Tři směry evropské morální filosofie (Aristoteles, Kant, Mill)

O morální filosofii v podání Aristotela, Immanuela Kanta a Johna Stuarta Milla.

Začněme jedním z nejznámějších hypotetických příkladů, který bývá kladen snad všem studentům morální filosofie na britských a amerických školách. Představte si, že po kolejích jede vlak. Pár desítek metrů před vlakem je ke kolejím připoutáno pět lidí, které vlak za několik vteřin smete. Vy nemáte šanci lidi odpoutat, ani vlak zastavit. Máte ale možnost přehodit výhybku a nechat vlak přejet na vedlejší kolej, kde je připoután pouze jeden člověk. A teď přichází ona důležitá otázka: Je morálně správné přehodit výhybku a být zodpovědný za smrt jednoho člověka, když jich svým činem zachráníte pět? Pokud ano, proč? Pokud ne, proč ne? Nebo snad celá situace nemá jasné řešení?

Jedním z lidí, kteří by po přečtení následujícího příkladu nebyli nakloněni ani jednoznačnému ano, ani jednoznačnému ne, je nejspíš Aristoteles. Podle Aristotela nespočívá morální jednání v řešení nějakých úvahových problémů, nedá se vydedukovat doma u počítače, neřídí se logickými pravidly, která by vám jasně řekla, co je správné. Teprve až v dané situaci budete a budete znát všechny proměnné, pochopíte, jste-li racionální osobou, která jedná v souladu s ctnostmi, co musíte udělat. 

Pokud tvrdíte, že by přehození výhybky bylo morálně špatné, najdete stoupence v Immanuelu Kantovi. Podle Kanta totiž neexistuje negativní zodpovědnost: můžete se provinit pouze tím, že jste něco udělali; ne tím, že jste něco neudělali. Zatímco při snaze odklonit vlak ponesete odpovědnost za smrt nevinného člověka, se kterým navíc budete jednat pouze jako s prostředkem pro dosažení cíle, pokud nezasáhnete, padá odpovědnost na ty, co dané lidi ke kolejišti připoutali, a ne na vás.

Pokud si myslíte, že byste přehodit výhybku měli, budete možná inklinovat k Johnu Stuartu Millovi. Mill totiž zastává vizi, že je potřeba dosáhnout co největšího dobra pro co největší počet lidí, z čehož vyplývá, že životy pěti lidí mají větší cenu než život jednoho člověka. To, že si takzvaně "zašpiníte ruce", je sice nešťastné, vaším cílem by nicméně vždy mělo být dosažení pozitivních důsledků a vaše morální odpovědnost spočívá i v zabránění zlu, které způsobili jiní.

Aristoteles - Etika ctností

Dílo: Etika Nikomachova (4. století př. n. l.)

Morálně správný čin: To, co by udělala ctnostná osoba

Nejméně ucelené dílo ze zmíněných tří, které často nelogicky přeskakuje od tématu k tématu a které občas nevysvětluje jednoznačně, co si jeho autor vlastně myslí; tak působí Etika Nikomachova, pokud se někdy rozhodnete si ji otevřít. Možná je to vina jejího stáří a toho, že byla vydána v době, kdy za sebou lidstvo nemělo staletí zkušeností s psaním podobných textů. Určitě je to vina toho, že se jedná pouze o Aristotelovy poznámky k přednáškám, které po jeho smrti shromáždil jeho syn Nikomachos. (Odtud pochází název knihy.)

Celá Aristotelova kniha je koncipována kolem základní otázky: "Co je dobrem pro lidské bytosti?" (Všimněte si, že se Aristotelova kniha týká výhradně lidí, že Aristoteles nemá v plánu zabývat se tím, co je dobré pro zvířata, přírodu atd. Naproti tomu takový Platón by si nejspíše položil všeobecnější otázku: "Co je dobro?") Aristoteles si okamžitě odpovídá: Toto nejvyšší dobro se jmenuje eudaimonia a dalo by se v podstatě přeložit jako "žít dobře".

Aristoteles totiž tvrdí, že každé naše jednání má jistý cíl. Pokud tedy děláte jisté A, děláte ho kvůli cíli X. Tento cíl je synonymem pro jakési "dobro". A teď si představte, že i dobro X sledujete kvůli nějakému dalšímu dobru, nazvěme ho třeba Y. Y vás zajímá kvůli Z. A tak dále. Uveďme třeba příklad: Učím se na nějaký předmět, abych z něj měla dobré známky. A dobré známky chci proto, aby mě vzali na školu. A na danou školu chci proto, že...

Pokud by za každým dobrem leželo další dobro, které by mu bylo nadřazené, jednalo by se nekonečnou regresi. Jenže v tu Aristoteles nevěří. Namísto toho tvrdí, že musí existovat nějaké konečné dobro. Toto dobro je dobrem samo o sobě a veškeré naše jednání k němu směřuje. Je jím samozřejmě eudaimonia. Eudaimonia, kterou můžeme přeložit jako "žít dobře" nebo také "vést spokojený život". Aristoteles tvrdí, že kdybyste se zeptali lidí, o co v životě usilují, a snažili se dostat k hlavnímu podnětu jejich činů, bude to právě myšlenka spokojenosti, co bude celý jejich život motivovat.

K této úvaze přidává Aristoteles myšlenku, že lidé mají nějakou funkci. Podívejte se na cokoliv v tomto světě a zjistíte, že daná věc má nějakou funkci. Nůž je tu na to, aby krájel. Oko na to, aby vidělo. Tak proč by nemohl mít nějakou funkci i člověk jako takový? Aristoteles myšlenku, že by lidé neměli funkci naprosto zavrhuje a začíná tedy pátrat, co by onou funkcí mohlo být. Co člověka odlišuje od ostatních tvorů?

Racionalita.

Naší funkcí je tedy vést racionální život. A to v souladu s ctnostmi. Jen tak můžeme dosáhnout eudaimonie. Momentálně by bylo asi vhodné poznamenat několik důležitých faktů. Zaprvé Aristoteles nevěří, že můžete být ctnostný, pokud nemáte všechny ctnosti. Nestačí být tedy třeba jen inteligentní – pokud chcete vést ctnostný život, musíte být také statečný, štědrý a tak dále. Zadruhé není možné být "až moc ctnostný". Ctnost je jen stavem mezi dvěma opaky. Tedy "statečnost" je ctností nacházející mezi přehnanou sebevědomostí a zbabělostí. Je o nalezení vhodného stavu mezi těmito dvěma extrémy. Podle Aristotela tedy můžete být až moc sebevědomý nebo až moc zbabělý, ale rozhodně ne až moc statečný. Zatřetí je třeba si uvědomit, že ctnost se mezi těmito dvěma extrémy pohybuje, že je závislá na okolnostech. Někdy může být správné být ve středu, někdy může být správné inklinovat k jednomu z extrémů. 

Morální jednání zkrátka podle Aristotela nemá definovaná pravidla, která by vám řekla, jak se správně zachovat, dá se naučit pouze tak, že se stanete morální osobou. Ten samý čin, ten samý motiv, ten samý důsledek může být jednou dobrý a jednou špatný. Správné je to, co by v dané situaci udělala ctnostná osoba jednající v souladu s rozumem. Pokud takovým člověkem nejste, pak vaší jedinou šancí je podobné osoby imitovat  a odhadovat, co by v dané situaci udělaly ony.

A právě kvůli nemožnosti rozebrat morální jednání na soubor naučitelných zásad je Aristoteles mnohými považován za předchůdce morálního particularismu. Particularismus, který se začal objevovat ve 20. století, je totiž založen na přesvědčení, že existuje morální jednání, ale žádné morální zákony. Nemůžete tedy za jeden z morálních principů prohlásit třeba: "Vražda je špatná," protože najdete případy, kdy vražda může být správná nebo minimálně morálně neutrální. A co je ještě důležitější, nehledě na to, kolik do svého principu dáte podmínek ("Vražda je špatná s výjimkou situací, kdy..."), se vám nikdy nepodaří vytvořit jediný pravdivý princip. Žádné totiž neexistují.

Taková je zkrátka etika. Není o vymýšlení hypotetických příkladů. Je o jednání. O vedení ctnostného života v souladu s rozumem. Jen tak totiž dosáhnete eudaimonie a tedy i stavu štěstí. A snad ještě na okraj: Štěstí nemá v Aristotelově představě podobný nádech jako mu možná přikládáme dnes. Není to záležitost okamžiku, kdy se vám něco povede nebo něco nezdaří. Štěstí je celoživotní stav. Proto ani eudaimonie není něco, co byste mohli jednoho dne získat a dalšího ztratit. S jistým nadhledem by se ostatně dalo říct, že teprve po vaší smrti mohou ostatní soudit, zda váš život byl šťastný, nebo ne.

Immanuel Kant - Deontologie

Dílo: Základy metafyziky mravů (1785)

Morálně správný čin: Ten, který se řídí kategorickým imperativem

Immanuel Kant je v českých zemích známější svými Kritikami, chcete-li nicméně pochopit jeho morální filosofii a nemáte-li čas zaobírat se několika set stránkovými knihami, můžu jeho Základy metafyziky mravů vřele doporučit. Ano, nebudou se vám číst snadno, protože Kant si na příkladech zrovna nezakládá, jeho věty mají složité konstrukce a každý odstavec tu má své místo, takže se nemůžete spolehnout na to, že se chytíte o stránku dále. I proto – navzdory tomu, že moje vydání od Cambridge University Press má pouhých 63 stran – nebude následující část na pochopení asi zrovna snadná.

Ještě než se dostaneme k samotným argumentům, hodí se zmínit něco o struktuře díla. Základy metafyziky mravů jsou rozděleny na tři části: v první sekci se nám tak Kant snaží ukázat, jaké principy leží za kategorickým imperativem; v druhé sekci, že kategorický imperativ je principem racionality; ve třetí, že lidé jsou racionální bytosti a že být svobodný, racionální, autonomní a morální je jedno a to samé.

Přeneseme-li se přes obsah jednotlivých částí a zaměříme-li se víc na techniku, kterou Kant používá, zjistíme, že první dvě sekce jsou analytické (= pravda vyplývá z konceptu), kdežto třetí sekce je syntetická (= pravda vychází ze spojení několika faktů dohromady). Pokud skrz krátkou definici rozdíl mezi "analytickou" a  "syntetickou" pravdou nevidíte, zkuste se zaměřit na dvě tvrzení jako "feny jsou samice psů" a "2 + 5 = 7". To první je analytická pravda, protože chápete-li, co znamená "fena" a co "samice psa", je vám okamžitě jasné, že je dané tvrzení pravdivé. To druhé je syntetická pravda, protože dáváte dohromady dvě samostatné entity, mezi kterými existuje nějaký vztah. Co je pro Kanta zajímavé, je, že obě tyto pravdy považuje v případě svého díla za "a priori". Vím, zase další definice, ale myslím, že je to fajn vědět, abyste pochopili eleganci Kantova argumentu. Ve filosofii se běžně rozdělují pravdivá tvrzení na ta, jejichž pravdu víme "a priori", tedy skrz racionalitu, a ta, která můžeme potvrdit až "a posteriori", tedy na základě zkušeností z reálného světa. To, že tvrzení jako "feny jsou samice psů," je běžně chápáno jako a priori, není zas tak těžké pochopit, protože pro jeho potvrzení žádný empirický výzkum dělat nemusíte. (Srovnejte to například s větou "dům na konci ulice je modrý," kde se potřebujete skrz smysly přesvědčit, jak daný dům vypadá, abyste mohli prohlásit, zda je tvrzení pravdivé.)

Co je však dobré uvědomit si, je, že syntetickou třetí část považuje Kant za a priori také – jedná se totiž pouze o spojení analytických pravd, které do té chvíle představil a které samy o sobě byly a priori. Proč je důležité, že Základy metafyziky mravů nejsou založeny na pozorování našeho světa, ale vycházejí čistě z rozumu a racionality? Odpovědí se nabízí hned několik. Přijmete-li, co Immanuel Kant tvrdí a nenajdete-li žádný problém v jeho argumentaci, měli byste akceptovat, že jsou jeho závěry univerzální, že platí stejně tak na Zemi jako v galaxii Andromeda, že jejich pravda nemůže být ovlivněna žádnými faktory – ani kulturou, ani vyspělostí civilizace, ani fyzikálními zákony. Měli byste také uznat, že před těmito zásadami jako racionální bytosti nemůžete nikam utéct a že byste k naprosto stejným závěrům dospěli i bez Kanta jen na základě vlastního rozumu.

Pojí se k tomu ještě jedna věc, která se v Základech metafyziky mravů neobjevuje, ale která pro lepší pochopení Kantova argumentu rozhodně stojí za zmínku. Immanuel Kant rozlišuje dva světy, které nazývá "phenomenon" a "noumenon". Ten první je nám známý skrz smysly; nachází se v prostoru a čase; platí v něm zákony příčiny a důsledku. Ten druhý je na nás nezávislý; objevuje se mimo prostor a čas; věci v něm existují samy o sobě. Doufám, že neinterpretuju Kanta špatně, když řeknu, že phenomenon je pouze nedokonalou reflexí noumenonu a že noumenon je pravou podstatou věcí. Četli-li jste Platónovu Ústavu, můžete vidět paralelu mezi Kantovými dvěma světy a Platónovou jeskyní, kde vězni považují stíny na stěně za skutečný svět, aniž by tušili, že existuje něco, co ony stíny způsobuje a čeho jsou tyto stíny jen odrazem. Jenže zatímco dle Platóna můžete díky filosofii ze světa stínů utéct a pochopit pravou podstatu věcí, Kant podobnou vírou neoplývá a nevěří, že by kdy bylo v moci člověka poznat noumenon, který nám smysly interpretován jako phenomenon. Nejsme dokonalé bytosti a tím pádem nemáme možnost vymanit se z vnímání prostoru a času; nemáme možnost chápat svět ve své dokonalé podobě, kde neexistuje kauzalita.

A tímto se konečně dostáváme k samotné knize. Etika je podle Kanta zákonem svobody. Jenže jak můžeme být svobodní, když žijeme ve světě, kde má každý důsledek svou příčinu a kde je vše ovlivnitelné?

"Jenže co když existuje něco, co ovlivnitelné není?" zeptal by se vás nejspíš Kant, protože hned první věta jeho knihy říká: "Je nemožné přijít na cokoliv v tomto světě, nebo i světě za ním, co by bylo dobré bez jakýchkoliv omezení, s výjimkou dobré vůle." Co se Kant snaží říct, je snadné. Zaprvé dobrá vůle je dobrá ze své podstaty. Její dobro je neovlivnitelné okolnostmi nebo důsledky. Když slepci pomůžete přejít přes ulici, nenesete žádnou odpovědnost za to, pokud se proti vám na červenou vyřítí auto a oba vás srazí. Zadruhé krom dobré vůle neexistuje nic, co by bylo dobré ze své podstaty. Ani inteligence, ani statečnost, ani štědrost, ani štěstí. Nic. Jednat morálně tedy musí znamenat jednat v souladu s dobrou vůlí.

Když jednáte na základě dobré vůle, musíte jednat z motivu povinnosti. Když zkrátka někomu pomůžete, neměli byste tak činit proto, že vás pomáhat baví nebo že chcete svou morální nadřazenost sdílet na facebooku – máte-li jednat morálně, nesmíte být ovlivnění emocionálním rozpoložením nebo osobním zájmem. Musíte tak činit proto, že je to vaše povinnost. Proč? Protože emoce jsou produktem náhodných povahových vlastností a vašeho vlastního vztahu ke světu, kdežto motiv povinnosti mají všechny racionální bytosti. Proč je tohle důležité? Protože Kant chce vytvořit univerzální teorii, která platí pro všechny a překračuje hranice phenomenálního světa. Racionalita není ovlivnitelná okolnostmi, vaše emoce ano. Nehledě na to, že necháte-li se strhnout emocemi, nejste rozhodně svobodní a etika je přece zákonem svobody.

A teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Principy, na jejichž základě v životě jednáme ("lež je špatná"), se nazývají maximy. (Maxima je slovo, které Kant používá jako synonymum pro "morální zákon" nebo "morální pravidlo".) Naprostá většina maxim je hypotetická, protože odpovídají dané situaci a jejich cíl je konkrétní ("nebudu lhát"). A to se Kantovi samozřejmě nelíbí, protože něco, co je specifické pro danou situaci, zcela odporuje jeho snaze vytvořit univerzální teorii, která překračuje prostor a čas. Podle Kanta tedy musí existovat maxima, která platí ve všech případech. Tato maxima musí být nadřazena všem hypotetickým maximám a musí je v sobě zahrnovat, protože není možné, aby nějaká hypotetická maxima odporovala nejvyšší maximě našeho jednání.

Kant tuto nejvyšší maximu nazývá kategorickým imperativem a dává jí jednoduchou definici: "Jednej jen podle té maximy, po které můžeš chtít, aby se stala univerzálním zákonem."

Všimli jste si, jak je ta formulace elegantní? Ne? Tak znovu. Z podstaty kategorického imperativu vyplývá, že musí platit za všech okolností. (Kdyby tomu tak nebylo, byl by pouze hypotetickým imperativem.) A tvrdit, že nějaký princip "platí za všech okolností," je to samé jako říct, že je "univerzálním zákonem." Definice kategorického imperativu je tedy jednou z analytických pravd, které jsem zmiňovala v počátku. A jelikož je to tvrzení, které můžete potvrdit a priori, nepotřebujete nic víc než racionální uvažování na to, aby vám bylo jasné, že je pravdivé. Není nijak ovlivněné naším empirickým světem.

Zatím vše srozumitelné? Doufám, že ano, protože vše se ještě trochu zkomplikuje. Vraťme se zpět k vůli a svobodě. Jak jsem už krátce nastínila, Kant rozumí svobodě jako schopnosti uniknout zákonitostem světa, který je ovládán příčinami a důsledky, jako umění nebýt otrokem emocí. Vůle racionálních bytostí je tedy svobodná, protože skrz racionalitu jedinec svobody dosahuje. A tak nastává otázka: Jak by kdy mohla existovat maxima, která by suverenitu a svobodu vůle podryla? Odpověď je jasná: "Nemohla." Takže Kant vytahuje druhou definici kategorického imperativu, která tentokrát tvrdí, že má být s racionálními bytostmi jednáno jako s cíli, a ne jako s prostředky. Když totiž někoho jen využíváte, abyste dosáhli svého, nerespektujete ho jako samostatnou bytost a nerespektujete jeho svobodu.

Jaký je vztah mezi těmito dvěma formulacemi kategorického imperativu? Podle Kanta jsou ekvivalentní, tedy jsou to jen dva způsoby, jak vyjádřit jeden a ten samý zákon. Nemohou si odporovat, protože je to asi jako označit něco jednou slovem "voda" a podruhé slovem "H₂O". Pořád je to jedna a ta samá věc a stejně tak kategorický imperativ je pořád jeden a ten samý nehledě na to, zda používáme první formulaci nebo druhou. Nebo třetí. Nebo čtvrtou.

Ano, Kant dává ještě třetí a čtvrtou definici kategorického imperativu, ani jedna však není tak významná jako první dvě zmíněné, můžeme je tedy přeskočit. Hodí se ale poznamenat, že v obou se objevuje myšlenka, že vůle racionální osoby sama sobě předepisuje kategorický imperativ. Jinými slovy kategorický imperativ není nějaký zákon, který by nás působil zvenčí jako například fyzické zákony – je to zákon, jehož jsme sami autoři a který sami sobě ustanovujeme. Z toho vychází, že jednáme-li na základě kategorického imperativu, musíme být autonomní.

A to nás postupně vede k myšlence představené v poslední sekci, myšlence, že autonomní vůle, svobodná vůle, vůle dodržující morální zákony a vůle jednající racionálně jsou vlastně jedno a to samé.
(i) Bez autonomie by nemohla být morálka, protože by nám kategorický imperativ neměl kdo předepsat – jelikož kategorický imperativ vznikl v autonomní vůli, bez ní by neexistoval.
(ii) Racionalita nás činí svobodnými, protože nás osvobozuje od kauzality světa.
(iii) Svoboda je nutná pro jakoukoliv morální akci, protože morální jednání nemůže vycházet z phenomenálního světa.
A tak dále. A tak dále. Představu asi máte.

Pochopili-li jste, co jsem se těmito úmornými odstavci snažila říct, můžete si zatleskat, protože Immanuel Kant je jeden z nejsložitějších filosofů, na jaké jsem narazila, a rozebrat jeho myšlenky bez toho, abych se je snažila zjednodušit za hranice příčetnosti, mi dalo zabrat víc, než by se mohlo zdát. Ztratili-li jste se a jen silou vůle došli na samotný konec, tady je jádro Kantovy morální filosofie: Vždy, když budete chtít něco udělat, se ptejte, zda byste si přáli, aby stejně jednali všichni lidé na světě. Líbil by se vám svět, kde všichni lžou? Ne? Tak víte, že lhát je špatné. Za všech okolností. Bez výjimky. Výjimky Kant nevede. 

John Stuart Mill - Konsekvencialismus

Dílo: Utilitarismus (1863)

Morálně správný čin: Ten, který vede k pozitivním důsledkům

Už Sókratés se svých studentů ptal, co je štěstí, co je morální a jaký je vztah mezi morálkou a štěstím. O více než dva tisíce let později se tyto otázky rozhodl zodpovědět skotský filosof John Stuart Mill, který sice nevytvořil úplně novou teorii, ale zato poměrně výrazně upravil jednu, která již v jeho době existovala. Představil ji v díle Utilitarismus, nejkratší knize na tomto seznamu – mé vydání od Oxford University Press má nějakých 50 stran, což celkem vtipně způsobuje, že text současného akademika, který ke knize připsal předmluvu a vysvětlivky, je asi dvakrát tak dlouhý.

Co Mill na Sókratovy otázky odpovídá? Že morální jednání spočívá v pozitivních důsledcích, že pozitivní důsledky nejsou nic jiného než maximalizace štěstí a že štěstí je potěšení minus utrpení.

Moc rychlé? Tak to vezměme ještě jednou a pomaleji. Tím, co je štěstí, se v průběhu dějin zabývala řada filosofů a Mill přináší svou vlastní definici také. Ta vychází z jeho empirického pohledu na svět, tedy z představy, že důležitější než racionalita jsou pro poznání světa naše smysly, a je založena na představě, že by se štěstí mělo měřit jako potěšení, od kterého odečteme utrpení. Proč? Protože Mill dospěl na základě svých pozorování k závěru, že se lidé snaží dosáhnout potěšení a naopak se chtějí vyhnout utrpení. Používáme-li tedy definici, podle které se máme snažit maximalizovat potěšení a minimalizovat utrpení, pak štěstí bude zákonitě oním nejvyšším dobrem, ke kterému budou směřovat naše činy.

Mill předpokládá, že to, co si přejeme, musí být zákonitě spjato s etikou, protože k čemu by byla morálka, kdyby lidem chování dle jejích pravidel nezlepšilo život? Jak je tedy pochopitelné, je-li štěstí cílem veškerého našeho jednání, a Mill věří, že používáme-li jeho definici, pak odpověď musí být ano, tak morální jednání musí zákonitě spočívat v činech, které nám štěstí přinesou. Snadné. Mill tedy tvrdí, že se při posuzování faktu, zda se dotyčný zachoval morálně správně, nemáme se zaměřovat na charakterové vlastnosti jedince, který čin vykonal, ani na jeho motivaci, ani vlastně nemůžeme daný čin vytrhnout z kontextu situace. To, na čem při posuzování morálního jednání záleží, jsou totiž pozitivní důsledky a pozitivní důsledky pro Milla neznamenají nic jiného než štěstí.

Odtud vychází název teorie – konsekvencialismus – který Mill následně specifikuje i názvem svého díla jako utilitarismus. Zatímco konsekvencialismus věří, že jakýkoliv čin, který vede k pozitivním důsledkům, je čin správný, utilitarismus věří, že čím lepší důsledky daného činu, tím správnější daný čin je. Proč je pro Milla důležité být utilitaristou? Protože nevěří, že by morální teorie měla být založena na egoismu. Pokud něco přinese štěstí jen vám, je to samozřejmě fajn, ale mnohem morálnější je zachovat se podle principu "co největší štěstí pro co největší počet lidí" a tím pádem jednat tak, aby z vašich činů profitovali i ostatní. Pokud zkrátka stojíte před volbou, kdy můžete jednomu člověku na jakési imaginární stupnici navýšit štěstí o 60 bodů, nebo kdy můžete pěti lidem na té samé stupnici zvýšit štěstí o 40 bodů, musí být morálně lepší to druhé, jelikož 200 (5 lidí x 40 bodů) je lepší než 60 (1 člověk x 60 bodů).

Pro ty z vás, kteří si teď myslí, že utilitarismus má na člověka moc vysoké nároky, protože od něj očekává jednání v zájmu ostatních, má Mill dobrou zprávu: přijetí utilitarismu jako univerzální morální teorie je ve vašem osobním zájmu. Zatímco vy se totiž budete chovat tak, aby z vašeho jednání profitovali ostatní, někdo jiný se zase bude chovat tak, abyste z jeho jednání profitovali vy. Maximalizace štěstí neznamená nic jiného než snahu zvýšit co nejvíce "štěstí na obyvatele". Což zase znamená, že i vy na tom dost možná budete lépe v utilitaristickém světě než ve společnosti, kde každý prosazuje jen svůj zájem. Mill by tedy tvrdil, že utilitarismus nemá vysoké nároky – naopak je vysoce logický a pochopitelný. A vzhledem k tomu, že nehodnotí vaše motivace, je i přístupný. Lidé se totiž dle Milla chovají mnohdy utilitaristicky, aniž by si toho byli vědomi: když někdo zachrání topícího se člověka, asi nepřemýšlí nad pozitivními důsledky svého jednání, ale spíše je k činu dohnán některou z mnoha emocí. Millově teorii toto nijak nevadí. A nevadí jí nijak ani to, že i člověk nemorálního charakteru se může dopustit morálního činu.

Dalo by se říct, že toto je hlavní kostra Millovy morální teorie, přijde mi ale vhodné doplnit ještě malou poznámku, která se týká potěšení, jednoho z důležitých komponentů štěstí. Mill totiž věří, že by se potěšení měla dělit hierarchicky, čímž odpovídá na námitky, které se vznesly proti jeho předchůdci Jeremymu Benthamovi. Bentham zastával typ utilitarismu, kde se potěšení dala měřit pouze kvantitativně (například podle intenzity nebo délky trvání), za což se na něj snesla kritika: stačí-li někomu ke štěstí méně, pak jeho život musí být zákonitě hodnotnější a lepší, což nezní zrovna pravděpodobně. Vezměte si třeba takové prase, které je spokojené s málem a je tak na základě ryze kvantitativního měření šťastnější než vy.

J. S. Mill se této námitce dobře vyhýbá, když navrhuje, aby se potěšení posuzovala kvalitativně. Prohlašuje, že by lidé měli sami posoudit, jakých potěšení si jak cení, čímž se mezi potěšeními vytvoří hierarchie a nikdo tak nebude mít právo tvrdit, že někdo, komu se dostává jen horších potěšení, žije lepší život než ten, kdo zná i ty lepší. Předpokládá také, že ta, která budou lidé hodnotit jako lepší (v jeho názvosloví "vyšší"), budou více intelektuální a specificky lidská, kdežto horší potěšení ("nižší") budou více animální. Pro Milla, narozdíl od Benthama, tedy nehraje roli jen kvantita – záleží i na kvalitě našeho štěstí, a proto by nikdo nevolit život prasete nad životem člověka.

Taková je tedy morální teorie podle Johna Stuarta Milla. Je založena na představě, že by vaše rozhodnutí měla být motivována tím, co přinese ty nejpozitivnější důsledky, tedy co největší štěstí co největšímu počtu lidí, a proto od vás očekává, že občas obětujete své vlastní dobro pro dobro většiny. Proto ti nejzarytější současní následovníci Johna Stuarta Milla jako Peter Singer, profesor filosofie na Princetonu, odvádějí celý život část platu charitě. Jsou zkrátka toho názoru, že někdo, kdo je v horší finanční situaci než oni sami, bude z peněz benefitovat více a že je tedy jejich morální povinností poskytnout tyto prostředky jiným, ať už je osobně znají nebo ne, ať už nesou díl odpovědnosti za jejich utrpení nebo za jejich nuznou situaci nemohou.

Mimochodem o Millovi jsem napsala jeden článek před čtyřmi lety, takže chcete-li i o utilitarismu nebo Millových politických názorech přečíst více, případně chcete-li dozvědět se něco o Millově životě o tom, jak ho ovlivnila utilitaristická výchova jeho otce, odkážu vás sem.

- - -

Několik nedůležitých slov na závěr:

Neodpustím si malé srovnání některých bodů.

Pokud porovnáte jednotlivé morální teorie, zjistíte, že Aristoteles klade při posuzování morálního jednání největší důraz na charakter osoby, která musí být racionální a jednat v souladu s ctnostmi, Kanta zajímá motivace, která má vycházet z motivu povinnosti, a Mill jako nejdůležitější stanovuje čin, který musí vést k pozitivním důsledkům.

Rozdíl můžeme vidět také v chápání racionálních schopností člověka u Aristotela a Kanta. Aristoteles zkoumá dobro z lidského pohledu a věří, že je racionalita specifická pro lidské bytosti; Kant se nejdříve zabývá vztahem mezi racionalitou a etikou a teprve na samotném konci svého díla se dostává k tomu, že lidé jsou racionální bytosti a že jsou tedy svázání principy, které zmínil dříve. Z toho také vyplývá, že Kant – narozdíl od Aristotela – nevidí racionalitu jako schopnost, kterou najdeme pouze u lidí, a naopak tvrdí, že jeho dílo platí i pro jakékoliv jiné bytosti, které racionální jsou.

Když u racionality ještě zůstaneme, můžeme si všimnout rozporu mezi racionalismem a empirismem u Kanta a Milla. Kant staví svou teorii na a priori základech a vyznává jako nejdůležitější rozum; Mill předpokládá, že morální teorie by měla být založena na a posteriori tvrzeních, a spoléhá se tedy primárně na pozorování světa. Zatímco pro Kanta je tedy typická snaha být naprosto neovlivněn phenomenálním světem, Mill argumentuje, že morální jednání by mělo odrážet to, co si lidé reálně přejí.

A když už se dostáváme ke štěstí, všimněte si, že ačkoliv Aristoteles i Mill považují štěstí za nezbytnou součást morálního jednání, jejich definice toho, co štěstí je, se značně liší. Aristoteles při posuzování toho, kdo je šťastný, vychází spíše z charakteru osoby, když štěstí přímo spojuje s racionalitou a ctnostmi. Millův koncept štěstí naopak mnohem spíše než individuální postoj odráží externí situaci a to, co se člověku stalo. S nadsázkou lze tedy říct, že v případě Aristotela můžete celý život emocionálně trpět (mohou vám zabít rodinu a přátele, můžete si projít sérií neúspěchů), a přesto bude váš život v konečném důsledku kvůli vašemu přístupu šťastný. Millova představa štěstí je naopak bližší tomu, jak mu rozumíme dnes. Být šťastný znamená těšit se z nějakého momentálního stavu způsobeného něčím pozitivním, co se odehrálo v našem životě.