevadí-li vám tradičnější pojetí, ve kterém herci neprobíhají mezi diváky, je hlavní scéna Hampstead Theatre jasnou volbou. (Pro více experimentální dílka zkuste jejich druhou scénu.) Případně máte-li v šuplíku nějakou hru, která za to stojí, rozhodně ji neváhejte Hampsteadu poslat. Možná se stanete jedním z autorů, které Hampstead Theatre poprvé uvedlo a jejichž hry následně posbíraly řadu cen a přesunuly se na West End.
5. The Young Vic
Oficiální stránky: youngvic.org
Kapacita: 400 míst
Cena vstupenek: £10 až £35
Young Vic je jedno z těch londýnských divadel, kde si tvůrci na tradiční provedení zrovna nepotrpí a kde se slova jako "kontroverzní" nebo "moderní" považují za pochvalu, čímž tato scéna vytváří docela sympatický protipól ke všem těm uniformním westendovským produkcím. Řada her, které Young Vic do programu zařazuje, se snaží diváka donutit přemýšlet nebo v něm alespoň vyvolat nějaké emoce, tudíž se vám jen málokdy stane, že byste hned po odchodu zapomněli, že jste na nějakém představení vůbec byli. A snad i proto tu v posledních letech vystupovali lidé jako Patrick Stewart, Michael Sheen, Rory Kinnear.
Pokud máte zkrátka rádi hry, které ve vás něco zanechají, kde umí režiséři dobře využívat prostor a kde budete hercům téměř na dosah ruky, určitě Young Vic vyzkoušejte. Pokud je vám bližší tradičněji zaměřené Old Vic, které stojí jen sto metrů daleko, můžete do Young Vic zajít alespoň na drink. I místní bar totiž stojí za to.
Pokud máte zkrátka rádi hry, které ve vás něco zanechají, kde umí režiséři dobře využívat prostor a kde budete hercům téměř na dosah ruky, určitě Young Vic vyzkoušejte. Pokud je vám bližší tradičněji zaměřené Old Vic, které stojí jen sto metrů daleko, můžete do Young Vic zajít alespoň na drink. I místní bar totiž stojí za to.
4. The Old Vic
Oficiální stránka: oldvictheatre.com
Kapacita: 1067 míst
Ceny vstupenek: £10 až £90
The Old Vic Theatre může cenou vstupenek i velikostí hlediště připomínat West End, proti komerčním divadlům má ale přece jen několik výhod. Jedna z nich spočívá v jeho dlouhé a úspěšné historii – pod jeho střechou hráli své nejvýznamnější role ty nejznámější postavy britského divadla jako byl Laurence Olivier, John Gielgud nebo Paul Scofield, díky čemuž má současná herecká generace k Old Vic respekt a ráda na jeho scéně vystupuje. Další jeho předností je, že se tu v poslední době kladl důraz na kreativitu a komunikaci s publikem, což vedlo například k tomu, že něco přes rok bylo celé hlediště přestavené do kruhu, jak můžete vidět na dolní fotce.
A tady možná přichází malý problém. Můj obdiv k Old Vic vychází z poměrů, které tu nastavil Kevin Spacey, když byl ještě uměleckým ředitelem (více na toto téma tady). Byl to totiž primárně on, kdo stál v posledních letech za výbornými produkcemi jako byla Electra s Kirstin Scott Thomas, High Society, Clarrence Darrow nebo Richard III. (A The Crucible s Richardem Armitagem, které mě dodnes mrzí, že jsem zmeškala.) Byl to on, kdo prosadil změny, které měly diváky více vtáhnout do děje, kdo dokázal sehnat peníze na fungování divadla, aniž by žádal o státní dotace, a kdo přesvědčil řadu skvělých herců, aby tu přijali nějakou zajímavou roli. Je tedy těžké předvídat, jakým směrem se bude Old Vic ubírat nyní, když ho po 12 letech bude řídit někdo nový. Nicméně už jen ten fakt, že nový umělecký ředitel Matthew Wachus do své první sezóny zařadil Henrika Ibsena s Ralphem Fiennesem a Harolda Pintera s Timothym Spallem, mě naplňuje jistým optimismem.
A tady možná přichází malý problém. Můj obdiv k Old Vic vychází z poměrů, které tu nastavil Kevin Spacey, když byl ještě uměleckým ředitelem (více na toto téma tady). Byl to totiž primárně on, kdo stál v posledních letech za výbornými produkcemi jako byla Electra s Kirstin Scott Thomas, High Society, Clarrence Darrow nebo Richard III. (A The Crucible s Richardem Armitagem, které mě dodnes mrzí, že jsem zmeškala.) Byl to on, kdo prosadil změny, které měly diváky více vtáhnout do děje, kdo dokázal sehnat peníze na fungování divadla, aniž by žádal o státní dotace, a kdo přesvědčil řadu skvělých herců, aby tu přijali nějakou zajímavou roli. Je tedy těžké předvídat, jakým směrem se bude Old Vic ubírat nyní, když ho po 12 letech bude řídit někdo nový. Nicméně už jen ten fakt, že nový umělecký ředitel Matthew Wachus do své první sezóny zařadil Henrika Ibsena s Ralphem Fiennesem a Harolda Pintera s Timothym Spallem, mě naplňuje jistým optimismem.
3. Sam Wanamaker Playhouse
Oficiální stránky: shakespearesglobe.com
Kapacita: 340 míst
Cena vstupenek: £10 až £48 (hry a koncerty), £10 až £105 (opera)
Sam Wanamaker Playhouse patří oficiálně pod Shakespeare's Globe, je nicméně tak výjimečné, že si své vlastní místo na tomto seznamu určitě zaslouží. Toto malé divadlo, které bylo dokončeno teprve v roce 2014, je totiž tak odlišné od tradičního Globe, jak je jen možné. Globe je velké a hraje se pod širým nebem; Sam Wanamaker Playhouse je zastřešené, komorní a vrátí vás o pár století v čase. Všechna představení tu mají naprosto unikátní atmosféru – částečně proto, že jeviště má rozměry pouze 6 x 4.5 metru a diváci ho obklopují ze tří stran; částečně proto, že je celý prostor osvětlen pouze svícny a na herce je vidět stejně dobře jako na obecenstvo, což znamená, že zatímco vy sledujete se zájmem lidi na scéně, oni můžou s nemenším zájmem pozorovat vás.
Stísněnost prostoru samozřejmě ovlivňuje i výběr produkcí – Sam Wanamaker Playhouse je z mých zkušeností moc malé na to, aby se tu mohly odehrávat "tradiční" divadelní hry, takže tu dostávají nejvíc prostoru recitály doprovázené klasickou hudbou nebo minimalistická divadelní představení. A jakkoliv děsivě to může znít, je nutné říct, že když vidíte Dereka Jacobiho a jeho partnera Richarda Clifforda hrát vybrané scény z Kupce benátského, které jsou prokládány raně renesanční hudbou, když zajdete na koncert Angely Hewitt doprovázený čtením Čtyř kvartet od T. S. Eliota v podání Rogera Allama nebo když Mark Rylance hraje španělského krále ve hře Farinelli and the King, zatímco Iestyn Davies zpívá operní árie, je to magické. Sledovat ty nejtalentovanější herce a muzikanty je skvělé. Sledovat je, když stojí přímo před vámi a když jediným zdrojem světla v místnosti jsou hořící svíčky ze včelího vosku, je úchvatné.
Zkrátka a dobře Sam Wanamaker Playhouse je možná nejintimnější, nejkouzelnější divadlo, v jakém jsem za svůj život byla. A kdyby nemělo tak nepohodlná místa k sezení, bylo by prakticky dokonalé.
2. Donmar Warehouse
Oficiální stránka: donmarwarehouse.com
Kapacita: 250 míst
Ceny vstupenek: £10 až £40
Donmar Warehouse je takový newestendovský klenot ukrytý v srdci West Endu. Svým způsobem je to jedno z nejexkluzivnějších divadel v Londýně – zatímco dává dohromady jednu úspěšnou produkci za druhou a obsazuje do hlavních rolí Iana McKellena a Dereka Jacobiho a Ewana McGregora a Simona Russella Beala, nabízí na každé představení jen 250 lístků, což znamená, že prakticky všechny hry jsou vyprodány týdny před premiérou.
Nevím, jak se Donmaru daří vše financovat, vezmeme-li v úvahu, že je menší a levnější než jakékoliv divadlo v okolí, nicméně nedostatek prostředků z jejich produkcí nikdy cítit nebudete. Jeviště je vždy unikátně přestavěno pro vybranou hru, takže když porovnáváte mininalistického Krále Leara s "grafiti" Coriolanem a toho zas s noirovým City of Angels (ano, Donmar dokázal skrz nasvícení, make up a kostýmy vytvořit iluzi černobílého filmu ze 40. let), pomalu byste nehádali, že se tohle vše skutečně hrálo na jednom a tom samém místě.
Donmar je zkrátka netradiční. Jiný. Jeho producenti se nebojí kombinovat v programu velmi rozlišné složky, takže tu můžete vidět stejně tak jazzový muzikál jako drama odrážející reálné volby do britského parlamentu, stejně tak frašku plnou mužů v ženských šatech jako nějakou Shakespearovu historickou hru. Režiséři si tu s radostí vystřelí z diváků třeba tím, že si patnácti vteřinové cameo střihne každý večer nějaká jiná známá osobnost, takže vy cestou domů váháte, jestli ten člověk, který na konci představení přišel říct jednu větu, byl fakt Jude Law. A herci se tu nebojí pohybovat mezi diváky, takže se vám může stát, že Tom Hiddleston bude Coriolana hrát přímo vedle vás.
1. Shakespeare's Globe
Oficiální stránky: shakespearesglobe.com
Kapacita: 1557 míst (857 k sezení a 700 na stání)
Cena vstupenek: £5 až £45
Pokud mě znáte, tak asi víte, že jsem v případě prvního místa ani nemohla volit jinak. The Globe se totiž za poslední roky stalo mou posedlostí. Na Večer tříkrálový jsem sem zašla čtyřikrát, na Bouři třikrát, na dalších více než deset her minimálně jednou. Dospěla jsem do fáze, kdy mě začali poznávat herci (ahoj, Marku Rylanci) a kdy jsem si mezi podobnými divadelními fanatiky našla i několik nových přátel.
The Globe je totiž interaktivní a zábavné. Můžu-li vám něco doporučit, kupte si ten nejlevnější lístek na stání za £5, přineste si knížku a kafe a posaďte se devadesát minut před začátkem představení do fronty, která se někdy v té době začne tvořit u vstupní brány. Budete tak jeden z prvních lidí, který bude do Globe vpuštěn, což znamená, že budete moci s klidem zaujmout první řadu přímo u jeviště. Budete se o něj moci v průběhu hry opírat, což je celkem fajn, když máte stát tři hodiny na místě, budete mít lepší výhled než ti, kteří zaplatili za lístek na sezení 9x více a budete (možná) zapojeni do hry. Může se vám jako mně třeba stát, že na vás někdo vylije vodu, že se s vámi postavy začnou bavit, že se vaše hlava stane názornou pomůckou na ukázku toho, jak se má správně rozštěpit lebka, nebo že některá z postav osloví publikum slovy: "Fellow kings," aby následně ukázala na vás a dodala: "No, not you."
Shakeaspeare's Globe zkrátka není turistickou atrakcí, kam se půjdete podívat jednou za život, ale naprosto plnohodnotným divadlem, které je svým pojetím věrnější Shakespearově době než jakákoliv westendovská produkce. Má krásné kostýmy, zapojuje do hry obecenstvo, bývá velmi vtipné, prokládá představení hudbou a tancem. A proto za návštěvu jednoznačně stojí.
- - -
* West End označuje komerční, viktoriánská divadla, která se nacházejí především v oblasti kolem Leicester Square. Tato divadla vlastní soukromé osoby a ty pochopitelně chtějí, aby divadlo co nejvíc vydělávalo. Což zaprvé znamená, že lístky jsou tu vždy drahé (problém č. 1), a zadruhé, že primární zájem producentů je vyprodané hlediště (problém č. 2). Vysoké návštěvnosti se totiž nejlépe dosahuje přes byznys, a ne uměleckou kreativitu. Proč být průkopníkem nového stylu, když je zkrátka mnohem jistější jít po vzoru hollywoodských blockbusterů a učinit představení velkolepá, působivá a zajímavá pro co největší skupinu diváků.
Protipól k West Endu znázorňuje Off West End, což název používající se pro profesionální londýnská divadla, která jsou nekomerční. Peníze, které tato divadla vydělají, nejdou do kapsy majitelů nebo akcionářů, ale vráží se zpět do divadla. Protože Off West End jsou divadla nevýdělečná, mají právo zažádat si o státní dotace, což v důsledku znamená, že jsou jejich umělečtí ředitelé často odvážnější a nebojí se při sestavování programu mírně riskovat. Dovolí si uvést experimentální představení, nové hry neznámých autorů, produkce, které jsou tak osobité, že mají stejně tak šanci propadnout jako stát se trhákem. (Přičemž dojde-li k tomu druhému, často na ně na konci sezóny koupí práva nějaké divadlo na West Endu a ony se přesunou i s veškerým obsazením tam.)
** Jedno z divadel, které na tomto seznamu chybí a nejspíš by nemělo, je londýnské National Theatre. Pravda je nicméně taková, že jsem v National zatím nic neviděla. Tenhle seznam se tedy zatím musí obejít bez něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat