Strike It Down: Putování po Rwandě, část třetí: ministerstva, Paul Kagame, demobilizační kemp, Gisenyi

Den osmý: 23. března 2015, pondělí

Nový týden, nové způsoby, jak se blíže seznámit s politickou situací ve Rwandě. Tím, jak jsme se na Ministerstvu vnitra bavili o decentralizaci moci skrz lokální zastupitelstva nebo jak nám lidé z Rwanda Development Board vysvětlovali, čím chtějí přitáhnout zahraniční sponzory, vás však nudit nebudu – jakkoliv to bylo zajímavé pro někoho, koho zajímá rozvoj v poválečných státech, na strhující příspěvek na blogu to přece jen nevydá. Takže jen krátce zmínim, že jsem se při návštěvě těchto dvou vládních organizací mnohdy cítila, jako bych mluvila s vládními představiteli relativně vyspělé demokracie, ne africké země, která si stále prochází poválečnou transformací. A že si nejvíc cením rwandské nulové tolerance ke korupci, podle které zaměstnanec, jemuž bylo prokázáno braní úplatků, přijde automaticky o práci a může strávit několik let za mřížemi. (Podobný přístup je v jiných afrických zemích doposud nevídaný a to, že je uplatňován v praxi, dokazuje například událost z roku 2009, kdy byl finanční ředitel prezidentovy kanceláře odsouzen na čtyři roky ve vězení a donucen zaplatit více než milion liber.)

O čem se však z našich pondělních zastávek chci rozepsat, je Ministerstvo obrany, kde se nás ujal ministr James Kabarebe, jeden z nejvíce impozantních mužů, jaké jsem ve svém životě potkala. Přečtěte-li si jeho životopis, zjistíte, že v roce 1994 vedl vojáky z Rwandské vlastenecké fronty, kteří porazili genocidní rwandskou vládu, následně se stal velitelem nové rwandské armády, která v roce 1997 sesadila konžského prezidenta Mobuta, po vyhrané válce byl jmenován náčelníkem generálního štábu nového konžského prezidenta Laurenta-Desiré Kabily, aby jen o pár měsíců později opětovně stanul v čele rwandské armády, když Rwanda vyhlásila válku Kabilovi, který své bývalé spojence notně zklamal.

Velet během pěti let vojákům ve třech rozdílných konfliktech a v mezičase zastávat vysoké vojenské pozice ve dvou rozdílných státech je samo o sobě působivé, ještě pozoruhodnější byl však způsob, jakým James Kabarebe na naše dotazy odpovídal. Byl sebejistý a velmi přímý; neodbíhal od tématu; jeho postoje byly logické a racionální. Když mu například někdo z naší skupiny položil dotaz, proč se rwandská vláda stále tolik zajímá o rebely ve východním Kongu, poznamenal, že jsou nebezpeční kvůli genocidní ideologii, kterou šíří. To je odpověď, kterou moc často neuslyšíte – mnohem snazší je totiž tvrdit, že útoky rebelů ohrožují státní hranice a potenciálně i politickou situaci ve Rwandě. Obhájit si zapojení do vnitřní situace v jiném státě tím, že je pro vás vojenskou hrozbou, je zkrátka politicky přijatelnější, než poukázání na ideologickou hrozbu. I proto samozřejmost, s jakou ministr Kabarebe bez zaváhání prohlásil, že tyto skupiny nemohou Rwandu nijak vojensky ohrozit, byla až pozoruhodná. Nehledě na to, že zapadala i do mého pohledu na situaci, protože jsem k tvrzení, že by rebelové z východního Konga mohli vojensky vtrhnout do Rwandy, byla dlouhodobě skeptická.

Příjemně mě také přesvědčilo, jaký důraz James Kabarebe kladl na lidskou bezpečnost, koncept představený v roce 1994, kdy OSN dospělo k závěru, že je špatné posuzovat hrozby z čistě vojenského hlediska a že je naopak důležité brát v potaz také chudobu, nemoci, nevzdělanost, nezaměstnanost nebo ekonomiku. Zmínil tedy, že současní vojáci, kteří nejsou na misích v zahraničí – Rwanda je šestým největším přispěvatelem vojáků na mise OSN – pomáhají se stavbou škol a domů pro oběti genocidy nebo že vojenští lékaři nabízejí své služby civilistům. Myšlenka, že bezpečnost státu nelze oddělit od rozvoje a situace v zemi, je mi osobně velmi blízká a způsob, jakým Rwanda využívá své relativně silné armády, aby pomohla rozvoji v jiných oblastech, mi přišel jako velmi zajímavý.

Generál James Kabarebe, ministr obrany

Ptáme se ještě na zapojení žen v armádě (jsou běžnou součástí), na důvody úspěchu demobilizace bývalých vojáků (důležité bylo nespoléhat na mezinárodní organizace, nabídnout bývalým vojákům motivaci k ukončení bojů a změnit způsob jejich uvažování), vztahy s evropskými zeměmi (Belgičani jsou populárnější než Francouzi) nebo na historky s prezidentem Kabilou (byl to šílenec). Když nás později toho dne major, který se o nás v průběhu návštěvy Ministerstva obrany staral, odvádí z budovy zase ven, nadhodíme dotaz, zda jsou civilní návštěvy u generála časté. Odpovídá, že celkem ano, tak mu klademe dotaz, kolik skupin se k ministrovi asi tak dostane. Jedna týdně? Jedna za dva týdny? Major se zamyslí. "Tak tři za rok," poznamená.

Když večer sedíme v hotelovém baru a já si pročítám výroční zprávu Ministerstva školství, abych se připravila na zítřejší setkání s profesorem Silasem Lwakabambou, dostáváme zprávu, že by se s námi rád setkal prezident Paul Kagame ve své rezidenci. Podmínkou je, že prezidentova kancelář chce informace o každém z nás – co studujeme, odkud pocházíme, co nás v rámci výzkumu zajímá, kdy a z jakých důvodů jsme region v minulosti navštívili – což znamená, že dva mí vyučující stráví čtyři hodiny sepisováním profilu každého z nás. Jeden z nich, Ian, přitom musí Rwandu ještě toho večera opustit, protože následujícího dne má přednášet v Kapském městě na konferenci. Říkáme mu, aby zůstal a vymluvil se, že do Jihoafrické republiky nepřiletí, protože je nemocný, ale on s mírným pobavením odpovídá, že by si něco takového nedovolil. "Stejně se zdržíte jen na tři minuty, než vám všem potřese rukou," poznamená pár minut předtím, než se s námi rozloučí a odjede taxíkem na letiště.

Den devátý: 24. března 2015, úterý

Pokyny z prezidentské kanceláře jsou jasné: doklady totožnosti s sebou, všechna elektronická zařízení od telefonů po foťáky nechat doma a kolem poledne čekat na recepci hotelu, kde si nás vyzvednou prezidentovi lidé a odvezou nás do jeho rezidence.

Ještě předtím se však setkáváme s ministrem školství Silasem Lwakabambou, který je velmi vstřícný a otevřený. Ptá se nás, jaké jsou naše dojmy z Rwandy, bavíme se o univerzitním školství ve Rwandě, o nedávném sloučení veřejných vysokých škol pod jednu instituci, o snaze vymýtit negramotnost skrz vzdělávání dospělé populace, o národních srovnávacích zkouškách, které v současné době ve Rwandě fungují. Naše návštěva na Ministerstvu je poměrně krátká, protože čas, kdy máme být vyzvednuti před hotelem se neúprosně blíží, ale někdo ještě vznese dotaz, jestli Lwakabamba neví, co máme od setkání očekávat. Jdeme prezidenta jen pozdravit, jak předpokládal Ian? Silas Lwakabamba odpovídá, že se podle něj zdržíme déle. Kdyby nám chtěl prezident jen potřást rukou, tak si nás nezve do své rezidence.

Profesor Silas Lwakabamba, ministr školství

Krátkou přestávku v hotelu tedy strávím vymýšlením potenciálních témat, která bych na setkání s prezidentem mohla nadhodit. Mám zmínit třetí funkční období, nebo je něco takového nepřípustné? Zeptat se na to, co momentálně považuje za největší hrozbu pro Rwandu? Mluvit o spolupráci v rámci East African Community? Vznést dotaz týkající se Vize 2020? Jak si tak začínám uvědomovat, bavit se s konkrétními lidmi o konkrétních problémech je mnohem snazší než přijít na téma hovoru, které můžete vést s prezidentem. Nemůžete být až moc konkrétní, protože podrobnosti týkající se bezpečnostní politiky nebo rozvojových programů budou znát lépe ti, kteří se jimi přímo zabývají. Na druhou stranu nechcete být zas až moc všeobecní a ptát se na něco, co nemá pointu.

Většina lidí z naší skupiny zjevně dospěje ke stejnému závěru, takže když jsme byli o půl hodiny později odvezeni do prezidentovy rezidence, týkala se většina témat, která jsme s Paulem Kagamem rozebírali, rwandské společnosti a prezidentových představ o budoucnosti země. Jak Silas Lwakabamba správně předpokládal, prezident Kagame si na nás ve svém denním programu vyhradil poměrně hodně času a několikrát zdůraznil, ať se ptáme na cokoliv, co nás zajímá, takže jsme s ním nakonec strávili něco přes dvě hodiny, během kterých padla i ona – možná lehce kontroverzní – otázka týkající se potenciální změny ústavy a třetího funkčního období. (Více na tohle téma tady.)

© Prezidentova kancelář

Při odchodu ze sálu nás čeká malé překvapení – asi desítka novinářů, kteří nás střídavě fotí s prezidentem, zpovídají z našich dojmů a točí pro televizi. Asi patnáct minut tedy pózujeme pro fotky a odpovídáme na dotazy rwandských médií, načež se s prezidentem rozloučíme a jsme jeho štábem odvedeni do soukromé restaurace, která se v rezidenci nachází. Skrz obrazovku, která v restauraci nepřetržitě přenáší televizní zpravodajství, se dozvídáme, že ve Francii spadlo letadlo Germanwings.

Když večer, už zase zpět na hotelu, sledujeme hlavní rwandské televizní zpravodajství, zjišťujeme, že se naše setkání s prezidentem stalo hlavní událostí dne a že reportáž o našich dojmech a důvodech, proč ve Rwandě jsme, předčila i nešťastnou havárii ve Francii. Dalšího dne také nacházíme naši fotku na titulní straně nejčtenějších rwandských novin, spolu s dlouhým článkem, ve kterém jsou některé naše výroky – možná chtěně, možná nechtěně – zkomoleny. Dopady článku jsou cítit i v následujících dnech, kdy za námi čas od času někdo přijde a zeptá se, zda jsme to byli my, koho viděl na titulní straně. A hlavně jedné mé vyučující přidělá hodně problémů, protože kvůli nepravdivé informaci o naší univerzitě musí v následujících dnech zavolat spoustě lidí, aby se vše napravilo.

Den desátý: 25. března 215, středa

Čeká nás dost možná nejdelší výlet za dobu našeho pobytu – z Kigali se vydáváme do severní provincie Musanze, kde se nachází také slavný národní park s horskými gorilami. Naší konečnou stanicí však nejsou divoká zvířata a krásy rwandské přírody, ale demobilizační a reintegrační kemp Mutobo, jehož zaměstnanci se v posledních letech snaží přesvědčit rwandské občany, aby se vrátili z Konga a stali se zas součástí bežné společnosti.

Okolí demobilizačního a reintegračního kempu v Musanze

Proč Rwanďané bojují v Kongu? Prostě proto, že od šedesátých let utekly kvůli nepokojům ve Rwandě do Konga více než dva miliony rwandských občanů, kteří se usídlili ve východních provinciích známých jako Severní a Jižní Kivu. Někteří z nich byli vojáci, kteří se podíleli na bojích a následné genocidě a kteří se obávali, že za budou muset stanout před soudem, většinu však tvořili nevinní obyvatelé, jejichž jediným důvodem k opuštění rodné země byl strach o život. Rwanda se v průběhu 90. let snažila dostat své občany zpět, nicméně z mnoha důvodů, jejichž rozbor by vydal na samostatný článek, statisíce rwandských uprchlíků v Kongu setrvaly, roztroušeni na ploše o velikosti Československa.

To menší procento uprchlíků, které se podílelo na genocidě, pak v Kongu vytvořilo ozbrojené skupiny, jejichž cílem bylo vtrhnout zpět do Rwandy, rozpoutat novou občanskou válku a svrhnout současnou rwandskou vládu. Konžský nezájem o rebely a přezíravý postoj vůči nevinným uprchlíkům dovedl Rwandu k vyhlášení války Kongu, kterou vyhráli, následně k vyhlášení druhé války, která skončila skončila nerozhodně – jenže se situací na východě země to nic neudělalo. Ozbrojené skupiny zůstaly a bežným lidem, kteří se v Kongu usídlili, odmítalo Kongo udělit občanství, což značně limitovalo jejich možnosti vydělat si legálně nějaké peníze. Postupně se tak i někteří z těch, kteří se na bojích ve Rwandě nijak nepodíleli, začali přidávat k ozbrojeným skupinám, které pro ně představovali jedinou vyhlídku na lepší život. A rwandský systém, který měl do konce 90. let dost problémů s demobilizací a reintegrací vojáků ve vlastní zemi, se na ně v 21. století rozhodl zaměřit. Návrat Rwanďanů z Konga se stal jednou z priorit země.

Ředitel kempu nám začal vysvětlovat, jak celý projekt funguje – aby bylo zajištěno, že vojáci budou mít důvody vrátit se do Rwandy, rozhodla se rwandská vláda nevyšetřovat, jakých činů se tito lidé dopustili, a nesoudit je za jejich účast na bojích v Kongu. Namísto toho musí všichni projít tříměsíčním demobilizačním programem, během kterého jsou ubytováni v kempu, kde dochází na školící kurzy a je jim zajištěna psychologická pomoc. Ti, kteří zůstanou, na konci dostanou pár set dolarů, aby měli něco do začátku, a mohou se přestěhovat kamkoliv chtějí s tím, že jim kemp může ve spolupráci s lokálními rwandskými úřady pomoci najít bydlení a práci. "Když budou ve Rwandě, umíme si s nimi poradit," poznamenal ředitel kempu. "Dokud jsou za hranicemi, můžou nám způsobovat problémy."

Sama jsem si ale efektivitou třetí fáze nebyla tak jistá. Zeptala jsem se, jestli někdo sleduje, kam se bývalí vojáci uchýlí – bylo mi odpovězeno, že ne, protože stát nechce své občany autoritativně kontrolovat. Což je fajn, říkám si, jelikož přehnanou státní kontrolu také nemám v lásce, nicméně v tomto případě mi dochází, jak snadné musí být pro vojáky překročit znovu hranice a s několika set dolary v kapse nakoupit nové zbraně a munici a připojit se znovu ke své bývalé skupině. Ptám se tedy na podrobnosti a dozvídám se, že bývalí vojáci mají pasy, takže se mohou pohybovat naprosto svobodně, a že neexistují žádná data o tom, kolik lidí ve Rwandě po skončení programu zůstalo a kolik se přestěhovalo jinam. "Ti, kteří chtějí zůstat ve Rwandě, mohou a ti, co se chtějí vrátit do Konga, mohou také," říká nakonec ředitel kempu, zatímco se nemůžu zbavit myšlenky, že kdybych bojovala v Kongu a docházely mi finanční prostředky, asi by mi tříměsíční výlet do Mutobo nepřišel jako zas tak špatný nápad.

Bývalí vojáci v Mutobo – většina ještě o pár týdnů dříve bojovala v Kongu

Jak se později shoduji s ostatními, největší problém spočívá v tom, že program trvá pouhé tři měsíce. Řada lidí, kteří v kempu pobývají, bojovala v Kongu několik let – jak tedy můžeme očekávat, že je dvanáct týdnů dokáže změnit tak, aby se dokázali vrátit do společnosti? Tento pocit je ještě umocněn, když se s bývalými vojáky setkáváme tváří v tvář. Zatímco ve vězení v Nyanze, kde jsme byli o týden dříve, jsme se cítili relativně bezpečně, protože tamní kriminálníci pobývali za mřížemi už řadu let a zdálo se, že je systém dokázal do jisté míry změnit, tady, obklopeni desítkami lidí, kteří ještě před dvěma měsíci bojovali v Kongu, podobnou důvěru v pacifistické názory přítomných nemáme. Bývalý plukovník z rebelské skupiny FDLR, která byla v Kongu založena členy genocidní rwandské armády, je například velmi selektivní ve svých odpovědích – když se ho zeptáme, zda FDLR podporují Francouzi, jak se často proslýchá, řekne nám, že nebyl v hierarchii tak vysoko, aby o zahraniční podpoře věděl, což zní přinejlepším nepravděpodobně. Pokud téměř dvacet let svého života strávíte v jisté vojenské organizaci a dotáhnete to až na plukovníka, máte asi alespoň nějaký přehled o tom, odkud vaše skupina dostává peníze a zbraně. Nemusíte s nikým přijít do styku, ale nemáte-li vůbec ponětí, co se děje v zákulisí, jste ten nejméně vnímavý člověk na světě.

Bavíme se pak ještě nějakou dobu s dětským vojákem, kterého FDLR unesla a který je o něco sdílnější, po třech hodinách v kempu se nicméně s ředitelem rozhodneme rozloučit, abychom moc nezasahovali do denního programu. Jelikož máme ještě trochu času, než se budeme muset vrátit do Kigali, napadne nás zastavit se alespoň na chvíli v městě Gisenyi, skrz které probíhá hranice s Demokratickou republikou Kongo. Je nám sice jasné, že se do Gomy, jak se konžská polovina rwandského Gisenyi jmenuje, nepodíváme, protože sehnání víza je časově i finančně náročné a utratit přes sto dolarů za hodinový výlet se nám přece jen nechce, je ale i tak zajímavé být na místě, kde probíhá střet dvou tak odlišných světů. Podobně jako Berlínská zeď kdysi rozdělovala hlavní město Německa na dvě poloviny ležící ve dvou odlišných světech, tak zeď ohraničující území Rwandy a Konga dnes odděluje jedno město ležící zčásti ve Rwandě, zčásti v Kongu. Na jedné straně, kde mu dali lidé jméno Gisenyi, máte stát, kde je bezpečno, kde mají všichni obyvatelé nárok na zdravotní péči a kde existuje povinná školní docházka; na druhé straně, kde se mu říká Goma, se dodnes čas od času střílí a fungující zdravotnictví nebo školství jsou zatím vzdálenou utopií.

Tyto světy neodděluje demilitarizovaná zóna, nikdo nebude zastřelen, pokud se zeď pokusí přelézt, a občané Rwandy a Konga, kteří poblíž hranic žijí, mezi nimi přecházejí každý den. Ale to ten kontrast mezi nimi nečiní o nic méně reálným.