Nezaměstnanost ve vyspělém světě poroste v následujících desetiletích strmě vzhůru, když roboti a umělá inteligence začnou postupně přebírat práci, kterou mohli donedávna vykonávat pouze lidé.
První příznaky rostoucí automatizace pracovního procesu můžeme pozorovat již dnes. Ve fastfoodech se objevily tablety, u kterých si lidé mohou objednat své jídlo, aniž by museli s kýmkoliv promluvit. Na letištích fungují self-check in machines, které vám ochotně vytisknou palubní vstupenku. V obchodech se rozmáhají samoobslužné pokladny, kde si nákup odmarkujete sami a bez pomoci obsluhy ho také zaplatíte.
Jenže technologický rozvoj pokračuje neúprosně ještě dál. Amazon před čtyřmi týdny oznámil, že hodlá v nejbližší době otevřít obchod, kde nebudou existovat žádné pokladny – systém sám pozná, jaké položky si nakupující z pultu vzal, a při odchodu z obchodu mu celkovou cenu automaticky strhne z účtu. Amazon Go, jak se obchod má jmenovat, byl prý testován v sídle společnosti v Seattlu, kde slavil úspěch, a zaujme-li i širší veřejnost, mohlo by dle interních dokumentů Amazonu vyrůst ve Spojených státech 2,000 podobných prodejních míst.
Je to jen jeden případ z mnoha, protože po celém světě nyní programátoři testují algoritmy, které budou jednou s velkou pravděpodobností umět vykonávat i určitou část vaší práce.
Autonomní autobus ve Švýcarsku, zdroj: postauto.ch
Doprava. Elon Musk slíbil, že Tesla do konce roku 2017 vyrobí auto, které bez jakéhokoliv lidského zásahu odřídí trasu mezi New Yorkem a Los Angeles. Autonomní vozidla mezitím testuje i řada dalších firem včetně Googlu, jehož Waymo již roky jezdí po kalifornských silnicích a dle oficiálních statistik po statisících odjetých kilometrů způsobilo jedinou dopravní nehodu – v únoru 2016 chybně odhadlo, že mu autobus pohybující se rychlostí 24 km/h dá přednost a vjelo mu do cesty. Google odhaduje, že Waymo, jehož umělá inteligence má dnes již tolik zkušeností s řízením, kolik by lidský řidič získal za 300 let, půjde do prodeje v roce 2020.
Armáda. Zapojení robotů do válečných konfliktů můžeme pozorovat od počátků 21. století. Robot PackBot, kterého vyvinula americká společnost iRobot, jež stojí i za vysavači Roomba, je od roku 2002 posílán Spojenými státy na vojenské mise v zahraničí, kde hledá a zneškodňuje nastražené výbušniny. Roboti SWORDS od firmy Forster-Miller, kteří byli ozbrojeni kulomety M249, byli v roce 2009 vysláni do Iráku, protože dokázali zaměřit a zneškodnit cíl s několikanásobně vyšší přesností než lidští vojáci. PackBot a SWORDS však jednali jen na základě příkazů z kontrolního centra a byli tedy pouze předvojem toho, co armádní průmysl s vysokou pravděpodobností v blízké budoucnosti čeká. Debaty o zapojení plně autonomních robotů se vedou již roky – překročení hranice, kdy dá armáda robotovi pravomoc, aby si sám vybral cíl a sám se s ním také vypořádal, však zatím pro většinu států představuje etický i legální problém. Snaha o větší efektivitu nicméně velmoci do teritoria autonomních vojenských technologií v průběhu následujících desetiletí dozajista dovede. Technologie se vyvíjejí už teď – například autonomní dron, kterého nedávno testovaly Spojené státy, umí sám vzlétnout, přistát, najít nepřátele se zbraněmi, sledovat pohyb aut nebo rozpoznat, že člověk, který si ho fotí zrcadlovkou, není nebezpečný.
Restaurace. Automatizace se objevuje i v kuchařském umění. V San Franciscu bude v nejbližších týdnech otevřen fastfood, kde vám jídlo připraví plně autonomní robot společnosti Momentum Machines. Robot, který nebude vyžadovat žádnou lidskou pomoc, ani kontrolu, prý umí připravit 360 perfektních hamburgerů za hodinu – výkon hodný tří lidských kuchařů.
Žurnalistika. Pokud čtete zprávy v anglickém jazyce, je vysoce pravděpodobné, že už jste někdy narazili na článek, jehož autorem byla umělá inteligence. Software Quill, který si sám umí vyhledat zdroje, zhodnotit relevanci informací a dát dohromady srozumitelný článek za 30 vteřin, je už přes dva roky pravidelným přispěvatelem časopisu Forbes, zatímco software Wordsmith, fungující na podobném principu, píše pro Associated Press. Hezký, člověkem napsaný článek na téma automatizace žurnalistiky vyšel v březnu 2015 v The New York Times pod názvem: "Kdyby toto napsal algoritmus, poznali byste to?" Autorka Shelley Podolny k němu přiložila úryvky dvou sportovních článků, u nichž měl čtenář uhádnout, který napsala umělá inteligence a který živý člověk. Schválně si to zkuste:
| "Things looked bleak for the Angels when they trailed by two runs in the ninth inning, but Los Angeles recovered thanks to a key single from Vladimir Guerrero to pull out a 7-6 victory over the Boston Red Sox at Fenway Park on Sunday." |
| "The University of Michigan baseball team used a four-run fifth inning to salvage the final game in its three-game weekend series with Iowa, winning 7-5 on Saturday afternoon (April 24) at the Wilpon Baseball Complex, home of historic Ray Fisher Stadium." |
Pokud nedokážete s jistotou identifikovat, co napsal algoritmus, nejste sami. Když Christer Clerwall z Karlstad University of Sweden předložil v roce 2014 ukázky reportáží psaných člověkem a reportáží psaných počítačovým programem vysokoškolským studentům a nechal je každý článek ohodnotit na základě 12 rozdílných kritérií, zjistil, že počítačový program si vedl lépe v kategoriích informativní, důvěryhodný a objektivní, kdežto lidští novináři byli srozumitelnější a jejich text se lépe četl. Co je však důležitější, studenti nebyli schopní rozpoznat, zda je autorem článku software nebo člověk – identitu autora odhadli správně pouze v 56 % případů.
(V příkladu nahoře je autorem prvního úryvku software a druhý napsal člověk.)
(V příkladu nahoře je autorem prvního úryvku software a druhý napsal člověk.)
Finanční sektor. Umělá inteligence je samozřejmě ideální pro interpretaci dat, takže nikoho asi nepřekvapí, že dnes již kontroluje většinu dění na Wall Street a umí během minut vytvořit vysoce specifickou analýzu trhu, která by týmu lidí zabrala dny. AI se navíc stále častěji objevuje i v kontaktu se zákazníky – Charles Schwab Corporation například vyvinula investiční systém Schwab Intelligence Portfolios, kterému řeknete své požadavky a on na jejich základě rozhodne, kdy a kam investovat vaše peníze.
Právo. Ačkoliv ve filmech jsou právníci zobrazeni primárně v soudních síních, ve skutečnosti je hlavní náplní jejich práce procházení legálních dokumentů. A i tady už je pomalu nahrazuje umělá inteligence. Systém RAVN ACE je schopný přečíst miliony dokumentů, interpretovat je a vyhledat v nich důležité informace za zlomek času, který by nad stejným úkolem strávil tým právníků.
Medicína. Když před několika lety porazil superpočítač Watson ve hře Jeopardy! světového šampiona Kena Jenningse, bralo se to jako ultimátní vítězství počítače nad člověkem. Šachy, kde v té době počítače nad člověkem již dávno dominovaly, byly považovány za ideální hru pro automatizaci, protože mají přesná pravidla; Jeopardy! však po soutěžících, kteří chtějí ve hře uspět, vyžaduje chápání přirozeného jazyka včetně porozumění ironii, slovním hříčkám, slangu a odkazům na filmy a literaturu. Když tedy v roce 2011 Watson Jeopardy! vyhrál, rozhodlo se IBM postavit Watsona před novou a ještě složitější výzvu – studium medicíny. Watson se "zapsal" na lékařskou fakultu na Columbia University, přečetl miliony vědeckých článků a pod vedením lidských lékařů, kteří ho opravovali, kdykoliv dospěl k nesprávné diagnóze, se stal expertem v oblasti odhalování leukémie a rakoviny. Dr. Samuel Nussbaum, jehož tým s Watsonem pracuje, poznamenal, že Watson během již během testování v roce 2013 odhalil rakovinu plic spolehlivěji než jeho lidští kolegové. Nejnovější zprávy také ukazují, že superpočítač ve 30 % případů navrhl možnou léčbu, která lékaře nenapadla, a během deseti minut byl schopný diagnostikovat vzácnou formu leukémie, kterou lékaři z University of Tokyo nedokázali odhalit celé měsíce.
Co může společnost udělat, pokud je ekonomičtější svěřit práci umělé inteligenci?
Vraťme se zpět k příkladu řidičů. I pokud by se samořídící dopravní prostředky dostaly na trh za nepředpokládaně dlouhou dobu (tedy za více než 10 let), nebude nijak zvláštní, pokud generace lidí narozená v tomto roce už nebude masově nastupovat do autoškol a získávat řidičská oprávnění, protože ve světě, ve kterém budou vyrůstat, bude schopnost řídit auto asi stejně důležitá jako umět ve světě GPS navigací používat buzolu a orientovat se dle vytištěné mapy. Auta, která budou muset řídit lidé, nejspíš úplně nevymizí, mnoho domácností si ale raději pořídí takové, které vás vyhodí před hospodou, samo se následně zaparkuje a bez problémů vás vyzvedne, až budete chtít jet o několik hodin později zase domů.
Pro lidi, které řízení nijak neoslňuje (já!), to zní jako krásná doba – pro řidiče z povolání však samořídící auta znamenají ztrátu zaměstnání. Autonomní auta nevyžadují plat, nepotřebují odpočinek a způsobují podstatně méně havárií. Výměna chybujících, nedokonalých lidí za podstatně méně chybující a levnější autonomní auta bude za několik let naprosto logickým krokem pro jakoukoliv firmu, která bude chtít být konkurenceschopná. Ekonomické zákony jsou v tomto případě neúprosné.
Jen ve Spojených státech je momentálně 1,6 milionu lidí, kteří se živí jako řidiči náklaďáků. To je 1,6 milionu lidí, z nichž naprostá většina přijde ještě během mého života o práci.
Jenže – jak jste nejspíš pochopili z předcházejícího výčtu – ohroženi nejsou jen řidiči z povolání. Carl Benedict Frey a Michael A. Osborne z University of Oxford ve své studii z roku 2013 zkoumali 702 rozdílných profesí, které má ve svém online systému uvedeno Ministerstvo práce Spojených států, a na základě pracovních úkonů, jež tvořily náplň daných zaměstnání, dospěli k závěru, že 47 % z nich je ve vysokém riziku automatizace v následujících dvou desetiletích. Jako první významnou profesi, která bude moci být automatizována, určili dopravu, kterou by následně měla následovat administrativa, prodej a průmysl.
Frey a Osborne netvrdí, že tato zaměstnání budou zákonitě automatizována – pouze, že technologický pokrok jejich automatizaci umožní. Je však složité vidět mezi těmito dvěma termíny významný rozdíl. Technologie jsou levnější než lidé a budou-li také rychlejší a spolehlivější než lidé, bude pro firmy jen těžké automatizaci odolat. Velký vliv na tom bude mít i globalizace a snadné duplikování softwaru. Pokud jste ve 20. století byli ve své profesi druzí nejlepší na světě, mohli jste si mezi pracovními nabídkami vybírat. Pokud v 21. století budete druzí nejlepší a vaším jediným přemožitelem bude počítačový program, který si za cenu nižší, než je váš roční plat, bude moci kdokoliv koupit, jste bez práce.
Ne všechny profese samozřejmě čelí stoprocentní automatizaci, i částečná automatizace ale může mít výrazný vliv na zaměstnanost. Představte si například, že dostupný software automatizuje třetinu běžné pracovní náplně u určité profese. Firmy, které si daný software zakoupí, budou moci propustit třetinu svých zaměstnanců, protože dvě třetiny práce vyžadují pouze dvě třetiny zaměstnanců.
Čeká nás proto doba, kdy miliony lidí přijdou o práci bez jakéhokoliv vlastního zavinění. A společnost, jak se zdá, bude mít jen dvě možnosti, jak zmírnit dopad vysoké nezaměstnanosti:
Jenže – jak jste nejspíš pochopili z předcházejícího výčtu – ohroženi nejsou jen řidiči z povolání. Carl Benedict Frey a Michael A. Osborne z University of Oxford ve své studii z roku 2013 zkoumali 702 rozdílných profesí, které má ve svém online systému uvedeno Ministerstvo práce Spojených států, a na základě pracovních úkonů, jež tvořily náplň daných zaměstnání, dospěli k závěru, že 47 % z nich je ve vysokém riziku automatizace v následujících dvou desetiletích. Jako první významnou profesi, která bude moci být automatizována, určili dopravu, kterou by následně měla následovat administrativa, prodej a průmysl.
Frey a Osborne netvrdí, že tato zaměstnání budou zákonitě automatizována – pouze, že technologický pokrok jejich automatizaci umožní. Je však složité vidět mezi těmito dvěma termíny významný rozdíl. Technologie jsou levnější než lidé a budou-li také rychlejší a spolehlivější než lidé, bude pro firmy jen těžké automatizaci odolat. Velký vliv na tom bude mít i globalizace a snadné duplikování softwaru. Pokud jste ve 20. století byli ve své profesi druzí nejlepší na světě, mohli jste si mezi pracovními nabídkami vybírat. Pokud v 21. století budete druzí nejlepší a vaším jediným přemožitelem bude počítačový program, který si za cenu nižší, než je váš roční plat, bude moci kdokoliv koupit, jste bez práce.
Ne všechny profese samozřejmě čelí stoprocentní automatizaci, i částečná automatizace ale může mít výrazný vliv na zaměstnanost. Představte si například, že dostupný software automatizuje třetinu běžné pracovní náplně u určité profese. Firmy, které si daný software zakoupí, budou moci propustit třetinu svých zaměstnanců, protože dvě třetiny práce vyžadují pouze dvě třetiny zaměstnanců.
Čeká nás proto doba, kdy miliony lidí přijdou o práci bez jakéhokoliv vlastního zavinění. A společnost, jak se zdá, bude mít jen dvě možnosti, jak zmírnit dopad vysoké nezaměstnanosti:
1. Vymyslet nová zaměstnání.
2. Zavést základní nepodmíněný příjem nebo negativní zdanění.
Proč bude nemožné najít všem nová zaměstnání
Někteří ekonomové prosazují myšlenku, že řada pracovních pozic, které máme dnes, před sto lety neexistovala a vyvinula se teprve s nástupem nové doby. Tito lidé tvrdí, že stejně jako programátoři a správci sociálních médií neexistovali před sto lety, vzniknou díky technologickým změnám ve společnosti nové pracovní pozice, které úbytek současných profesí vynahradí. Tato vize má však významné trhliny.
1.1 Nová zaměstnání nezaměstnávají zdaleka tolik lidí, kolik si běžně myslíme.
Tento argument proti nahrazení ztráty současných pracovních pozic vytvořením nových profesí představil CGP Grey na konci svého populárního videa Humans Need Not Apply (název je narážkou na rasistickou frázi "Irish Need Not Apply", která se v 19. století objevovala v pracovních inzerátech ve Spojených státech). Jádro celé problematiky spočívá v tomhle: Ačkoliv si myslíme, kolik nových profesí s rozvojem IT vzniklo, pravda je taková, že naprostá většina lidí má zaměstnání, které existovalo již před sto lety. Podíváme-li se totiž na statistiky Ministerstva práce Spojených států, zjistíme, že řidičů, prodavačů, pokladních, učitelů, číšníků, zdravotních sester, kuchařů, účetních, recepčních, dělníků nebo právníků žije ve Spojených státech více než programátorů. Tvrdíme-li tedy, že v budoucnosti dokážeme "vymyslet" nová zaměstnání, budeme muset být několikanásobně iniciativnější, než jsme byli doposud.
1.2 Nová zaměstnání by musela vzniknout také pro lidi s nižším vzděláním.
Někteří optimističtější ekonomové, například Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee z Massachussets Institute of Technology, autoři knihy The Second Machine Age, obhajují vizi, že kreativita lidi zachrání. Roboti a umělá inteligence snadno nahrazují zaměstnance tam, kde je práce rutinní, opakující se a naučitelná, což je také důvod, proč roboti dnes v továrnách skládají auta a nepíšou raději knihy.
Brynjolfsson a McAfee mají jistě pravdu, že prodavači nebo dělníci jsou v blízké budoucnosti ohroženější než lékaři nebo umělci, jenže bohužel, minimálně ve výše zmíněné knize, neberou v potaz fakt, že ne všichni lidé mají schopnosti na to, aby mohli dostat práci založenou na vymýšlení nových řešení, chápání složitých souvislostí mezi mnoha proměnnými nebo kreativitě. Dá se navíc předpokládat, že lidé, kteří byli zaměstnáni na nejrutinnějších, nejhůře placených pozicích, budou i v budoucnu hledat zaměstnání, která mají jasně daný pracovní postup. Máme-li tedy jako společnost zabránit vysoké nezaměstnanosti tím, že vytvoříme nová zaměstnání, budeme muset vynalézt zaměstnání pro všechny, a ne jen pro úzkou skupinu lidí s velmi specifickými znalostmi a schopnostmi.
1.3 Nová zaměstnání budou časem také automatizována.
Pokud dnes software umí psát bez lidské pomoci úspěšné marketingové e-maily, odhalovat rakovinu, rozpoznat špatné filmové scénáře, odpovídat na dotazy studentů i skládat hudbu, co nás opravňuje věřit, že jednou nenahradí umělá inteligence člověka ve všech aspektech lidského rozvoje?
Že existují schopnosti, které se stroj nemůže naučit tak dobře, aby člověka porazil? Jenže to samé se před třiceti lety tvrdilo o šachu, před dvaceti lety o Jeopardy! a před deseti o samořídících autech. Technologický rozvoj jde neúprosně kupředu, a pokud algoritmy dnes rozumí přirozenému jazyku, umí interpretovat data, nedělá jim problém najít souvislosti mezi proměnnými a dospěly do fáze, kdy se učí samy bez pomoci člověka, je jen těžké najít ryze lidskou schopnost, kterou by člověk měl ovládat, ale stroje ne.
Že lidé budou preferovat interakci s člověkem a společnosti si nebudou moci dovolit nahrazení zaměstnanců roboty? Jenže rozmach bankomatů a samoobslužných pokladen svědčí o tom, že vysoké procento lidí si raději než člověka na přepážkou nebo pásem vybere stroj.
Že nikdy v minulosti nevymizela práce, takže k tomu nedojde ani teď? Jenže posuzovat budoucnosti podle minulosti nelze. To, že lidé doposud nepřistáli na Marsu, neznamená, že k tomu jednou nedojde.
Někteří ekonomové prosazují myšlenku, že řada pracovních pozic, které máme dnes, před sto lety neexistovala a vyvinula se teprve s nástupem nové doby. Tito lidé tvrdí, že stejně jako programátoři a správci sociálních médií neexistovali před sto lety, vzniknou díky technologickým změnám ve společnosti nové pracovní pozice, které úbytek současných profesí vynahradí. Tato vize má však významné trhliny.
1.1 Nová zaměstnání nezaměstnávají zdaleka tolik lidí, kolik si běžně myslíme.
Tento argument proti nahrazení ztráty současných pracovních pozic vytvořením nových profesí představil CGP Grey na konci svého populárního videa Humans Need Not Apply (název je narážkou na rasistickou frázi "Irish Need Not Apply", která se v 19. století objevovala v pracovních inzerátech ve Spojených státech). Jádro celé problematiky spočívá v tomhle: Ačkoliv si myslíme, kolik nových profesí s rozvojem IT vzniklo, pravda je taková, že naprostá většina lidí má zaměstnání, které existovalo již před sto lety. Podíváme-li se totiž na statistiky Ministerstva práce Spojených států, zjistíme, že řidičů, prodavačů, pokladních, učitelů, číšníků, zdravotních sester, kuchařů, účetních, recepčních, dělníků nebo právníků žije ve Spojených státech více než programátorů. Tvrdíme-li tedy, že v budoucnosti dokážeme "vymyslet" nová zaměstnání, budeme muset být několikanásobně iniciativnější, než jsme byli doposud.
1.2 Nová zaměstnání by musela vzniknout také pro lidi s nižším vzděláním.
Někteří optimističtější ekonomové, například Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee z Massachussets Institute of Technology, autoři knihy The Second Machine Age, obhajují vizi, že kreativita lidi zachrání. Roboti a umělá inteligence snadno nahrazují zaměstnance tam, kde je práce rutinní, opakující se a naučitelná, což je také důvod, proč roboti dnes v továrnách skládají auta a nepíšou raději knihy.
Brynjolfsson a McAfee mají jistě pravdu, že prodavači nebo dělníci jsou v blízké budoucnosti ohroženější než lékaři nebo umělci, jenže bohužel, minimálně ve výše zmíněné knize, neberou v potaz fakt, že ne všichni lidé mají schopnosti na to, aby mohli dostat práci založenou na vymýšlení nových řešení, chápání složitých souvislostí mezi mnoha proměnnými nebo kreativitě. Dá se navíc předpokládat, že lidé, kteří byli zaměstnáni na nejrutinnějších, nejhůře placených pozicích, budou i v budoucnu hledat zaměstnání, která mají jasně daný pracovní postup. Máme-li tedy jako společnost zabránit vysoké nezaměstnanosti tím, že vytvoříme nová zaměstnání, budeme muset vynalézt zaměstnání pro všechny, a ne jen pro úzkou skupinu lidí s velmi specifickými znalostmi a schopnostmi.
1.3 Nová zaměstnání budou časem také automatizována.
Pokud dnes software umí psát bez lidské pomoci úspěšné marketingové e-maily, odhalovat rakovinu, rozpoznat špatné filmové scénáře, odpovídat na dotazy studentů i skládat hudbu, co nás opravňuje věřit, že jednou nenahradí umělá inteligence člověka ve všech aspektech lidského rozvoje?
Že existují schopnosti, které se stroj nemůže naučit tak dobře, aby člověka porazil? Jenže to samé se před třiceti lety tvrdilo o šachu, před dvaceti lety o Jeopardy! a před deseti o samořídících autech. Technologický rozvoj jde neúprosně kupředu, a pokud algoritmy dnes rozumí přirozenému jazyku, umí interpretovat data, nedělá jim problém najít souvislosti mezi proměnnými a dospěly do fáze, kdy se učí samy bez pomoci člověka, je jen těžké najít ryze lidskou schopnost, kterou by člověk měl ovládat, ale stroje ne.
Že lidé budou preferovat interakci s člověkem a společnosti si nebudou moci dovolit nahrazení zaměstnanců roboty? Jenže rozmach bankomatů a samoobslužných pokladen svědčí o tom, že vysoké procento lidí si raději než člověka na přepážkou nebo pásem vybere stroj.
Že nikdy v minulosti nevymizela práce, takže k tomu nedojde ani teď? Jenže posuzovat budoucnosti podle minulosti nelze. To, že lidé doposud nepřistáli na Marsu, neznamená, že k tomu jednou nedojde.
Armádní robot hledá výbušniny v Iráku
Základní nepodmíněný příjem (UBI)
To, že umělá inteligence připraví v následujících desetiletích řadu lidí o zaměstnání, není žádnou revoluční myšlenkou. The Economic Report of the President, výroční zpráva, kterou v únoru 2016 předložil prezident Barack Obama Kongressu, předpokládá, že ve Spojených státech v následujících dvaceti letech vymizí 83 % pracovních míst, jejichž plat je méně než 20 dolarů za hodinu. Mark Carney, guvernér Bank of England, zase ve svém proslovu z listopadu 2016 odhadl, že Velká Británie může v následujících letech přijít kvůli technologickému pokroku až 15 milionů současných pracovních míst. Profesor Moshe Vardi z Rice University, který se zabývá aplikací logiky do programování, během svého projevu ve Washingtonu DC, uvedl, že do roku 2045 podle něj překročí nezaměstnanost hranici 50 %.
S rostoucí nezaměstnaností se samozřejmě bude možné vypořádat posílením současného sociálního systému, nabízí se však otázky, zda jeho byrokratická, zastaralá struktura bude pro období technologické nezaměstnanosti vhodná. Složitý systém příspěvků, přídavků a podpory se hodí v časech, kdy jsou lidé nezaměstnaní jen dočasně, ne v dobách, kdy je vysoké procento nezaměstnatelné trvale a nemá žádný jiný příjem. Pro takové období, zdá se, bude mnohem vhodnější základní nepodmíněný příjem.
Myšlenka základního nepodmíněného příjmu nebo negativního zdanění přitom není ničím novým. Thomas Paine navrhl finanční příspěvek pro všechny obyvatele ve svém pamfletu Agrarian Justice v roce 1797, zatímco John Stuart Mill zmínil ve svých Principles of Political Economy z roku 1849, že zavedením platu pro každého člena komunity by vznikla ideální forma socialismu. Přívržence si tento koncept našel i u filosofa Bertranda Russella, ekonomů Friedricha Hayeka a Miltona Friedmana nebo prezidenta Richarda Nixona, který dokonce jistou dobu připravoval zákon, jehož podstatou bylo zavedení všeobecného příjmu ve Spojených státech.
Než se však přesuneme k individuálním aspektům problematiky, není na škodu vysvětlit, co přesně základní nepodmíněný příjem nebo negativní zdanění znamená. Základní nepodmíněný příjem (= universal basic income, UBI) je plat, který pobírají všichni občané státu bez ohledu na to, zda jsou zaměstnaní, jaké mají schopnosti nebo jaký je jejich věk. Negativní zdanění je méně všeobecné – zaručuje totiž státní příspěvek pouze těm, kteří svým příjmem nedosáhli na určité životní minimum. Obhájci UBI považují negativní zdanění za byrokratické a stigmatizující; ti, kteří preferují negativní zdanění, zase argumentují, že základní nepodmíněný příjem je zbytečně rozhazovačný, protože zaručuje základní plat i miliardářům.
Obojí by však zaručilo finanční příspěvek mnoha lidem, kteří na něj v současném systému nemají nárok. A proto proti obojímu existují silní oponenti.
Argument proti: Lidstvo s UBI zleniví
Brynjolfsson a McAfee, kteří se ve své knize The Second Machine Age postavili proti zavedení UBI, tvrdili, že přijetí základního nepodmíněného příjmu zapříčiní menší zapojení lidí do pracovního procesu. Pokud totiž nejste nuceni chodit do zaměstnání, proč byste měli kdy pracovat?
Základní nepodmíněný příjem byl nicméně testován v několika zemích světa a dosavadní výsledky obavy, že by lidé zlenivěli, nepotvrdily. Výstup z experimentu v Kanadě, do kterého bylo zapojeno 10,000 lidí, byl naopak velmi pozitivní: jediný, kdo přestal pracovat, byli náctiletí a matky s malými dětmi. Přijetí UBI také vedlo ke snížení míry stresu v testovaném vzorku populace a úbytku počtu lidí, kteří byli hospitalizováni s mentálními problémy.
I kdyby však UBI mělo vést k situaci, kdy většina lidí odmítne pracovat, protože jim státní příjem bude k relativně spokojenému životu stačit, nabízí se protiargument, že ve světě, kde nebude práce, bude celkem jedno, zda by lidé chtěli pracovat, nebo ne.
Argument proti: Kde na to stát vezme peníze?
Královská společnost umění, řemesel a obchodu publikovala v prosinci 2015 výsledky svého ročního výzkumu, podle kterého by každý občan Velké Británie mohl už teď dostávat přibližně £3,692 ročně (důchodci dvakrát víc, děti o něco méně), pokud by se zrušil systém sociálních dávek a zavedly se mírně vyšší daně pro nejbohatší skupinu obyvatel. To je podle současného kurzu libry 9,750 Kč měsíčně pro všechny v produktivním věku a 19,595 Kč měsíčně pro všechny v důchodovém. Necelých deset tisíc na měsíc vám ve Velké Británii spokojený život nezaručí, hlavní kvalitou studie však je, že poměrně sympaticky demonstruje, kolik peněz spolknou současné sociální systémy.
A teď si k tomu přidejte, kolik státních prostředků je vynaloženo na platy úředníků, kteří řád udržují – těch, kteří kontrolují a rozhodují, kdo má nárok na jaký typ státního příspěvku. Základní nepodmíněný příjem by svou jednoduchostí (základní plat pro všechny) rozbořil současný byrokratický systém založený na vyplňování formulářů a dokládání dokumentů, díky čemuž by stát mohl zaměstnávat podstatně méně lidí a vynaložit ušetřené prostředky na UBI.
Třetím logickým způsobem, jak získat více peněz, bude zdanění těch, kteří díky globalizaci a technologické revoluci zbohatli tak, jak bylo ještě před stoletím nemožné. Podle studie Oxfamu vlastní již teď 62 nejbohatších lidí na Zemi tolik majetku jako chudších 50 % světové populace a mnoho dalších studií napovídá, že během následujících desetiletí se nerovnost společnosti ještě více prohloubí. UBI bude udržitelné pouze za předpokladu, že miliardáři typu Marka Zuckerberga budou platit vyšší daně než doposud; ve světě, kde však davy lidí budou bez práce, to může být v jejich nejlepším zájmu. Uklidnění populace základním garantovaným příjmem je vždy lepší než politické nepokoje.
Kdy tedy nastane čas na zavedení základního nepodmíněného příjmu?
Nevím, zdá se nicméně pravděpodobné, že pokud se naplní předpovědi mnoha světových ekonomů a významná část populace skončí v průběhu 21. století bez zaměstnání, bude jeho zavedení nezbytné. Jelikož se k jeho přijetí navíc pojí řada otázek, které bude muset stát vyřešit (jaká bude výše příjmu pro jakou skupinu obyvatel; odkud se vezmou peníze; jaké daně nastavit pro nejbohatší, aby raději neodešli do zahraničí; jak se vypořádat s možností ekonomických migrantů, kteří se přestěhují do jednoho z bohatších států), měly by se debaty o UBI vést již dnes.
Až totiž začne umělá inteligence přebírat většinu pracovních úkolů, které doposud vykonávali lidé, bude již pozdě.
Než se však přesuneme k individuálním aspektům problematiky, není na škodu vysvětlit, co přesně základní nepodmíněný příjem nebo negativní zdanění znamená. Základní nepodmíněný příjem (= universal basic income, UBI) je plat, který pobírají všichni občané státu bez ohledu na to, zda jsou zaměstnaní, jaké mají schopnosti nebo jaký je jejich věk. Negativní zdanění je méně všeobecné – zaručuje totiž státní příspěvek pouze těm, kteří svým příjmem nedosáhli na určité životní minimum. Obhájci UBI považují negativní zdanění za byrokratické a stigmatizující; ti, kteří preferují negativní zdanění, zase argumentují, že základní nepodmíněný příjem je zbytečně rozhazovačný, protože zaručuje základní plat i miliardářům.
Obojí by však zaručilo finanční příspěvek mnoha lidem, kteří na něj v současném systému nemají nárok. A proto proti obojímu existují silní oponenti.
Argument proti: Lidstvo s UBI zleniví
Brynjolfsson a McAfee, kteří se ve své knize The Second Machine Age postavili proti zavedení UBI, tvrdili, že přijetí základního nepodmíněného příjmu zapříčiní menší zapojení lidí do pracovního procesu. Pokud totiž nejste nuceni chodit do zaměstnání, proč byste měli kdy pracovat?
Základní nepodmíněný příjem byl nicméně testován v několika zemích světa a dosavadní výsledky obavy, že by lidé zlenivěli, nepotvrdily. Výstup z experimentu v Kanadě, do kterého bylo zapojeno 10,000 lidí, byl naopak velmi pozitivní: jediný, kdo přestal pracovat, byli náctiletí a matky s malými dětmi. Přijetí UBI také vedlo ke snížení míry stresu v testovaném vzorku populace a úbytku počtu lidí, kteří byli hospitalizováni s mentálními problémy.
I kdyby však UBI mělo vést k situaci, kdy většina lidí odmítne pracovat, protože jim státní příjem bude k relativně spokojenému životu stačit, nabízí se protiargument, že ve světě, kde nebude práce, bude celkem jedno, zda by lidé chtěli pracovat, nebo ne.
Argument proti: Kde na to stát vezme peníze?
Královská společnost umění, řemesel a obchodu publikovala v prosinci 2015 výsledky svého ročního výzkumu, podle kterého by každý občan Velké Británie mohl už teď dostávat přibližně £3,692 ročně (důchodci dvakrát víc, děti o něco méně), pokud by se zrušil systém sociálních dávek a zavedly se mírně vyšší daně pro nejbohatší skupinu obyvatel. To je podle současného kurzu libry 9,750 Kč měsíčně pro všechny v produktivním věku a 19,595 Kč měsíčně pro všechny v důchodovém. Necelých deset tisíc na měsíc vám ve Velké Británii spokojený život nezaručí, hlavní kvalitou studie však je, že poměrně sympaticky demonstruje, kolik peněz spolknou současné sociální systémy.
A teď si k tomu přidejte, kolik státních prostředků je vynaloženo na platy úředníků, kteří řád udržují – těch, kteří kontrolují a rozhodují, kdo má nárok na jaký typ státního příspěvku. Základní nepodmíněný příjem by svou jednoduchostí (základní plat pro všechny) rozbořil současný byrokratický systém založený na vyplňování formulářů a dokládání dokumentů, díky čemuž by stát mohl zaměstnávat podstatně méně lidí a vynaložit ušetřené prostředky na UBI.
Třetím logickým způsobem, jak získat více peněz, bude zdanění těch, kteří díky globalizaci a technologické revoluci zbohatli tak, jak bylo ještě před stoletím nemožné. Podle studie Oxfamu vlastní již teď 62 nejbohatších lidí na Zemi tolik majetku jako chudších 50 % světové populace a mnoho dalších studií napovídá, že během následujících desetiletí se nerovnost společnosti ještě více prohloubí. UBI bude udržitelné pouze za předpokladu, že miliardáři typu Marka Zuckerberga budou platit vyšší daně než doposud; ve světě, kde však davy lidí budou bez práce, to může být v jejich nejlepším zájmu. Uklidnění populace základním garantovaným příjmem je vždy lepší než politické nepokoje.
Kdy tedy nastane čas na zavedení základního nepodmíněného příjmu?
Nevím, zdá se nicméně pravděpodobné, že pokud se naplní předpovědi mnoha světových ekonomů a významná část populace skončí v průběhu 21. století bez zaměstnání, bude jeho zavedení nezbytné. Jelikož se k jeho přijetí navíc pojí řada otázek, které bude muset stát vyřešit (jaká bude výše příjmu pro jakou skupinu obyvatel; odkud se vezmou peníze; jaké daně nastavit pro nejbohatší, aby raději neodešli do zahraničí; jak se vypořádat s možností ekonomických migrantů, kteří se přestěhují do jednoho z bohatších států), měly by se debaty o UBI vést již dnes.
Až totiž začne umělá inteligence přebírat většinu pracovních úkolů, které doposud vykonávali lidé, bude již pozdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat