Co se mi vybaví, když se řekne St Andrews

Je to něco přes rok, co jsem se odstěhovala ze St Andrews. Tady je tedy pár věcí, které se mi vybaví, když dnes někdo zmíní název tohoto skotského města. A k tomu pár fotek, které jsem tehdy vyfotila.

Prvních šest měsíců jste neustále ztracení

Zatímco v normálním městě běžná adresa obsahuje ulici a číslo popisné, St Andrews je zjevně moc nóbl na to, aby lokální rezidenti nebo zaměstnanci univerzity přidělovali domům čísla, takže řada budov namísto nich nese jméno. Studujete-li tedy mezinárodní vztahy, může adresa místa, kde máte semináře, znít třeba "Arts Building, The Scores". Což o to, ulice The Scores měří asi kilometr, takže projdete-li ji z jednoho konce na druhý a budete-li se dívat na plaketu každého domu, který cestou minete, na hledanou Arts Building nakonec narazíte. Některé adresy však neobsahují ani ulici. Když se tedy máte dostavit do "Lower College Hall" nebo "North Haugh", brzy zjistíte, že bez mapy ze studentského centra nebo Google Maps se neobejdete.

Pravá legrace nicméně začíná teprve v momentu, kdy míříte na akci pořádanou v budově, kterou nenajdete v žádné mapě. Dodnes si vzpomínám na večer, kdy jsme se v šesti rozhodli zajít na ceilidh, populární skotský tanec, který se měl konat v jakémsi kostele. Jelikož Google nedokázal danou budovu lokalizovat, na univerzitní mapě uvedená nebyla a studentské centrum bylo toho večera uzavřené, nezbylo nám nic jiného než dobývat se do každého kostela, na který jsme narazili. Na moment, kdy jsme se do jednoho nadšeně vřítili, protože jsme zevnitř slyšeli hudbu, načež jsme se ocitli na akci, která připomínala soukromou templářskou párty (ano, všichni měli tuniky, meče a za svitu svíček zpívali jakýsi chorál), asi nikdy nezapomenu. Správný kostel, který nakonec ani nebyl kostelem, nám trvalo najít asi čtyřicet minut, během nichž polovina naší skupiny pátrací akci vzdala, zatímco my vytrvalí jsme na pozvánce uvedenou ulici prošli třikrát tam a zase zpátky.

The poshest town you've visited

Když mě na východním pobřeží Skotska poprvé navštívil Ross, jeden z prvních dojmů, které se mi jal sdělit, byl, že St Andrews je pravděpodobně nejvíce "posh" město, jaké kdy navštívil. Přídavné jméno "posh", které podle mě v češtině nemá uspokojivý ekvivalent, vyjadřuje charakteristiku spjatou s nejvyšší sociální třídou – bohatství, luxus, elegance, exkluzivita, ale i způsob vystupování nebo styl vyjadřování. Představte si typického anglického aristokrata – přízvuk, s jakým mluví, bude posh; oblečení, které nosí, bude posh; aktivity, kterým se bude věnovat ve volném čase, budou posh; rezidence, kde bude bydlet, bude posh.

Označit St Andrews jako "posh" je samozřejmě stereotyp, ve Velké Británii najdete ale asi jen málo vysokých škol, které by sídlily v podobně exkluzivní lokalitě a které by pořádaly tolik plesů a večeří, na něž si máte obléct smoking nebo večerní šaty. A i když vás nikdo nebude mít za outsidera, pokud nerozumíte drahým vínům a netrávíte jarní prázdniny na Venice Beach, je pravděpodobné, že vás místní styl života alespoň lehce poznamená.

Což nás vede k dalšímu bodu...

Golf je vlastně docela fajn

Ano, i já jsem golf považovala za snobský sport a nikdy bych si nepomyslela, že si kdy pořídím golfové hole. Jenže pak jsem zjistila, že v tomto rodišti golfu, kde najdete nejstarší hřiště na světě a kde se konají ty nejvýznamnější světové turnaje jako The Open, je golf stejně rozšířenou volnočasovou aktivitou jako je třeba v České republice projížďka na kole. Hrají ho tu osmdesátiletí pánové s vybavením, které mají minimálně dvacet let, i šestileté děti, které učí odpaly jejich rodiče. Do dvou kilometrů od centra leží sedm rozdílných hřišť rozdílných obtížností, kde se zabavíte, ať už jste profesionál nebo hole držíte v ruce poprvé. Abyste tu mohli vstoupit na hřiště, nepotřebujete mít žádný uznaný handicap, žádné předchozí lekce k profesionálním trenérem, nemusíte být členem žádného klubu. (Výjimkou budiž ono proslavené Old Course, kde se hrají profesionální turnaje a kde handicap mít musíte, abyste ho "nezničili".) Hraje se tu sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce, od východu slunce až do západu.

A navíc je to na britské poměry docela levné. Za hru na tom nejmenším z místních sedmi hřišť zaplatíte v zimní sezóně jako student pouhé dvě libry, tedy méně než byste dali za kafe. A chcete-li hrát na pravidelně, můžete si snadno pořídit celoroční permanentku se svou fotografií, která vám kdykoliv umožní vstup na všechna hřiště s výjimkou Old Course a která se vám splatí v momentu, kdy tak šestkrát obejdete některá z těch dražších hřišť.

Moje golfová kariéra byla tedy celkem rychlá. Někdy na podzim jsem si skrz univerzitu zaplatila asi deset lekcí s trenérem a od ledna až do konce léta jsem už chodila hrát prakticky každý týden. Hodně často s Mikem, který měl dost trpělivosti na to, aby mi týden po týdnu vysvětloval, co dělám špatně; někdy sama. Ten fakt, že jsem na hřiště došla pěšky za půl hodiny a mohla jsem hrát kdykoliv bez jakéhokoliv dalšího poplatku, byl dokonalý. Když začalo pršet, mohla jsem se v polovině hry bez výčitek sebrat a jít domů. Když jsem neměla moc času, nemusela jsem hru dokončit do konce. Když mi nějaká jamka nešla, mohla jsem přijít za dva dny znova a zkusit dané hřiště ještě jednou.

Navíc jsme tehdy potkávali docela zajímavé lidi. Golf probíhá tak, že při příchodu dostanete přesně stanovený čas, kdy vaše skupina může nastoupit k odpalu na první jamce, přičemž o deset až patnáct minut později už většinou na první jamku míří skupina, co přišla po vás. V praxi to tedy vypadá tak, že hrajete-li sami, můžete snadno dohnat vícečlennou skupinu, co startovala před vámi, jelikož jí hra přece jen zabere víc času. No, a nám se jakožto dvojici tvořené jedním slušným amatérem a jedním začátečníkem, který byl schopný trefit každý keř po cestě, zase stávalo, že nás čas od času dohnal nějaký ten jednotlivec, který přišel po nás. Například britský velvyslanec, který se dobře znal s jedním naším profesorem. Autor oceněný Pulitzerovou cenou, který se zabýval extrémně zajímavou problematikou, jenže my to zjistili, až když jsme si o něm později toho dne něco přečetli na wikipedii. Sympatický poslanec za Liberální demokraty, se kterým jsme prohodili pár slov o legalizaci marihuany. 

Golf je zkrátka v St Andrews nejen krásná volnočasová aktivita, kterou můžete hrát u břehu moře na nádherných hřištích navržených před desítkami až stovkami let těmi nejlepšími architekty. Je to také způsob, jak narazit na velmi zajímavé lidi. 

Seznamte se s Hugh Grantem a Billem Murraym

Vlastně se to pojí k předchozímu bodu, ale St Andrews je velmi oblíbenou destinací všech relativně bohatých lidí, kteří hrají rádi golf. A jelikož je to město velmi, velmi malé, může se vám velmi snadno stát, že vyrazíte-li ve správný týden do některého z barů, narazíte tam třeba na Jamieho Dornana, Grega Kinnera, Hugh Granta nebo Billa Murrayho.

Ten poslední je ostatně v St Andrews legendou od té doby, co ho parta skandinávských studentů oslovila v Ma Bells těsně před zavíračkou a zeptala se ho, jestli by je nechtěl doprovodit na večírek v domě některého ze studentů. To, že souhlasil, by asi nikoho, kdo slyšel pár příběhů o tom, jak rád chodí na párty cizích lidí bez pozvání, zase tak nepřekvapilo – to, že se chopil domácích prací, chtěl jim uvařit a ještě umyl všechno špinavé nádobí, je ale cool.

V centru na vás dýchá historie

S oblibou tvrdím, že jsou jen tři důvody, které mohou člověka do St Andrews zavést: golf, univerzita a turismus. Pomineme-li totiž golfové nadšence a vysokoškolské studenty, asi málokdo by byl ochotný jet z Edinburghu dvě hodiny po okreskách, kdyby historické centrum St Andrews nebylo na pohled tak hezké.

Najdete tu například ruinu katedrály z 12. století, která měla být se svou délkou 119 metrů největší vybudovanou církevní budovou ve Skotsku. Přímo nad pláží Castle Sands zase stojí pozůstatky hradu postaveného kolem roku 1200, který je rodištěm skotského krále Jakuba III., a odbočíte-li z některé ze tří hlavních ulic v centru, můžete narazit na ukrytá nádvoří nebo úzké uličky, jejichž architektonický ráz se zachoval ze 14. století.

A máte-li štěstí, třeba se dočkáte semináře v místnosti, která více než průměrnou středoškolskou učebnu připomíná zasedací salonek v nějaké vládní budově.

Tři pláže u Severního moře

West Sands, Castle Sands, East Sands – tak se jmenují tři pláže, které obklopují St Andrews. Největší z nich, West Sands, je dlouhá přibližně tři kilometry, ohraničuje golfová hřiště, která leží na západním konci St Andrews, natáčela se na ní legendární běžecká scéna z Chariots of Fire a ve správný čas z ní můžete vidět třeba mléčnou dráhu nebo polární záři. Nejmenší Castle Sands nabízí krásné, skryté útočiště přímo pod troskami hradu, kde studenti čas od času zakládají táborákové ohně. A konečně nejpopulárnější East Sands je proslulé svým výhledem na katedrálu, leží u něj něj kolej Albany Park a prvního května za východu slunce na jejím břehu uvidíte stovky koupajících se studentů, protože to tak předurčuje univerzitní tradice zvaná May Dip, která vám má zajistit dobré výsledky u zkoušek. Sama jsem ji netestovala – překvapivě ještě větší překážkou než teplota moře, která se v St Andrews na počátku května pohybuje kolem 6ºC, pro mě byl fakt, že slunce v té době vychází už před půl šestou ráno. Z May Dip tedy žádné fotky nemám, níže ale můžete vidět můj první pokus o vyfocení mléčné dráhy z West Sands a jednu denní a jednu noční fotku z Castle Sands.

A když už jsme u tradic...

Pier Walk a Red Gowns

Snad žádné jiné molo na světě nehraje ve studentském životě takovou roli jako to v St Andrews. Když přivedete do St Andrews rodinu nebo přátele, vezmete je na molo. Když univerzita jedenáctého listopadu, na takzvaný Remembrance Day, pořádá vzpomínkový pochod, zorganizuje ho samozřejmě po molu.

Molo se nicméně stalo symbolem St Andrews především kvůli pier walku, tedy pochodu po molu, ke kterému dochází v průběhu školního roku každou neděli dopoledne. Pier walk vznikl na počest jednoho studenta univerzity, který v 19. století vytáhl z moře několik topících se námořníků, a nějakým zázrakem se jeho tradice zachovala až do dnešní doby, přičemž na ten první ve školním roce často dorazí stovky studentů. V průběhu semestru nadšení z pochodování po půl metru širokém molu samozřejmě opadne, i tak se ale vždy najde alespoň třicet lidí, kteří si ve stanovenou dobu na procházku k moři čas udělají.

Hodí se ještě dodat, že pier walk je možná populární i proto, že je neodmyslitelně spjat s jinou tradicí – takzvanými "red gowns" neboli červenými taláry. V 17. století, kdy na vysoké školy nastupovali mnohem mladší lidé, než je tomu dnes, teenageři ve věku 14 až 16 let, se univerzita rozhodla zavést červené taláry jako povinný oděv pro všechny studenty bakalářského programu. Hlavní motivací prý bylo odlišení studentů od lokálních obyvatel a také zajištění, že mladým žákům nebude nikdo nalévat v hospodách alkohol. V dnešní době již samozřejmě taláry nikdo nosit nemusí, jejich tradice se ale zachovala – snad i proto, že jsou se svou červenou barvou velmi výrazné a staly se víceméně symbolem univerzity. A i když na přednáškách v nich nikoho neuvidíte, při některých speciálních příležitostech jako je právě pier walk, slavnostní večeře nebo reprezentace školy na soutěžích si je řada studentů ráda obleče.

Červený talár nicméně nosí jen undergrads. Pokud studujete jakýkoliv navazující titul, dostanete buď zcela černý (teologie) nebo černý s vínovým lemováním (všichni ostatní). Můj černo-červený je asi nejhonosnějším kusem oblečení, který doma mám (vyráběla ho stejná krejčovská společnost, která šije róby pro královskou rodinu včetně Alžběty II.), a od té doby, co jsem ukončila studium v St Andrews, marně hledám příležitost, kde si ho znovu obléci.

Nechce někdo uspořádat Halloweenskou párty, kam budou muset všichni přijít za akademiky?

Oáza klidu a bezpečí

St Andrews je tak malé, že v době školního roku studenti tvoří třetinu obyvatelstva, a v porovnání s jinými lokalitami ve Velké Británii je na život tak drahé, že studenti bakalářského studia pocházejí často z bohatých, významných rodin (ehm, princ William, ehm). Sociální problémy jako chudoba nebo hlad se tedy St Andrews prakticky vyhýbají, což ve svém důsledku znamená, že s drobnou kriminalitou se tu s největší pravděpodobností setkáte jen v za předpokladu, že zaměstnanci univerzity najdou u vašeho spolužáka květináče s konopím.

Pro běžného člověka znamená nízká kriminalita například to, že si v univerzitní knihovně můžete na stůl odložit notebook a odejít na kafe beze strachu, že by za půl hodiny nemusel být tam, kde jste ho nechali. Znamená to taky to, že když po jedné z ulic půjdete domů v jednu hodinu v noci sami, nemusíte se neustále rozhlížet, jestli se někde v blízkosti nepohybuje někdo, kdo by vás mohl chtít připravit o obsah batohu. A konečně to znamená i to, že pokud jednoho dne zjistíte, že vaše spolubydlící nezamyká vstupní dveře, takže v posledních týdnech mohl kdokoliv vzít za kliku a dostat se v době vaší nepřítomnosti do domu, nepřijde vám vlastně ani nijak divné, že jste doposud nebyli vykradeni.

Lady Braes Walk

Jistě se to pojí k lokaci, kde jsem prvních několik měsíců bydlela, ale chodit každý den na hodiny přes dva a půl kilometru dlouhý park, který je nádherný v jakékoliv roční době, je k nezaplacení.

The Other Guys

Všechny britské vysoké školy mají v nabídce nespočet spolků, jejichž členem se můžete stát, jen minimum těchto studentských organizací je však známých i mimo univerzitu. V St Andrews tato čestná výjimka patří a cappelle The Other Guys, která má svůj článek na wikipedii a která na edinburghském Fringe, nejvýznamnějším kulturním festivalu ve Velké Británii, už několikrát vyprodala všechna představení.

Krom toho, že tato skupinka studentů nahrává alba a vystupuje před jakoukoliv významnou návštěvou, která do St Andrews zavítá včetně Hillary Clinton nebo královské rodiny, je také uvidíte na řadě univerzitních akcí, což mě asi také dodnes vede k tomu, že kdybych měla jmenovat jeden studentský spolek, který mám se St Andrews spojený, napadli by mě jako první.

The Other Guys složili a nazpívali i několik vlastních písní jako I Only Bought You Flowers Because I Love You So nebo Christmas Gets Worse Every Year, na YouTube se ale největší oblibě těší tato jejich předělávka Bad Romance od Lady Gaga, kterou přetextovali tak, aby vyprávěla o Kate Middleton a princi Williamovi, kteří se právě v St Andrews seznámili.

A samozřejmě... lidé

Kouzlo jakéhokoliv místa nakonec vychází z toho, na jakou skupinu lidí tam narazíte, a já měla štěstí, že naše čtyřiadvacetiletá skupina byla kulturně poměrně rozmanitá a že se víceméně všichni chtěli socializovat, takže jsme společně jezdili na výlety, vyhrávali pub quizzes, účastnili se karaoke, pořádali večírky. Bavili jsme se o africké politice, promítali Ghostbusters a Lost in Translation, když jsme zjistili, že Sarah nemá ponětí, kdo Bill Murray je, vařili jsme společně večeře, hráli golf, rozebírali uprostřed noci astronomii, knihy Vladimira Nabokova a způsoby, jakými by schopný vojenský stratég využil pole za naším domem, testovali jsme skotské whisky, chodili do kina.

A snad i proto mi tahle skupinka lidí za relativně krátký časový úsek přirostla tak k srdci.